Emilie Prošková

* 1936

  • „Celý barák, všem těm 40 lidí, [Němci] řekli: 'Musíte na Zelenou lišku!' První šel, tuším, chlap s bílým praporem či hadrem a vzadu po všech lidech další s praporem. Museli jsme jít na Zelenou lišku a nešli jsme tou hlavní cestou na Nuselský most, ale postranní cestou. Tamtudy jsme šli a museli německy křičet: 'Uprchlíci, nestřílet!' Protože sestra byla roční a v kočárku, nešlo to přes ty barikády tak jednoduše. Museli jsme přes ně. Do toho hořely baráky i mrtví tam byli, a já si už představovala, že jsem dospělá. Vedla jsem čtyřletou sestru a říkala jí: Pojď, nekoukej! Zdá se to nenormální, ale já ji chránila, aby se na to nedívala."

  • „Viděla jsem pověšené lidi, to se odehrávalo nejenom vevnitř v soudu. Ale to bylo na prostranství, ne přímo na náměstí, ale z boku [budovy]. Tam byly šibenice a tam je pověsili. Sama jsem viděla, jak tam visej. To nám rodiče zakazovali, ale viděla jsem to."

  • „Když jsme došli na Zelenou lišku, tak tam byli Němci. Nevěděli jsme, kam máme jít, zůstali jsme tam. Němci řekli: 'Půjdete tady do toho baráku, ale nesmíte ven! Tam můžete, ale ven nepůjdete!' Tak jsme tam zůstali. V domě nikdo nebyl, otec šel do sklepa a říkal, že jsou tam zastřelený lidi. Na podestě, jak se jde do baráku, tak vyndali z kočárku plenky a deku, aby nám, třem dětem, ustlali na chodbě. Ráno šel otec znovu do sklepa. Zjistil, že ty sklepy, protože to byly baráky, jsou probourány do dalšího sklepu. [...] Tam už byl Červený kříž a vozil zraněný, snažili se je udržet při životě."

  • „Ale zase se to uklidnilo a my šli do bytu Seidlových. Pak už jsme šli, to už Němci věděli, že prohrávají, seděli jsme u sklepa na uhlí a strašně jsem si přála, kdybych se mohla zahrabat do uhlí, protože v chodbičce sklepu lítali Němci s puškami, že nás postřílí všechny."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kosova Hora, 02.05.2023

    (audio)
    délka: 01:49:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Kosova Hora, 29.05.2023

    (audio)
    délka: 01:10:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Němci křičeli, že nás postřílí. Přála jsem si zahrabat se do hromady uhlí

Emílie Prošková, natáčení pro Paměť národa, květen 2023
Emílie Prošková, natáčení pro Paměť národa, květen 2023
zdroj: Rostislav Šíma, Paměť národa

Emílie Prošková, rozená Pokorná, se narodila 9. listopadu 1936 v Praze. Oba dva její rodiče pocházeli z Plzně a žili v bytě na bývalém Soudním náměstí (náměstí Hrdinů) na Pankráci. Otec pamětnice Vladimír pracoval na zemském úřadě a matka Marie se starala o domácnost. V roce 1944 nastoupila pamětnice do první třídy obecné školy. V době Pražského povstání se rodina ukrývala ve sklepení domu. Jakmile se přijíždějící německé jednotky probojovaly přes barikády, nacisti obsadili jejich dům a všechny obyvatele odsud odvedli na sídliště Zelená liška. Krátce před jejich příchodem do domu v Úsobské ulici (Obětí 6. května) zde rekruti z bojové jednotky Waffen SS povraždily desítky nevinných civilistů. Do svého bydliště se rodina pamětnice vrátila po několika dnech, až po příjezdu osvobozeneckých jednotek. Později se přestěhovali do vedlejší ulice Hradeckých, odkud rodinu začátkem 50. let nuceně vystěhovali do Kosovy Hory nedaleko Sedlčan. Důvody vysídlení rodiny z Prahy jsou pamětnici dodnes nejasné. V době natáčení žila v Kosově Hoře (květen 2023).