Epanastatis Prusalis (* 1948  †︎ 2016)

Epanastatis Prusalis (*1948)

 „Měl jsem to štěstí, které měl málokdo, že jsem se dostal do blízkosti lidí, kteří budovali nový svět. Podařilo se jim dojít na sám práh...“

 

Pan Epanastatis Prusalis, uměleckým jménem Statis, pochází z vesnice Notia v severním Řecku. Jeho rodina však původem z tohoto kraje nebyla. Stejně jako mnoho dalších Řeků obývajících severní řecké regiony tam prarodiče Statise Prusalise přišli až z Kavkazu. Nejprve byli nuceni odejít do města Prusa (dnešní Bursa) v Malé Asii a po řecko-turecké válce (1919-1922) museli přesídlit do hor na řeckém severu. Prarodiče se na Kavkaze živili pravděpodobně zemědělstvím. „Děda byl špičkový odborník, i tady si pamatuju, v Křížové, kde žil, tak vím, že všichni chodili obdivovat jeho tabák, který pěstoval.“

Statis Prusalis se narodil 16. listopadu 1948. Otce partyzána nikdy nepoznal. „Můj otec za války velel podzemnímu hnutí v Soluni. Za občanské války byl jedním z vysokých důstojníků. Ironií osudu zahynul jeden den před mým narozením. Přál si, aby jeho syn – a věřil, že se mu narodí syn, aby jeho syn byl revolucionář.“ Epanastatis znamená v řečtině revolucionář. Partyzáni mu tak po narození začali říkat a nakonec mu jméno zůstalo. „Říkali mi to tak dlouho, až se mi to dostalo do občanky.“

Malý Epanastatis byl krátce po narození převezen s matkou do Bulkesu („Mám v rodném listu napsáno Bulkes“) v Jugoslávii, kde strávil asi jeden měsíc. „Byl to strastiplný pochod, kdy žena, která před dvěma třemi dny rodila, s kojencem v náručí přechází přes hory. Maminka o tom nikdy moc nechtěla mluvit. Strašně ji trápilo, že otec tam zůstal a bojoval, pak se dozvěděla o jeho osudu.“ Z Bulkesu následně odešli do Československa.

 

Život v dětském domově

Nejdříve se dostal do Nových Zámků na Slovensku, kde proběhlo první ošetření. Posléze krátce žil v dětských domovech u Mikulova a Klokočova. „Přijeli i můj dědeček a babička. Tak jsem měl to štěstí, že jsem se z toho dětského domova dostal do péče svých starých rodičů, kde jsem byl až do chvíle, než jsem měl nastoupit školní docházku. Pro mě, stejně jako pro všechny děti podobného osudu, bylo neuvěřitelným štěstím být v dětském domově. Dokonce si myslím, že bez těch dětských domovů bychom mnozí neznali ani náš jazyk a zapomněli bychom možná i naše zvyky.“

Dětský domov, kde malý Statis žil, se nacházel na zámku v Šilheřovicích. „Nemohli jsme vyrůst v žádné rošťáky, ta kultivovanost toho místa, kde jsme vyrůstali, ta se zákonitě musela přelít do našich srdcí a duší. Od první chvíle, už jako děti, jsme cítili tu obrovskou lásku, kterou nás československý národ obklopoval. Později jsme pochopili, že nám českoslovenští lidé dávali víc, než byli schopni dát svým vlastním dětem.“ V dětském domově probíhalo vyučování jak v češtině, tak i řečtině. „Chodily tam i děti s tou makedonskou národnosti, takže my jsme museli být potichu, když se učila makedonština.“ V Šilheřovicích zůstal až do 7. třídy, kdy odešel za maminkou do ostravské Poruby.

 

Šoférem vysokých politiků

Po dokončení základní školy absolvoval Statis Prusalis automobilovou průmyslovku a začal pracovat jako šofér. „V sedmdesátém jsem se dostal na sociální odbor Československého červeného kříže v Praze do funkce řidiče.“ Vozil však různé politické činitele. „Vozil jsem jednak generálního tajemníka Komunistické strany Řecka Florakise. Jezdil jsem s prvním tajemníkem Komunistické strany Řecka v České republice, který se jmenoval Apostonis Chadzandoniku. Jezdil jsem taky se soudruhem Fotijadisem. Vozil jsem i předsedu pražské organizace komunistů Kapka. Měl jsem to štěstí, které měl málokdo, že jsem se dostal do blízkosti lidí, kteří budovali nový svět. Podařilo se jim dojít na sám práh…“

