Jiří Prokop

„On měl dvojitej návlek jehly, čili tam měl osm nití, takže on to jenom prohodil, jednou zatočil a ukousl nit. Takže to bylo skutečně jedna dvě – a na tři už ukusoval nit. A vykládal právě, když se dostal na vojnu, to bylo ještě teda za první republiky, on právě narukoval nějak, myslím, v roce třicet šest nebo třicet sedm. Teďka první týden na vojně – on se dostal na vojnu v Brně na letišti do Slatiny. No a chodil tam nějakej kapitán. ‚Utrhl se mně knoflík!‘ A tak dál. Tak on říká: ‚Já vám to přišiju, můžete počítat do tří. No tak říká: ‚Dvě‘ – ‚To už jsem ukusoval nit!‘ Jo, chlubil se vždycky. On říká: ‚Hrome, to byla rychlost! Zítra se budete hlásit u mě.‘ No tak on si ho vzal jako k sobě, on mu tam, prostě staral se o domácnost, měl tam nějakej byt v Brně a tak dál. A měl tam dokonce bar, tam měl kořalky, říkal: ‚Podívej, štamprli si můžeš dát, ale ten, co byl před tebou, já jsem ho vyhodil, poněvadž on se opíjel a tak dál.‘ No a tak tatínek vlastně, měl tam šicí stroj, takže on si tam dělal věci, který potřeboval, poněvadž dědeček měl nějakou firmu. Takže vlastně tu vojnu měl takhle dobrou, že to prožil. Díky tomu, no.“

„Teď jsem tam přišel, tam byla fronta velká. Naštěstí já jsem v té době jako vždycky v zimě měl pracovní kabát normálně vatovaný a tašku jsem nosil koženou jako na nářadí, takže jsem vypadal vždycky spíš jako nějaký údržbář nebo tak. A tak jsem si nikoho nevšímal, šel jsem dopředu. Přijdu tam, tam byl prostě hlídač, vrátný. A von mně říká: ‚Vždyť jste tady byli minulej tejden, ne?‘ Jako todleto. A tak já jsem prostě si uvědomil, že se mi naskytla nějaká taková příležitost, že tam prostě dělali nějaký opravy, já říkám: ‚No jo, ale u velvyslankyně možná jsme si tam zapomněli nějakej hasák nebo něco, já se tam jdu podívat jako.‘ Tak on mě tam pustil. Teď já jsem se dostal, tam byla jedna místnost. Teď: ‚Kam jdete?‘Já jsem říkal: ‚K velvyslankyni.‘ Tam byla, jmenovala se Schirley tenkrát. Pak tam byla druhá místnost ještě. A teprve z té místnosti byla ta třetí místnost – a tam už oni jako něco vycítili, že to není v pořádku se mnou nebo tak. A tak jsem se tam s nimi dohadoval – a ta Shirley to slyšela a vyšla ven. A já jsem měl štěstí, že jsem se k ní dostal. No a teď jsem jí to vylíčil, tu situaci celou. Je tady rodina kubánská, mají příbuzný na Floridě, potřebujou se tam nějak dostat. No ona říkala: ‚No. Kdybyste se dostali sem ke mně, tak já už bych to prostě mohla zprostředkovat. Ale přes ty tři pokoje těch estébáků se nedostanete.‘“