„Protipožární jednotky. To byl jeden úkol. Druhým úkolem bylo vyvážet raněné z domu a podobně. Nebo jim poskytovat nějakou první pomoc, než přijedou ti, kteří je odvážejí do špitálu. Čili to je celá řada takových úkolů domobrany. A poslední bylo, když už se počítalo s tím, že bude Němci zahájen poslední útok na Moskvu, jak se říká, tak se domobrana stáhne, zaujme poslední krajní pozice a jejím úkolem bude, už tedy konkrétní, bránit úseky a především bránit určité objekty. To je celý systém.“
„Někdy v červenci nebo začátkem srpna bylo padesát mužů, a pořád k nám nikdo nepřicházel. Sem tam se vždycky odněkud dostali jednotlivci, pár jednotlivců přišlo taky z těch lágrů, kde byli, a říkali: ,No tak já jsem se dostal [ven], a ostatní tam drželi.‘ Problémem bylo zjistit, proč odtamtud nepouštějí. Nakonec jsem byl určený na takovou misi, která byla přísně tajná.“
„Takovým způsobem, že jsem dostal na dovolenku navštívit bratra. Dostal jsem cestovní rozkaz, že jedu na dovolenou. Protože tam se normálně cestovat nemohlo. Ani vás, dejme tomu, nepustili do normálního železničního transportu, pokud jste neměl cestovní rozkaz nebo povolení od milice, že máte jet někam. Takže jsem se [tam] dostal takovým způsobem, ale úkolem bylo navštívit bratra. Na krátkou dovolenou. Jel jsem tam a byl jsem tam celý měsíc. Byla to maskovaná věc. To jsem byl přidělen k vojenské misi, která v té době byla v Kujbyševě. Pochopitelně jsem jel takovým zamaskovaným způsobem. Kdyby se dozvěděli pravý účel, tak možná by mně hrozilo, že zůstanu v tom lágru, a ani z toho nikdy nevyjdu.“
„A pak jsme vyjednali, že nám přidělí tanky. V Kežmaroku jsme dostali na plný počet brigády těch šedesát tanků a přebírali jsme je v Krosně. To víte, to jsem zajišťoval spolu se svým šéfem, který byl náčelníkem oddělení technického zabezpečení sboru. A takovým způsobem se doválčilo.“
„Narodil jsem se 7. 2. 1923 v Kyjevě, to je na Ukrajině, v rodině československého občana, inženýra po profesi. Až prakticky do roku 1945 jsem byl na východě, to znamená v tehdejším Sovětském svazu. A potom během války, když se osvobozovalo Polsko a Československo, tak jsem postupně přecházel do Československa a tím jsem prakticky definitivně zakotvil v osvobozeném Československu.“
Ing. Václav Přibyl, plukovník v. v., se narodil 7. 2. 1923 v Kyjevě na současné Ukrajině. Tatínek byl inženýrem a obnovoval průmysl zničený první světovou válkou v Sovětském svazu, a tak Václav Přibyl v mládí často cestoval a studoval na různých místech, v Proskurově, Charkově, Kazachstánu, Bělorusku i ve Voroněžské oblasti. Nakonec se rozhodl pro další studium a odešel na vysokou školu do Moskvy. To už ovšem Německo napadlo Sovětský svaz a Václav Přibyl se tak v roce 1941 účastnil domobrany Moskvy. Po odražení německých jednotek, které už stály těsně před Moskvou, nastoupil dne 19. 5. 1944 v Buzuluku do československých vojenských jednotek v SSSR. Během výcviku se účastnil tajné mise v sovětských gulazích - měl zjistit, proč Sovětský svaz odmítá propouštět československé občany ze svých pracovních táborů. V Buzuluku byl vycvičen jako kulometčík, ale po celou dobu války pracoval v rotě technického zabezpečení. Prošel boji o pravobřežní Ukrajinu, bitvou o Kyjev a karpatsko-dukelskou operací, ve které se dobrovolně přihlásil do přímých bojů. V roce 1944 se oženil. V letech 1945-1946 likvidoval zbytky 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu a po návratu se rozhodl pro setrvání v armádě. Dodělal si vysokou školu a prošel řadou funkcí, byl např. zástupcem velitele tankových a mechanizovaných vojsk velitelského okruhu, náčelníkem tankového vyzbrojování nebo zástupcem velitele první tankové divize ve Slaném. Před rokem 1968 působil v Západním vojenském okruhu v Příbrami, ale pro otevřený nesouhlas celého západního okruhu s okupací vojsky Varšavské smlouvy musel odejít do výzkumného ústavu. Byl místopředsedou Československé obce legionářské. Václav Přibyl zemřel 30. června 2015.