Takto na vrcholné představitele minulého režimu vzpomíná: „Vozil jsem a žil jsem v Kolodějích u Prahy na zámku vlády, celé týdny jsem tam pobýval. Víte, zdá se to až neuvěřitelné, ale byli to absolutně čistí lidé. Kdyby na ně dnešní politici mohli něco najít, tak by to strašně rádi udělali, pro diskriminaci té politické garnitury by to využili. Ale bohužel nebo bohudík není nic, co na ně člověk může najít. Byli to vzdělaní lidé. Jestli dnes někdo chce něco říkat na Husáka nebo na Štrougala nebo na kohokoli, s kým jsem dělal, na Chňoupka, mají smůlu. Byli to lidé, kterých si vážil svět. Seděli jsme v Kolodějích u Prahy na zámku vlády, ti politici, ač jsem byl jejich řidič, mě brali všude s sebou, seděl jsem u těch jednání, nebyl jsem sluhou, kterej musí sedět venku v autě a čekat, než politik skončí, já s nima seděl u jednání, já s nima jedl, já vedle nich spal. Možná to byl talent, kterým jsem oplýval, že byli rádi, že jsem byl v jejich blízkosti. Byl jsem docela dobrým zpěvákem, takže jsem jim zpíval různé písně, které měli rádi. Ať to byl Chňoupek, kdokoli, vítali moji společnost. Chňoupek mně do poslední chvíle objasnil tolik světových konfliktů, do kterých normální člověk nevidí, a nepochopí, proč se odvíjeli tak, a ne jinak. Proč tam výrazněji ta nebo ona země nezasáhla, kde byly nějaké dohody. Věci, které se z novin a televize nedají pochopit. Můžu říct, že jsem byl jeden z těch mimořádně šťastných lidí, kteří poznali tyto lidi zblízka.“

 

Hudební kariéra

Avšak Statise Prusalise lákala hudba. Ukončil proto profesi šoféra, začal studovat na hudební konzervatoři a poté založil folkrockovou skupinu Atény. „Postavil jsem hudební soubor většinou z lidí, kteří o muzice neměli žádnou páru, ale já jsem vsadil na lidskou touhu dokázat a vyplatilo se to.“ Jednalo se o řecko-českou hudební skupinu. V roce 1989 byla kapele zakázána činnost Koncertní a divadelní agenturou Ostrava. Dnes Statis vystupuje již jen sólově, vystupoval např. v Paříži, Římě, Moskvě nebo KLDR.

 

Živým štítem v Bělehradě

Statis Prusalis strávil na jaře 1999 týden v bombardovaném Bělehradě, vystupoval na koncertech, které se konaly na mostech ohrožených bombardováním. „Já jsem cítil to, co cítili všichni pokrokoví zpěváci, umělci. Cítil jsem potřebu nějakým způsobem projevit solidaritu s utrpením srbského národa. Dnes se ta pravda nenosí, Srbové sehráli významnou roli v protifašistickém odboji a Němci nemají na ta léta dobré vzpomínky, a tak v podobě toho agresivního bombardování přišla odplata. Nemyslím si, že je v třetím tisíciletí vhodné, aby jakýkoli problém byl řešen tímto způsobem. Když jsme stál pod těmi zasaženými mosty, když si člověk uvědomí, kolik lidské práce dá postavit most, a potom letí někdo, kdo ani ten most pomalu nevidí, vidí jenom křížek jako cíl, nevidí utrpení lidí, které zasáhne, ale on ten knoflík zmáčkne. Kdyby to byl příslušník kulturního národa, tak člověk bude hledat nějaký smysl toho jeho činu, ale bohužel, jsou to lidé, kteří svoji kulturu postavili na zabíjeni indiánů, prostě kovbojové.“

„Atmosféra úžasná. Když vidíte, že na koncertě před váma jsou desítky tisíc mladých lidí, kteří cítili to, co já. Nad námi lítaly phantomy, ten blbec to mohl zmačknout kdykoliv. Vkrádají se různé myšlenky, co udělám, jsem na mostě, vysoko nad hladinou, když skočím nebo když se to proboří, spadneme dolů, co se stane? A přesto jeden podporuje druhýho a říkáš si: Když jich tady je deset tisíc, patnáct, dvacet, třicet tisíc, proč bych měl uhnout? Tak tam seš. Je děsivé, když slyšíš sirénu, když slyšíš desítky, stovky sirén. Strašný pocit.“

