Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Procházka (* 1932)

• narozen 23. listopadu 1932 v Horoměřicích

• 1952 až 1954 voj. služba u Pomocných technických praporů v Plzni a Karviné

• v Plzni pracoval jako topič na stavbě vojenských bytů, pak jako asfaltér

• na podzim 1953 převelen ke kárné rotě do karvinských dolů na zasypávání vytěžených štol, poté odbíhač, zavážka, vrátkař nebo pomocník u střelmistra

• je členem svazu PTP

Václav Procházka se narodil 23. listopadu 1932 v Horoměřicích, kde prožil i většinu svého dalšího života. Jediné jeho dětské vzpomínky se vztahují ke konci války: „V době osvobozování republiky přišli do naší obce Rusové. Prováděli zábory bytů. Do našeho baráku se nastěhovalo zrovna ruský velení. Pamatuju si, že jejich kultura byla hrozná. Dennodenně byli opilí, stříleli přímo v místnosti.“

Václavova matka pracovala v zemědělství. Jeho otec, předseda Národně sociální strany v Horoměřicích, pracoval během války na tamějším obecním úřadě a při osvobozování r. 1945 byl účasten zadržení německé kolony. Řádně sepsal zabavený majetek (zlato, kožichy apod.) a při odchodu z funkce r. 1948 ho předal svému nástupci komunistovi Zajíčkovi. Po r. 1948 se zjistilo, že velká část majetku chybí a tak se ve vykonstruovaném soudním procesu komunistické vedení Národního výboru pokusilo ze zpronevěry obvinit Procházku staršího. Ten však předložil soupis a obvinění bylo staženo. „Rozkradač“ komunista Zajíček zůstal svými soudruhy nepotrestán. Procházkova otce však od té doby čekalo jen překládání z místa na místo, stejně tak i jeho matku. Pozornost komunistů se v důsledku toho nevyhnula ani Václavu Procházkovi mladšímu. „Jelikož jsem pocházel z rodiny, která byla po roce 1948 perzekuována, táhlo se to se mnou celý život.“

Vše pro něj začalo již po roce 1948 v době ukončování ZŠ, když se rozhodoval o svém dalším studiu. Jeho snem bylo stát se lesníkem. Po několika, z důvodu špatného kádrového posudku, neúspěšných pokusech o přijetí mu nakonec zbyla jediná možnost - studovat na zemědělské technické škole v Kadani. Ve čtvrtém ročníku se rozhodl specializovat na chovatelský obor a přesunul se do Březnice. Po několika týdnech ovšem přišlo na školu oznámení, že si vedení národního výboru v Horoměřicích nepřeje, aby studoval. Následně Procházka obdržel povolávací rozkaz. Teprve při nástupu do služby se dozvěděl, že byl přiřazen k Pomocným technickým praporům, ke kterým nastoupil v říjnu 1952. Čekalo ho dvacet šest měsíců tvrdé práce a tupých socialistických školení, kterými se režim pokoušel vymýt mozek svým odpůrcům, případně jejich dětem. Z PTP odešel v listopadu 1954. Mezi pétépáky se řadili např. duchovní (Procházka si pamatuje v Děčíně případ baptistů, kteří odmítli nosit uniformy a tak každé ráno nastupovali ve spodním prádle), intelektuálové a VŠ inteligence, kulaci, politicky nespolehliví, Romové (Procházka zažil skupinku Romů v Plzni – velení se však nepodařilo přinutit je k práci,  a tak byli, navíc také kvůli častým útěkům, nakonec přeřazeni jinam) atd.

Topičem a horníkem u PTP

V Děčíně prodělal Václav Procházka formální třítýdenní výcvik v pochodování a zdravení velitelů, to vše samozřejmě beze zbraní. Ty za celou dobu vojny viděl jen u svých strážných. Od začátku bylo vojákům PTP zdůrazňováno, jak je nutné je převychovat. Byli označováni za lidský odpad, který musí být zušlechtěn. V průběhu služby získal Procházka hodnost cestář. Místo vojenského mundůru nosil různé kombinace vyřazených uniforem po americké armádě a wehrmachtu. Legendárními se staly opasky americké armády, které jim někdy posloužily i jako improvizované zbraně, pokud se náhodou setkali např. s elitními jednotkami. Po třech týdnech byl Procházka převelen do Plzně, kde mu byla přidělena práce topiče na stavbě vojenských bytů. Zdejší pétépácký tábor byl obehnán plotem s ostnatým drátem, dělníci byli střeženi a dřevěné baráky s děravými stěnami, kde byli ubytováni, dotvářely „idylu bulavu“. „V Plzni jsme bydleli v dřevěných barácích. Já jsem první zimu naštěstí byl na tý stavbě jako topič, ale ostatní kluci bydleli v barácích, kde bylo skrz rozlezlý stěny vidět až ven. Tu zimu byly taky zrovna děsný mrazy. Uprostřed místnosti byla kamna na tuhá paliva a celou noc se muselo topit, aby se tam vůbec dalo vydržet. Spali v čepicích a oblečený. Hrozný podmínky.“

