„Do školy jsem chodil v Oldřichovicích a pak střední škola v Třinci. Já jsem do Třince, jsem se tam ani nedostal do té školy, protože pak v roce 1938, nebo teď nevim, 1939, přišli jako Poláci tady na to Těšínsko. Tak jsem musel chodit do polské školy rok a pak přišla okupace, Němci nás tady okupovali, tak jsem chodil zase do německý školy rok. Já jsem byl takovým mezinárodním školákem, studentem. Takže jsem neměl ani, se říká, to pořádné základní vzdělání, protože jednak polsky jsem se učil, potom německy taky rok, no a pak jsem pracoval jako v Třineckých železárnách něco a později jsem se dostal do firmy Korer, tak tam mě sebrali do učení za soustružníka, tak jsem se tam učil. No a pak přišla druhá světová válka, no a já jako mladistvý, protože tam u nás na Těšínsku lidé byli přinucení sebrat tu Volkslistu, jak se to řiká, a Němci pak měli na mě nárok, tak mě povolali do armády. To bylo v roce1943.“
„Já jsem tam potom jako přímo nebyl nasazený (protiofenziva v březnu u Dunkerque). Já jsem potom sloužil u velitelské roty, tam jsem jako zajišťoval (zásobování)... takového zásobovacího jsem dělal. A to už bylo potom v dubnu (1945), nebo tak nějak. Takže my jsme jenom udržovali to, aby Němci neměli přístup v (Bray) Dunes. Protože ono tam bylo hodně těch Němců. Oni tam měli speciální zbraně atd. Ale oni se neodvažovali jaksi na naši stranu také zaútočovat, protože věděli, že by dostali těžký úder. Oni věděli, že stejně přijdou tak nebo tak do zajetí. Jak řikám, to tam byla taková špička, bylo tam strašně moc důstojníků, v tom ty tam měli ty Francouzky, tam měli jako takové druhé manželky. A Francouzů taky hodně ještě, kteří jako fandili s nima. Tam nebyli jenom německý vojáci, ale byli tam i Francouzi takoví jako. Když to přišlo do zajetí, to byla ohromná masa lidí. Já si nedovedu představit, kolik tisíc jich tam bylo, ale byla jich tam ohromná masa.“
„Byli tam ti ze Slezska a tak dále, tak my jsme se vždycky tak dávali dohromady. Ale nás střežili a hlídali, aby jsme se neshlukovali a podobně. Čili byli jsme pod takovou kontrolou, no. Když jsme hlídali tam i takové mosty atd., tak vždycky jeden třeba, dva nebo tři Němci a jeden tady kluk z toho Těšínska atd. Nám nějak nedůvěřovali vůbec ani nic, protože tak to byla taková, nebylo to nic příjemného pro nás jako, protože my jsme se cítili jako jejich nepřátelé, i když jsme všecko museli dělat podle toho, jak jsme měli nařízené, že.“
„Já jsem tam dlouho nebyl v té německé armádě, já jsem tam byl několik měsíců. No a potom - to bylo koncem září, kdy jsme utekli. Protože tam byl takový chaos už potom, Němci se brali z Francie pryč do Německa, no a tak jsme byli tak pomíchaní mezi těmi všelijakými vojáky, tak oni to ani nestačili počítat. To byl rok ještě 1943.“ „Ještě před invazí?“ „Ještě před invazí.“ „Takže co jste dělal, když jste tedy utekl?“ „Tak jsme se tak potulovali po těch sedlákách. A tam jsme jako nejdřív (se schovávali), ale protože Francouzům jsme také jako nevěřili... Byl tam jeden takový, který nám tam přinesl chleba, zas někteří vojáci tam uměli francouzsky, tak se domluvili s těma Francouzama.“ „Byla to větší skupina?“ „My jsme tam byli tři asi. Tak jsme jako... Byl tam i Němec jeden mezi náma, co jako též odešel pryč.“ „Takže dva ze Slezska...“ „Dva ze Slezska a jeden Němec byl mezi náma.“ „A jeden z vás uměl...“ „Jeden z nich uměl francouzsky.“
„Z toho lágru, kde jsme byli, tak nás převezli až do Neapolu, do Itálie.
Tam byl velký lágr, tam z nás všecko svlíkli pryč atd., tam se dostali z tych zajateckých táborů atd., a tam byl takový výslech velký, všecko možné, soupis atd. A oni už tam věděli o mně, odkud jsem. Nevím, jak to věděli, měli nějakou asi špionáž atd. Tak říkali, že mě jako přijmou do tej zahraniční armády, protože oni potřebovali mladých lidí tam. Jenomže tam nás v tom táboře, tam nás, víte... To bylo už v roce 1944, to už tam bylo v říjnu asi. No tam nás učili anglicky, všecko možné, tam jsme už byli jako takoví vojáci. My jsme dostávali žold atd. V tom táboře, v tom lágru, tam už bylo kino, všecko možné, tam to už bylo takové civilnější. Tam jsme měli i vyučování, dvě hodiny denně, nebo tak nějak. Tak nás tam učili angličtinu a takové ty základní věci. A potom nás teprve převezli do Anglie. Přes Atlantik oceán, protože tam byla ještě válka na moři tenkrát, a tak jsme jeli do té Anglie.“
Jan Prokesz se narodil 28. listopadu 1926 v Oldřichovicích u Třince, kde dodnes žije. Většinu svého života pracoval v Třineckých železárnách jako soustružník a mistr odborného výcviku. Roku 1943 byl odveden do německé armády a sloužil při obraně francouzského pobřeží nedaleko Bordeaux. Při jednom přesunu využil vzniklého zmatku a se dvěma dalšími vojáky dezertoval. Potuloval se po francouzském venkově, až se dostal do zajateckého tábora u Dijonu. Odtud byl převezen Spojenci do Neapole, kde vstoupil do československé armády. V roce 1945 se dostal do Dunkerque, sloužil u velitelské spojovací roty tankové brigády. Jan Prokesz zemřel 23. října roku 2023.