V Bělehradě se Statis Prusalis setkal i s tehdejším prezidentem Svazové republiky Jugoslávie Slobodanem Miloševićem a bývalým předákem bosenských Srbů Radovanem Karadžićem. „Především to byli vlastenci, každý jejich čin lze hodnotit, jedině jste-li schopen pochopit vývoj událostí v té zemi. Nelze to hodnotit z pohledu cizince. Ani Karadžić, ani Milošević neudělali nic, co by bylo proti zájmům národů bývalé Jugoslávie. Proto také ten haagsky tribunál, který nemá mandát, je to nástroj USA, nedokázal Miloševiće odsoudit a neodsoudí ani Karadžiće.“

 

Návštěva Severní Koreje

Hudba zavedla Statise Prusalise také do Korejské lidově demokratické republiky. Říká, že v jeho dojmech převážila pozitiva nad negativy. „Oni Korejci byli otroci Japonců a žili celé generace jako nic, ta revoluce jim přinesla to, po čem člověk toužící po svobodě touží. Ve spojeni s tím, když budeme hovořit, jak je to skromný národ, tak najednou shledáte jejich města naprosto čistá, shledáte jejich osobní vyspělost jako famózní, každý z nich má vzdělání. Děti jsou odmalička vychovávaný k zájmu o sport, o kulturu. Byl jsem v Paláci děti a mládeže, který je vystavěn do oblouku, jako náruč matky, která objímá své děti. Tisíce učeben a v každé se děti něco učí. Tam se učí balet, tam se učí houslím, tam tahají harmoniku. Já jsem tam chodil cele dny a strašně mě to zajímalo. Když jsem třeba cestoval někde z Pchjongjangu na koncert, tak jsem tomu chlapci, co jezdil se mnou, protože mi byl tlumočníkem a současně šoférem, studoval tady na Karlově univerzitě, Kim se jmenoval, tak jsem mu kolikrát  řekl: ‚Víš co, teď zajeďme tady do té vesnice se podívat.‘ Tak jsme zajeli do té vesnice se podívat. Našel jsi a navštívil jsi domky vesničanů, kteří nás strašně rádi uvítali, velmi skromně, my bychom tak nedokázali žít. Mají kobereček, polštářky na zemi, kde sedí. Je to ta asijská kultura. Jsou věci, abych se k nim vyjádřil, musel bych tam asi být dýl. Ty mé pobyty týdenní nebo čtrnáctidenní, nevěřím, že bych byl schopný dát objektivní odpověď. Ale říct to, že za dobu, co jsem tam byl, že bych viděl nějaký hladomor, to ne.“

 

Dokumentární tvorba

Po šedesátce se začal Statis Prusalis věnovat dokumentární tvorbě. „Natočil jsem několik filmů o životě na východním Slovensku, protože je to místo, které považuju za ráj na zemi. Natočil jsem film ,Zabudnutý raj‘, kterým mě provázel známý slovenský herec Juraj Kukura s naší Jiřinkou Bohdalovou, jmenuje se Habura Habura.“ Film představuje život zapadlé slovenské vesničky.

Nyní začal natáčet dokument pro ČT s názvem „Nebezpečný svět kalorií po 35 letech“. Pořad navazuje na seriál uvedený v 70. letech. Účastnil se na tvorbě filmu „Uloupené Kosovo“ nebo dokumentu o bratrech Mašínech „Svědomí ‚hrdinů‘“.

 

Politické názory

Statis Prusalis byl přibližně od 25 let členem Komunistické strany Řecka (KKE), dnes je členem KSČM. „Je to logické vyvrcholení poznatku a souhrn všech událostí, které se odehrály v mé rodině, v mé blízkosti, v mém životě.“ Na stranické schůze však pravidelně nedocházel, i když byly pro členy strany povinné. V době, kdy byl členem KKE, trávil mnoho času na koncertních turné, po roce 1990 byl naopak plně zaneprázdněn opravou porubského zámku (viz dále). „Na druhou stranou jsem svým uměním přispíval na stovkách akcí, tou účinnou zbraní, kterou hudba je, podporoval jsem vědomí těch lidí a řekl bych těch nejčistších, protože všichni ti darebáci zahodili legitimace a vstoupili do ODS a do všech těch politických stran, které se tu po roce 1989 na scéně objevily.“

Doma má údajně citlivé dokumenty o roce 1968 nebo odstraněnou sochu Lenina z Ostravy. K roku 1968 uvádí: „Vývoj v Československu v té době neposkytoval těm spřáteleným zemím, které se společně rozhodly jít k nějakému lepšímu zítřku, neposkytoval jinou možnost. Bylo vysloveno všechno, co se vyslovit mělo, bylo napsáno všechno, co se napsat mělo. Přesto se vývoj odvíjel jinak a řekl bych velmi nebezpečně.“