Na stavbě Procházka zůstal do jara, poté byl přeřazen k asfaltérům. Brzy se seznámil s Rudolfem Fantou, nedostudovaným medikem, a společně začali „zatápět“ komunistickému režimu. Ještě na stavbě nechal například Procházka popraskat přes víkend topení. Na jaře „omítli“ vojenskou budovu. „S kamarádem Rudlou Fantou jsme zatopili pod kotlem, kterej byl naplněnej asfaltem. Kotel jsme zavřeli víkem a zatáhli jsme přezky. A fest jsme topili. Až se ozvala ohlušující rána, víko se utrhlo. A nová vojenská ubytovna byla ohozená asfaltem od přízemí až do třetího patra.“

Jindy zase vyřadili z provozu dva presto jeřáby apod. S kamarádem Rudlou se jim dokonce podařilo opatřit opušťáky. „Udělali jsme takovej podraz na ty naše papaláše. Rudla pracoval nějakou dobu v kanceláři, tak odtamtud vynes tiskopisy na propustky a já jsem si dal tu práci, že jsem udělal sádrový razítko. Pak jsme pro celou četu tiskly opušťáky na vycházky. To jsem se podíval i několikrát domů. Sranda byla, že náš velitel vůbec nepoznal svůj podpis, takže se nám většinou ani nic nestalo. Za celou dobu na to vlastně nepřišli.“

Tyto mladické legrácky jim ale samozřejmě nepomohly u prověrek a tak byli oba na podzim 1953 převeleni ke kárné rotě do karvinských dolů. Tam je během dvouměsíční práce na zasypávání vytěžených štol opravdu humor přešel.

„V Karviné jsem byl přidělen do kárné roty na práce na závalové štole. To byly pracoviště, kde civilní zaměstnanci nechtěli dělat, a proto tam dávali trestance. To byl strašnej zážitek.  Práce spočívala v tom, že nás zavedli na vyrubaný pole, který se mělo zavalit vytěženou hlušinou. Sloje byly jenom asi 50-60 centimetrů vysoký. Když si představíte, že celou  šichtu, celou směnu, těch osum hodin se nepostavíte na nohy... Furt jenom na zádech a házet velkou lopatou, pekáčem, kamení. Byli jsme v řadě v tom závalu a civilista, kterej s náma pracoval, co přivážel vozejky s kamením, ten to prostě zvrhnul, a když bysme neházeli, tak by nás tam zavalil tím, co vytěžili na překopech. Takže jsme museli házet ať jsme chtěli nebo nechtěli... Řikám vám, strašná práce...“

Výdřeva, kterou se zajišťoval strop, kolikrát nevydržela, a tak čas od času došlo k závalu. Pracovní skupině Václava Procházky se to naštěstí nepřihodilo, ale práce byla tak jako tak velmi nepříjemná „Představte si, že ležíte v závalovym dole, štolu drží jenom asi dvacet centimetrů silný prkýnka. Výdřeva praská pod silným tlakem hornin a odlamujou se malý kousky. Když se odlomí tříska, tak to je, jako když vám vystřelí u hlavy. V prvních dnech jsme z toho byli hrozně vyděšený.“ Po dvou měsících této úmorné stresující práce byl konečně převelen zpět na povrch. U PTP vystřídal ještě řadu zaměstnání, např. odbíhač, zavážka, vrátkař nebo pomocník u střelmistra.

Nucené práce a povinná školení

Hlavním cílem služby u PTP bylo, aby voják co nejvíc pracoval. Když nebyla splněna norma, tak bylo zle, protože důstojníci byli placeni podle výkonu vojáků. V případě, že se plán plnil nebo překračoval, dostávali prémie. Když plnili třeba na 80%, peníze jim naopak strhávali. Když se neplnilo, povinná socialistická školení šla stranou, pracovalo se pak i přes víkendy a navíc bez nároku na mzdu.

„Byli jsme jim dobrý jako laciná pracovní síla, zadarmiko. Sice nám platili, ale samozřejmě ty výdělky nebyly velký. Polovičku si strhávali. Sráželo se to na ubytování, na stravu. Prostě my jsme si museli vojnu zaplatit. A druhou polovičku, kterou jsme si vydělali, nám dávali zase ještě na vkladní knížku, čili čtvrtinu a zbejvající čtvrtinu jsme dostávali jako žold, mzdu... No, kolik to bylo? Já jsem za ty dva roky měl na knížce dvanáct tisíc.“

Nikdo z vojáků PTP po celou dobu nevěděl, jak dlouhá bude právě jeho služba. Vše záviselo na pracovním výkonu, prověrkách a míře „převychovatelnosti.“  Tu zajišťovala už zmíněná školení. „Nejhorší bylo, že jsme nevěděli, kdy půjdeme domů. Jestli tu budeme 24 měsíců, jak byla normální vojenská služba, nebo zda tam budeme dýl. Někteří tam sloužili už přes třicet měsíců. Já jsem přesloužil pouze dva měsíce.“

