Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jarmila Procházková (* 1942)
Umění rozdávat radost
-
narozena 25. prosince 1942 v Plzni do dělnické rodiny
-
vystudovala Pedagogickou fakultu v Plzni
-
jako hlavní vedoucí vedla česko-ruské tábory v Plzni
-
pracovala jako vychovatelka a učitelka, kvůli jasnému postoji vůči režimu musela několikrát změnit zaměstnání
-
od roku 1982 vede unikátní dětský pěvecký sbor Jiřičky
-
během sametové revoluce pomáhala s distribucí letáků studentů FAMU
-
s dětmi ze sboru se přes dvacet let účastní Tříkrálové sbírky v Plzni
-
nominována na cenu Ď pro mecenáše, nositelka ocenění Dobrý anděl v roce 2024 žila v Plzni
Před zaplněným Náměstím Republiky v Plzni, jednom z největších v Evropě, stojí drobná žena a živě gestikuluje. Snaží se správně rozezpívat návštěvníky, kteří přišli na adventní zpívání koled se skupinou Čechomor. Jarmila Procházková je sbormistryní dětského souboru Jiřičky, který Čechomoru předskakuje. O zpěvu toho ví opravdu hodně. Jiřičky vede již čtyři desetiletí, přes všechna úskalí, která jí doba a vlastní pravdomluvná povaha připravily.
Jaruško, mluv vždycky pravdu
Sbormistryně a celoživotní zapálená sportovkyně Jarmila Procházková se narodila 25. prosince 1942 v Plzni, kde prožila celý život. Otec Josef Matoušek pracoval jako malíř pokojů, maminka Anna, rozená Hadová, byla kuchařkou. Starší bratr Josef se později stal profesionálním vojákem. Na dětství vzpomíná pamětnice v dobrém: „Byla jsem milované dítě. Maminka moc hodná a tatínek byl na mě moc hrdý. I když jsem zlobila, tak jsem měla radostné dětství.“
Jako první vzpomínku si vybavuje sladkosti, které dětem rozdávali Američané během oslav v roce 1945. „Velikánské čokolády, do té doby jsem něco takového nezažila.“
Vyrůstala v okrajové plzeňské čtvrti Skvrňany, v domku se zahrádkou, kde chovali slepice. Kvůli poválečnému přídělovému systému potravin museli nadbytečná vejce odvádět státu – norma např. povolovala čtyři vejce pro pracující dospělé na měsíc [1]. „Maminka musela vždycky hlídat, aby slepic neměla víc než deset.“
V roce 1953 rodinu zasáhla měnová reforma. „Rodiče byli strašně smutní. Tatínek dost vydělával, dělal od pondělka do neděle, a najednou z těch peněz zbylo moc málo. Vůbec to nečekali.“
Rebel s příčinou
Jarmila Procházková byla od dětství rebel, milovala svobodu a sporty. Maminka ji vedla k pravdomluvnosti, která se stala jejím celoživotním mottem. Ve škole proto paní učitelku opravila, že nás v Plzni neosvobodili Rusové, ale Američané. Rodiče ve škole pokárali, že špatně vychovávají děti. Na dceru se ale nezlobili. „Hezky mi vysvětlili, že prostě to tak je. Abych už o tom nemluvila, aby oni neměli problémy. Tak jsem to pochopila a už jsem nebojovala.“
Začala chodit do hudební školy na piano, kam ji přihlásili rodiče. „Byla taková doba, že když maminka a tatínek něco řekli, děti to plnily. Nikdy jsem si nestěžovala. Piano mi šlo dobře, i nějakou soutěž jsem vyhrála. Svobodu jsem ale měla raději,“ přiznává.
Po střední ekonomické škole nastoupila na Pedagogickou fakultu v Plzni, chtěla si splnit sen stát se učitelkou tělocviku. Protože však již v prvním ročníku s manželem Antonínem Procházkou nečekaně otěhotněla, musela se tělocviku vzdát. Studovala tedy hudební výchovu s ruštinou.