Rok 1989 chápe jako majetkový převrat. „Západní svět už byl na kolenou, ekonomika by se za rok nebo dva položila, a teď najednou se před nima otevřelo to obrovské teritorium východní Evropy.“ K přístupu Komunistické strany Československa k listopadovým událostem uvádí: „Já naprosto vítám rozhodnutí komunistické strany zachovat se před dvaceti lety tak, jak se zachovala. Řeč o bezradnosti komunistického vedení a že to snad byli úplní kreténi a debilové, je nesmysl. Komunistická strana měla absolutní moc v rukou, mohla dát rozhodnutí, že armádní generál přeletí Václavské náměstí nadzvukovou stíhačkou a všichni by se rozutekli. Měla takovou moc v ruce, mohla použít všechny dostupné prostředky, aby zachránila věc socialismu, ale to by nebylo dobré. Lide chtěli změnu, sytí lidé s absolutní zaměstnaností chtěli poznat, co je nezaměstnanost, chtěli poznat to, co přijde, co jsme nezažili.“

Přestože je členem KSČM, podporuje politickou činnost Miloše Zemana. „S Milošem nás pojí dlouholeté přátelství. Jezdil sem a jezdí, bydlí tu na zámku, vykuřuje tu své cigarety. Já jsem člověk, který je jiné politické orientace, Miloš to ví a odpovídá na to novinářům jedinou větou: ‚Statis je můj kámoš!‘ Já jsem mu napsal několik písniček, několik skladeb, na předvolební mítinky. Mám velkou radost, že Miloš udělal stovky mítinků a nebyl jediný mítink, aby mě nepřipomněl jako svého kamaráda. Je to o demokracii, mějme každý svůj názor, ale to nám nebrání, abychom byli přátelé.“

 

Spolupráce se zpravodajskými službami ČSSR

Celkem dvaadvacet let spolupracoval Statis Prusalis se zpravodajskými službami bývalého Československa. Za svoji spolupráci se nestydí, i když uvádí, že jeho jméno, stejně jako jména jiných, nemělo být po roce 1989 zveřejněno. A proč začal se zpravodajskými službami spolupracovat? „Věřil jsem v socialismus a za jeho obranu jsem byl ochoten udělat všechno to, čím mě zpravodajské služby pověřily a co jsem kde ve světě měl splnit za úkol. Vím, že to nebyly žádné hrdinské činy, byla to tvorba nějaké mozaiky, ale její důležitost jsem si uvědomoval, ať to bylo kdekoli v Evropě, kde jsem plnil nějaký úkol.“ Co například dělal? „Jeden z významných úkolů bylo odhalení ekonomických ztrát, které způsobovali třeba západoněmečtí podnikatelé Československé republice. My jsme třeba dva roky pracovali na odhalení sítě, která... Řeknu to velmi zjednodušeně: německé kamiony přijížděly do Československa na holačkách a vyjížděly s michelinkama. Teď jsem to řekl strašně zjednodušeně, ale jinak by to nebylo možné pochopit. Když ti to udělá deset kamionů, když ti to udělá sto kamionů, tak tady už se něco děje. I když to třeba bylo prostřednictvím dalších států, ale všechno v životě vždycky někdo zaplatí a ten černej Petr zůstával Československu vždycky v rukou.“

 

Oprava porubského zámku

Statis Prusalis je majitelem menšího zámku v ostravské čtvrti Poruba. Zámek, který pochází ze 16. století, koupil v roce 1990 za 96 tis. Kčs těsně před demolicí. „Byl vydán demoliční příkaz, přijely buldozery a začaly zámek srovnávat se zemí, srovnaly pravé křídlo a chystaly se na levé. V té chvíli to nějaký darebák zapálil.“ Rekonstrukce zámku Statise Prusalise po roce 1990 výrazně zaměstnávala. „Stovky lidí, desítky firem, já jsem neměl žádného stavbyvedoucího, nikoho, kdo by koordinoval práci. Všechno jsem to dělal sám. Pracoval jsem šestnáct, osmnáct hodin denně, nebyla minuta čas. Protože mě honil čas, já jsem byl v časové tísni. Koupil jsem zámek a oni mně dali příkaz k odstranění nebezpečné stavby. Řekneš si, hňupovina, blbost, ale takoví jsou dnešní politici, vlády ve městech, vesnicích. Zámek mi nebyl prodán proto, abych ho zachránil, ale s tou spekulativní představou, že ty ruiny budu muset odstranit na svoje náklady. Oni nevěřili, že ten zámek dokážu zachránit. Tehdy se vyjádřilo třináct velkých podniků, že zámek je prostě nemožné zachránit, že je v takovém stavu, že to nejde. Já jsem použil technologie, použil jsem strategii pracovní, ovlivňoval jsem své spolupracovníky, své zaměstnance, ovlivňoval jsem brigádníky, ovlivňoval jsem absolutně všechno, aby ten zámek byl velmi kvalitně zachráněn.“

