Václav Procházka

* 1932

  • „U každý čety byl takzvanej politruk a ten nás měl převychovávat. Jejich úroveň byla strašná. Když si člověk uvědomí, že měli školit mimo jiné i vysokoškoláky a sami byli absolutně nevzdělaní. Ti neměli o vzdělání ani představu. Samý politický žvásty.“

  • „Byl jste členem komunistické strany? Přemlouvali Vás ke vstupu do strany?“ „To jsem měl zážitek, když jsem se vrátil tady do JZD do Horoměřic. Bylo ve fóru Svaz přátel Sovětského svazu. Naše kádrovačka mě pořád přesvědčovala, abych vstoupil do toho jejich svazu. Když už si opravdu nevěděla rady, jak mě přesvědčit soukromě, tak mě požádala před celým sálem na členský výroční schůzi, kde bylo shromážděný prakticky celý JZD: ´Už máme jenom jedinýho člena, který ještě nevstoupil do Svazu přátel Sovětského svazu. Pane Procházka, nechtěl byste tam teda taky už vstoupit?´ A já jsem jim na tom fóru před celým představenstvem řekl, že do takovýho spolku podvodníků nikdy nevstoupím. No a to jsem měl samozřejmě další škraloup. Pak se to samozřejmě s náma táhlo.“

  • „Pravidelnou součástí naší vojenský služby byly politický školení, který vedli politici. Stále nám zdůrazňovali, jakej my jsme odpad, že nás musej vychovat prací. A že dřív domu nepůjdeme, dokud nebudeme převychovaný… Vybíjeli si na nás svoje mindráky. To bylo takřka každej večer. To jsme přišli ze šichty večer utahaný a oni nám ještě začli dělat politický školení. Sehnali nás na politickou místnost… Říkali nám, jak jsou Rusové ve všem před náma, mluvili o ruskejch vynálezech, jak Rusové uměj předělávat počasí, jak ovládaj přírodu… Prostě takový demagogie. Dávali nám Rusko za vzor a všechny jejich vymoženosti a krásy... Že se musíme prací přeškolit, abychom měli stejný cítění jako lidi v Sovětském svazu.“

  • „Se mnou samozřejmě vymetli ty nejhorší družstva, co na okrese byly. První rok jsem pracoval v Ovčárech u Kolína, to bylo nejhorší družstvo na okrese. Pak jsem se oženil a abych dostal byt, tak mě museli přeložit blízko od Horoměřic – pracoval jsem v Noutonicích na Praze-západ. Tady jsem si odkroutil další rok. Třetí rok jsem sloužil na Kopanině. Předsedkyně byla veliká soudružka, ale výrobně to tam bylo hrozně zaostalý.“

  • „V Karviné jsem byl přidělen do kárné roty na práce na závalové štole. To byly pracoviště, kde civilní zaměstnanci nechtěli dělat, a proto tam dávali trestance. To byl strašnej zážitek. Práce spočívala v tom, že nás zavedli na vyrubaný pole, který se mělo zavalit vytěženou hlušinou. Sloje byly jenom asi 50–60 centimetrů vysoký. Když si představíte, že celou šichtu, celou směnu, těch osum hodin se nepostavíte na nohy... Furt jenom na zádech a házet velkou lopatou, pekáčem, kamení. Byli jsme v řadě v tom závalu a civilista, kterej s náma pracoval, co přivážel vozejky s kamením, ten to prostě zvrhnul, a když bysme neházeli, tak by nás tam zavalil tím, co vytěžili na překopech. Takže jsme museli házet, ať jsme chtěli nebo nechtěli... Řikám vám, strašná práce...“

  • „Byli jsme jim dobrý jako laciná pracovní síla, zadarmiko. Sice nám platili, ale samozřejmě ty výdělky nebyly velký. Polovičku si strhávali. Sráželo se to na ubytování, na stravu. Prostě my jsme si museli vojnu zaplatit. A druhou polovičku, kterou jsme si vydělali, nám dávali zase ještě na vkladní knížku, čili čtvrtinu a zbejvající čtvrtinu jsme dostávali jako žold, mzdu... No, kolik to bylo? Já jsem za ty dva roky měl na knížce dvanáct tisíc.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    nezjištěno, 02.05.2007

    (audio)
    délka: 01:09:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když se nás na něco během politického školení zeptali, tak jsme z toho dělali parodii. Ale ta jejich inteligence byla tak „vysoká“, že snad ani nepoznali, že si z nich děláme blázny

9_civil.jpg (historic)
Václav Procházka

Václav Procházka se narodil 23. listopadu 1932 v Horoměřicích, kde prožil i většinu svého života. Václavova matka pracovala v zemědělství, otec, předseda místní organizace Československé strany národně sociální v Horoměřicích, pracoval během války na tamějším obecním úřadě. Po r. 1948 byl ve vykonstruovaném soudním procesu obviněn ze zpronevěry. Obvinění bylo vyvráceno, ale přesto čekalo Procházkova otce od té doby jen překládání z místa na místo, stejně tak i jeho matku. Pozornost komunistů se v důsledku toho nevyhnula ani Václavu Procházkovi mladšímu. Nemohl být přijat na školu, na kterou chtěl jít. Po několika, z důvodu špatného kádrového posudku, neúspěšných pokusech o přijetí mu nakonec zbyla jediná možnost - studovat na zemědělské technické škole v Kadani. Těsně před maturitou byl povolán do PTP. Nastoupil v říjnu 1952. Čekalo ho dvacet šest měsíců tvrdé práce a tupých socialistických školení, kterými se režim pokoušel vymýt mozek svým odpůrcům, případně jejich dětem. Z PTP odešel v listopadu 1954. V Děčíně prodělal Václav Procházka formální třítýdenní výcvik. Od začátku bylo vojákům PTP zdůrazňováno, jak je nutné je převychovat, byli označováni za lidský odpad, který musí být zušlechtěn. Václav Procházka byl odvelen do Plzně, kde mu byla přidělena práce topiče na stavbě vojenských bytů, poté byl přeřazen k asfaltérům. Na podzim 1953 byl pak převelen ke kárné rotě do karvinských dolů na zasypávání vytěžených štol. U PTP vystřídal ještě řadu zaměstnání, např. odbíhač, zavážka, vrátkař nebo pomocník u střelmistra. Nikdo z vojáků PTP po celou dobu nevěděl, jak dlouhá bude právě jeho služba. Vše záviselo na pracovním výkonu, prověrkách a míře „převychovatelnosti.“ Václav Procházka se po návratu domů ihned vrátil do školy a dodělal si maturitu. Po ukončení studia musel povinně pracovat na místech, která mu přidělila zemědělská výrobní správa. Tak strávil tři roky prací pro nejhorší družstva v okrese. Během celé té doby na něj byly pravidelně psány kádrové posudky. Dva roky vydržel pracovat na letišti, pak se rozhodl vrátit do Horoměřic. Nikdy nevstoupil do komunistické strany. Až do důchodu pak pracoval v Horoměřicích jako řidič náklaďáku, nákupčí zeleniny, správce rekreačních budov, na elektrovýrobě a nakonec ve vývojovém středisku. Po revoluci mu byla v rámci celorepublikového odškodnění přiznána náhrada. Je členem svazu PTP. Necítí, že by na něm služba u PTP zanechala nějaké následky. Uznává ale, že práce byla velmi stresující i fyzicky náročná a někomu to mohlo vážně poškodit zdraví.