Tank mířil do kočárku
V 60. letech se pamětnice snažila především skloubit studium a rodinu, na politiku neměla čas. Byla na mateřské dovolené s mladší dcerou Danou, když v roce 1968 začala srpnová okupace. Pro pamětnici to byl, jako pro většinu národa, šok. „Do poslední chvíle vláda tvrdila, že žádní ruští vojáci nepřijedou. My měli rádio, tak jsme byli přesvědčeni, že opravdu nepřijedou. Nebyla jiná informační síť.“
Cítila hrůzu a bezmoc. Kladně ale hodnotí tehdejší vzepětí národa. „Chodili jsme po náměstí a četli [nápisy] ´Ivane odejdi.´ To museli samozřejmě psát tajně v noci, jinak by je hned zavřeli. Byli jsme šťastní, že aspoň tahle písemná podoba ukáže národ, že s tím nesouhlasí. Byli jsme hodně všichni pospolu. Asi v historii nejvíc.“
K srpnové okupaci se váže ještě jeden nepříjemný zážitek, setkání s tankem při procházce na západním okraji Plzně. „Když jsem šla s kočárkem, naproti mně jel tank. Úplně vidím toho chlapce. Z nějaké legrace na nás namířil. Dělala jsem, že to nevidím. Byla jsem vyděšená, na ten zážitek nikdy nezapomenu.“
Místo, nebo pošlu manžela
V době počínající normalizace se Jarmila Procházková dozvěděla, že vedoucí katedry cizích jazyků na Pedagogické fakultě František Havelka musel z politických důvodů odejít. „Byla jsem zničená. Nejlepší profesor, a oni ho vyhodili.“
Okupace vztah pamětnice k ruštině a ruské kultuře nezměnila. „Mají úžasné spisovatele, já proti lidem nemám nic, jen mi to bylo strašně líto.“ Jako vystudovaná ruštinářka později dokonce dělala hlavní vedoucí na česko-ruských dětských táborech. Za kolegy měla vychovatele ze Sovětského svazu. Vzpomíná na jejich skromnost, ale i neustálé obavy z blížící se války. „Byli pořád vyděšení. Uslyšeli ránu, letěli za mnou. Co se to děje, jak jsou daleko hranice? Není už válka? Já jsem věděla, že se budou střílet zajíci, [říkali] nechoďte s dětmi do lesa, ať se nestane neštěstí. Vůbec mě nenapadlo, že to vystraší paní učitelky z Ruska.“
Pamětnice ještě pět let po vysoké škole neměla přiděleno stálé pracovní místo. Učila, kde se dalo. Nakonec použila trik, který jí poradily spoluhráčky z volejbalu. „Šla jsem říct, že přijde manžel a bude se moc zlobit, že lidé, kteří nemají aprobaci ruštiny, už jsou zaměstnaní. A mě že zaměstnání nechtějí dát. Báli se manžela. V tu ránu jsem měla zaměstnání,“ usmívá se.
Rozhodnutí úřadu napomohl i fakt, že zadarmo vedla řadu sportovních kroužků pro děti a mládež.
Nikdo jiný tam nebyl
Jarmila Procházková nastoupila jako vychovatelka v družině a dál se věnovala především trénování. Na hudební dráhu ji nasměrovala náhoda a pocit zodpovědnosti. „Kolegyně přestala vést pěvecký kroužek s malým počtem dětí. Paní ředitelka mě požádala, abych sbor vzala. Protože tam nebyl jiný hudebník, přišlo mi solidní ten sbor vzít.“
V roce 1982 tak vznikl Dětský pěvecký sbor Jiřičky. Jarmila Procházková začala jezdit na sbormistrovské semináře, počet dětí narůstal. Zázemí pro sbor našla v nedalekém Domu kultury, ne však na dlouho. Při své pravdomluvnosti jasně vyjádřila skepticismus vůči sovětské perestrojce a opět se stěhovali.
Nakonec skončili na 34. ZŠ v Plzni, kde mají zázemí dodnes. Od počátku se sbor věnoval technice zpěvu bez nástrojů, tzv. a capella. „Klavíristky na hudebních školách pracují spousty hodin zadarmo. Když jsem viděla, jak ke mně přijde klavíristka vždycky úplně vyčerpaná, rozhodla jsem se, že děti naučím zpívat bez doprovodu,“ vysvětluje Jarmila Procházková důvod výběru náročné techniky, které se dnes v republice jiný dětský sbor výhradně nevěnuje.