Dnes se na zámku konají různé společenské akce, semináře apod. Statis Prusalis uvádí, že zámek je jedinou kulturní památkou v ČR, která nemá dluh. Jeho hodnotu vyčíslil na přibližně půl miliardy korun.

 

Řecko a řecká kultura

Doma mluví řecky i česky, slaví řecké i české svátky, např. Vánoce však slaví jako Češi, s kaprem a bramborovým salátem. „Vzal jsem si Řekyni, mám čtyři dcery, mé děti vystudovaly vysoké školy. Dvě z mých dcer vystudovaly malbu u prof. Halberštáta, jsou uznávané malířky a především ta mladší teď malovala pro slovenského prezidenta.“

Poprvé se podíval do Řecka v roce 1982, ale nerozhodl se pro trvalý návrat, zůstal v Československu. „Víte, žil jsem s tou myšlenkou, že je něco pro tuhle zemi, která se k nám tak zachovala, vykonat, něco mimořádného a ten zámek byl jedinečnou příležitostí. A to není práce na jedno desetiletí. Já věřím, že na konci svého života budu moct prohlásit: Jsem zčásti hotov. Kdybych se odstěhoval zpátky do Řecka, tak bych vyvíjel obrovské úsilí, abych zviditelňoval Českou republiku.“ Do Řecka se však v roce 1984 vrátila jeho paní s dětmi. Po osmi letech se však přestěhovaly zpátky do ČR. Statis Prusalis je hrdý na to, že se jeho dcery dokázaly úspěšně zařadit do české společnosti.

        

Maminka v Československu

Maminka pana Prusalise pracovala v Krnově v podniku „SK Neumann“. Všechny Řeky čekala po příchodu do ČSR velká změna. „To je práce stranických orgánů, které ty lidi připravovaly, oni jim hovořili o veliké změně, která bude provázet začátek jejich emigrace. Byli připravováni na to, že Česká republika je zemí, která i předválečně byla na vysoké úrovni hospodářského vývoje.“ Statis Prusalis chválí vřelost, které se řeckým emigrantům dostávalo.

Maminka byla kulturně velmi aktivní. „Zpívala v řeckém souboru v Krnově, dodnes krásně zpívá.“ Poté, co se usadila v Československu, se opět provdala. „Vzala si taky bojovníka za svobodu Řecka,  jmenoval se Janis Vasilakos. Byl havířem v Ostravě, byl dokonce Hrdinou socialistické práce, čili člověk, který v havířině lámal rekordy.“ S panem Vasilakosem měla maminka ještě dva syny, Vangelise a Nikose. „Vangelis se vypracoval na světovou elitu instrumentalisty na řecký nástroj buzuki, sám ho velmi proslavil ve světě. Řekl bych, nechybí na žádné velké nahrávce velkých umělců. Věnoval se studiové práci pro jiné sólisty, zpěváky, jim natáčel podklady. Sám zůstal ve stínu těch, pro které pracoval. Teď se snažím, protože mám velké studio, když už je kmet muzikant, tak aby na závěr natočil to nejlepší, co nahrál v životě. Nikos, ten zase pokazil všechno, co pokazit mohl, dokonce o tom vydal i knihu, kterou nazval Lotr. Byl velmi úspěšný podnikatel, byla chvíle, kdy mu v Ostravě patřilo téměř všechno, desítky supermarketů, večerek, přepravních společností, diskoték, několik velkých obchodů s alkoholem, tabákem, taxislužby. Tak jak to v kapitalistické společnosti bývá, přijde jeden den a nemáš vůbec nic, to byl jeho osud.“

V důchodu se maminka na čas přestěhovala do Řecka, žila v Athénách. Pak se ale zase vrátila zpátky do České republiky. „Píše paměti a řeckou kuchařku.“

 

 

Zpracoval Vladimír Kadlec, 20. 12. 2010