Jiří Prokop

* 1946

  • „Ten malej kluk už to cítil, jo, on ještě neměl dva roky ten Lumír, ten řval celou cestu. Světlomet tam běhal. Tak vždycky, to bylo jak ve filmu, my jsme se rozběhli, zalehli, přiletěl světlomet, zase dál. Dostali jsme se k drátům, byl klid, no já jsem říkal: ‚No to bude pohoda.‘ Teď Sára byla v pátým měsíci, tak já jsem musel vystříhat velkou díru tam. No a teď jsme přešli ty dráty, asi pět metrů, tam byl takovej dolík, říkám: ‚Musíme počkat, co se bude dít, chvilku.‘ A už jsme viděli, jak prostě blikají dvě baterky, jak běží dva vojáci a dva psi tam byli v momentě u nás. Tak. Bylo ticho. Oni se přiblížili. Já jsem se zvedl a říkám: ‚Prosím vás, nestřílejte, jsou tady děti.‘“

  • „On měl dvojitej návlek jehly, čili tam měl osm nití, takže on to jenom prohodil, jednou zatočil a ukousl nit. Takže to bylo skutečně jedna dvě – a na tři už ukusoval nit. A vykládal právě, když se dostal na vojnu, to bylo ještě teda za první republiky, on právě narukoval nějak, myslím, v roce třicet šest nebo třicet sedm. Teďka první týden na vojně – on se dostal na vojnu v Brně na letišti do Slatiny. No a chodil tam nějakej kapitán. ‚Utrhl se mně knoflík!‘ A tak dál. Tak on říká: ‚Já vám to přišiju, můžete počítat do tří. No tak říká: ‚Dvě‘ – ‚To už jsem ukusoval nit!‘ Jo, chlubil se vždycky. On říká: ‚Hrome, to byla rychlost! Zítra se budete hlásit u mě.‘ No tak on si ho vzal jako k sobě, on mu tam, prostě staral se o domácnost, měl tam nějakej byt v Brně a tak dál. A měl tam dokonce bar, tam měl kořalky, říkal: ‚Podívej, štamprli si můžeš dát, ale ten, co byl před tebou, já jsem ho vyhodil, poněvadž on se opíjel a tak dál.‘ No a tak tatínek vlastně, měl tam šicí stroj, takže on si tam dělal věci, který potřeboval, poněvadž dědeček měl nějakou firmu. Takže vlastně tu vojnu měl takhle dobrou, že to prožil. Díky tomu, no.“

  • „Teď jsem tam přišel, tam byla fronta velká. Naštěstí já jsem v té době jako vždycky v zimě měl pracovní kabát normálně vatovaný a tašku jsem nosil koženou jako na nářadí, takže jsem vypadal vždycky spíš jako nějaký údržbář nebo tak. A tak jsem si nikoho nevšímal, šel jsem dopředu. Přijdu tam, tam byl prostě hlídač, vrátný. A von mně říká: ‚Vždyť jste tady byli minulej tejden, ne?‘ Jako todleto. A tak já jsem prostě si uvědomil, že se mi naskytla nějaká taková příležitost, že tam prostě dělali nějaký opravy, já říkám: ‚No jo, ale u velvyslankyně možná jsme si tam zapomněli nějakej hasák nebo něco, já se tam jdu podívat jako.‘ Tak on mě tam pustil. Teď já jsem se dostal, tam byla jedna místnost. Teď: ‚Kam jdete?‘Já jsem říkal: ‚K velvyslankyni.‘ Tam byla, jmenovala se Schirley tenkrát. Pak tam byla druhá místnost ještě. A teprve z té místnosti byla ta třetí místnost – a tam už oni jako něco vycítili, že to není v pořádku se mnou nebo tak. A tak jsem se tam s nimi dohadoval – a ta Shirley to slyšela a vyšla ven. A já jsem měl štěstí, že jsem se k ní dostal. No a teď jsem jí to vylíčil, tu situaci celou. Je tady rodina kubánská, mají příbuzný na Floridě, potřebujou se tam nějak dostat. No ona říkala: ‚No. Kdybyste se dostali sem ke mně, tak já už bych to prostě mohla zprostředkovat. Ale přes ty tři pokoje těch estébáků se nedostanete.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 25.08.2020

    (audio)
    délka: 01:57:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Udělal bych to znova

Jiří Prokop v roce 1991, v rukou dopis psaný v hebrejštině, foceno ve Šmeralových závodech
Jiří Prokop v roce 1991, v rukou dopis psaný v hebrejštině, foceno ve Šmeralových závodech
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Prokop se narodil 18. srpna 1946 v Petrovicích na Blanensku. Jeho otec Bohuslav pracoval coby soukromý krejčí, únorem 1948 proto rodině začaly těžké časy. Jiří Prokop neměl pro špatný kádrový profil možnost studovat gymnázium. Nastoupil tedy do učení v TOS Svitavy a zároveň se přihlásil k dálkovému studiu na gymnáziu, které úspěšně absolvoval. Základní vojenskou službu prožil v Plzni, kde jej v roce 1968 zastihla i invaze vojsk Varšavské smlouvy. Jiří nastoupil jako technolog do plzeňské Škodovky a nadále si doplňoval vzdělání, po němž toužil. Přijali jej k večernímu studiu na strojnickou fakultu, odkud se mu v roce 1971 podařilo přestoupit na vysněné denní studium na Vysokém učení technickém v Brně. Když v roce 1987 potkal svoji nastávající manželku Marii Floriánovou, netušil, jaké drama spolu prožijí v lednu 1990. Miriam byla v porevoluční době v kontaktu s Kubáncem Rolandem Saumellem Acostou. A tehdy přišlo nařízení, že se všichni Kubánci pracující v Československu musí vrátit na Kubu. Rolando byl přesvědčený, že doma jej nic dobrého nečeká. Chtěl odcestovat na Floridu, kde žil jeho strýc. Kubánské úřady však držely cestovní pasy tamních obyvatel žijících tou dobou v Československu a bez něj tehdy nebylo možné hranice překročit. Jiří Prokop a Marie Floriánová se rozhodli Rolandovi a jeho rodině pomoci. Přestříhali dráty na hranicích s Rakouskem, pokus o útěk za svobodou se však nezdařil. Byli zatčeni a navráceni do Československa. Jejich cesta dál vedla k poslankyni Federálního shromáždění a disidentce Daně Němcové, která rodině Rolanda poskytla útočiště ve svém bytě. Rolando s rodinou nakonec přejel hranice autem s diplomatickou značkou, které pro tuto příležitost zapůjčil tehdejší ministr vnitra Richard Sacher. Jiří a Marie, která později přijala jméno Miriam, se na konci roku 1990 vzali a šest let pobývali v Izraeli. Poté se usadili v Prakšicích u Uherského Brodu.