Tajná mise v trabantu
Rok 1989 zastihl pamětnici v pilné práci, díky starší dceři Janě, studentce pražské AMU, se však brzy zapojila do počínající sametové revoluce. Rozvážela po Praze letáky o plánovaném průběhu. „Trabantem, protože je takový nenápadný. Dali mi [s sebou] studenta, jeli jsme třeba i do Mělníka,“ doplňuje pamětnice, která zapojila do procesu i manžela Antonína. „Spali jsme na zemi a byl to, jak by řekly děti, hustý zážitek, ale pro mě znamenal hrdost, že pro to něco dělám. Rozváželi jsme i kazety a tajné materiály z FAMU.“
Celou dobu ji však sužovala obava z možného ozbrojeného konfliktu občanů s ozbrojenými složkami. „Měla jsem hrůzu z toho, že v Plzni vojáci půjdou střílet a napraví ty nezbedné studenty, protože jsem měla bratra vojáka.“
O to více si vychutnala nabytou svobodu, ze které je podle ní nejlepší svoboda projevu. „Když něco řeknu proti dejme tomu nedostatkům vlády. Když to řeknu hezky, nedají sbor někomu jinému, což se mi taky třeba stávalo. To byla krutá doba. Žiju svobodný život a můžu si říkat, co chci, a moje děti ve sboru nebudou trpět.“
Čtvrtstoletí s Tříkrálovou sbírkou
Jarmila Procházková se s Jiřičkami po sametové revoluci naplno zapojila do lokálních charitativních aktivit. Již dvacet čtyři let je její sbor neodmyslitelnou součástí Tříkrálové sbírky v Plzni. Pamětnice stála u jejího zrodu. Pracovnice místní Charity Anna Maršáková, zakladatelka občanského sdružení Krystal, ji požádala o zapůjčení dětí – koledníků. „Říkala jsem, nemůžu půjčit školní děti, vezmu trojici, ale budu chodit s vámi. Pak jsem měla tři trojice, byli jsme nadšeni. Rodiče jsem zapojila, protože u každé trojice musí být jeden dospělý. Zůstalo mi to dodnes.“
Finanční přínos koledníků z Jiřiček není zanedbatelný, např. v roce 2019 vykoledovaly děti přes sto padesát tisíc, pětinu celkové částky vybrané v Plzni [2]. Za obětavost a nezištnost byla Jarmila Procházkovou plzeňskou Městskou charitou nominována na cenu Ď, určenou pro mecenáše a dobrodince z řad kultury, charity, vědy a vzdělávání [3] Je i nositelkou ocenění Dobrý anděl. „Vůbec nejsem dobrý anděl, protože každému říkám pravdu, spíš jsem čert,“ dodává k ocenění s nadsázkou pamětnice.
Nadšení sdílím pořád
Jiřičky mají dnes asi čtyřicet členů. Od doby založení jimi prošly stovky dětí. Pod vedením pamětnice získal sbor několik ocenění na celostátních soutěžích, jezdí koncertovat po Čechách i do zahraničí. Jarmila Procházková se přátelí s významnými českými sbormistry, např. Josefem Baierlem ze Sušice, nebo zakladatelkou severočeského festivalu Jirkovská srdíčka Evou Steinbachovou.
Ve svých více než osmdesáti letech odezpívá pamětnice s Jiřičkami zadarmo přes 250 hodin ročně. Věnuje se i sportu a tanci a lituje, že se kvůli časovému vytížení nemůže ještě vést volejbalový oddíl. Děti ze sboru vede k empatii, pracovitosti a umění rozdávat radost. „Krédo sboru je přátelství, vzájemná pomoc, dlouho nic a pak nějaké písničky,“ usmívá se.
A nadšení z roku 1989 jí vydrželo dodnes. „Kdyby někdo mluvil, že dřív bylo líp, tak okamžitě naskočím a opravuji. Hned připomenu uranové doly, vyhazování dětí ze škol... Prostě to nadšení sdílím pořád.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - PLZ REG ED
-
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - PLZ REG ED (Mgr. Lenka Duchková)