Když se nás na něco během politického školení zeptali, tak jsme z toho dělali parodii. Ale ta jejich inteligence byla tak „vysoká“, že snad ani nepoznali, že si z nich děláme blázny
Václav Procházka se narodil 23. listopadu 1932 v Horoměřicích, kde prožil i většinu svého života. Václavova matka pracovala v zemědělství, otec, předseda místní organizace Československé strany národně sociální v Horoměřicích, pracoval během války na tamějším obecním úřadě. Po r. 1948 byl ve vykonstruovaném soudním procesu obviněn ze zpronevěry. Obvinění bylo vyvráceno, ale přesto čekalo Procházkova otce od té doby jen překládání z místa na místo, stejně tak i jeho matku. Pozornost komunistů se v důsledku toho nevyhnula ani Václavu Procházkovi mladšímu. Nemohl být přijat na školu, na kterou chtěl jít. Po několika, z důvodu špatného kádrového posudku, neúspěšných pokusech o přijetí mu nakonec zbyla jediná možnost - studovat na zemědělské technické škole v Kadani. Těsně před maturitou byl povolán do PTP. Nastoupil v říjnu 1952. Čekalo ho dvacet šest měsíců tvrdé práce a tupých socialistických školení, kterými se režim pokoušel vymýt mozek svým odpůrcům, případně jejich dětem. Z PTP odešel v listopadu 1954. V Děčíně prodělal Václav Procházka formální třítýdenní výcvik. Od začátku bylo vojákům PTP zdůrazňováno, jak je nutné je převychovat, byli označováni za lidský odpad, který musí být zušlechtěn. Václav Procházka byl odvelen do Plzně, kde mu byla přidělena práce topiče na stavbě vojenských bytů, poté byl přeřazen k asfaltérům. Na podzim 1953 byl pak převelen ke kárné rotě do karvinských dolů na zasypávání vytěžených štol. U PTP vystřídal ještě řadu zaměstnání, např. odbíhač, zavážka, vrátkař nebo pomocník u střelmistra. Nikdo z vojáků PTP po celou dobu nevěděl, jak dlouhá bude právě jeho služba. Vše záviselo na pracovním výkonu, prověrkách a míře „převychovatelnosti.“ Václav Procházka se po návratu domů ihned vrátil do školy a dodělal si maturitu. Po ukončení studia musel povinně pracovat na místech, která mu přidělila zemědělská výrobní správa. Tak strávil tři roky prací pro nejhorší družstva v okrese. Během celé té doby na něj byly pravidelně psány kádrové posudky. Dva roky vydržel pracovat na letišti, pak se rozhodl vrátit do Horoměřic. Nikdy nevstoupil do komunistické strany. Až do důchodu pak pracoval v Horoměřicích jako řidič náklaďáku, nákupčí zeleniny, správce rekreačních budov, na elektrovýrobě a nakonec ve vývojovém středisku. Po revoluci mu byla v rámci celorepublikového odškodnění přiznána náhrada. Je členem svazu PTP. Necítí, že by na něm služba u PTP zanechala nějaké následky. Uznává ale, že práce byla velmi stresující i fyzicky náročná a někomu to mohlo vážně poškodit zdraví.