„Pravidelnou součástí naší vojenský služby byly politický školení. U každý čety byl takzvanej politruk a ten nás měl převychovávat. Stále nám zdůrazňovali, jakej my jsme odpad, že nás musej vychovat prací. A že dřív domu nepůjdeme, dokud nebudeme převychovaný… To bylo takřka každej večer. To jsme přišli ze šichty večer utahaný a oni nám ještě začli dělat politický školení. Sehnali nás na politickou místnost… To třeba politruci přinesli knížku a předčítali nám Meresjeva a takovýhle debilnosti. O vojně se vůbec nemluvilo, ale třeba o kolchoznictví v Rusku. Takový demagogie. Dávali nám Rusko za vzor a všechny jejich vymoženosti a krásy... Že se musíme prací přeškolit, abychom měli stejný cítění jako lidi v Sovětském svazu. Ale nic po nás nechtěli, jen jsme si to tam odseděli. Když se nás na něco zeptali, tak jsme z toho dělali parodii. Ale ta jejich inteligence byla tak ´vysoká,´že snad ani nepoznali, že si z nich děláme blázny.“

Pan Procházka končil službu v prosinci 1954, tedy v době, kdy už se ze zahraničí ozývaly hlasy, že Československo zavádí nucené práce. PTP byly nakonec v prosinci 1954 zrušeny. Část „nepřizpůsobivých“ se přesunula k Technickým praporům, lehčímu odvaru PTP.

Zpět domů

Václav Procházka se po návratu domů ihned vrátil do školy v Březnici a dříve než si toho úřady všimly, si dodělal maturitu. „Dříve než se pánové na úřadě v Horoměřicích rozmysleli, tak jsem se přihlásil zpátky do školy v Březnici, kde jsem měl přerušené studium. A než se rozkoukali, tak jsem měl v květnu složenou maturitu.“ Po ukončení studia musel povinně pracovat na místech, která mu přidělila zemědělská výrobní správa. Tak strávil tři roky prací pro nejhorší družstva v okrese. „Se mnou samozřejmě vymetli ty nejhorší družstva, co na okrese byly. První rok jsem pracoval v Ovčárech u Kolína, to bylo nejhorší družstvo na okrese. Pak jsem se oženil a abych dostal byt, tak mě museli přeložit blízko od Horoměřic – pracoval jsem v Noutonicích na Praze-západ. Tady jsem si odkroutil další rok. Třetí rok jsem sloužil na Kopanině. Předsedkyně byla veliká soudružka, ale výrobně to tam bylo hrozně zaostalý.“

Během celé té doby na něj byly pravidelně psány kádrové posudky. Tak ztratil iluze a i zájem o práci v zemědělství. Dva roky vydržel pracovat na letišti, ale poté, co se sloučila velká družstva v jakýsi mamutí kolchoz a zdálo se, že budou prosperovat, se nakonec rozhodl vrátit do Horoměřic. Nikdy však nevstoupil do komunistické strany.

„To jsem měl zážitek, když jsem se vrátil tady do JZD do Horoměřic. Bylo ve fóru Svaz přátel Sovětského svazu. Naše kádrovačka mě pořád přesvědčovala, abych vstoupil do toho jejich svazu... Tak mě na členský výroční schůzi, kde bylo shromážděný prakticky celý JZD, před celým sálem požádala: ´Už máme jenom jedinýho člena, který ještě nevstoupil do Svazu přátel Sovětského svazu. Pane Procházka, nechtěl byste tam teda taky už vstoupit?´A já jsem jim na tom fóru  před celým představenstvem řekl, že do takovýho spolku podvodníků nikdy nevstoupím. No a to jsem měl samozřejmě další škraloup. Pak se to samozřejmě s náma táhlo.“

Až do důchodu pak pracoval v Horoměřicích jako řidič náklaďáku, nákupčí zeleniny, správce rekreačních budov, na elektrovýrobě a nakonec ve vývojovém středisku.

Po revoluci mu byla v rámci celorepublikového odškodnění přiznána náhrada. Je členem svazu PTP. Necítí, že by na něm služba u PTP zanechala nějaké následky. Uznává ale, že práce byla velmi stresující i fyzicky náročná a někomu to mohlo vážně poškodit zdraví.

„Mrzí mě, že už se dneska zapomíná, co ta doba přinesla. Že mladí lidé nemají ponětí o tom, co se dálo a jaké lumpárny se děly. Je škoda, že se to nikde nepublikuje, nezveřejňuje, ani ve školách se o tom nikdo nezmíní. Při vzpomínání na tu dobu už necítím zatrpklost, ale byla to pro mě dobrá zkušenost do života. Naučil jsem se aspoň poznávat lidi.“