„Bylo to na začátku sedmdesátých let, kdy po letech strávených v diplomatických kruzích, kde jsem vozil vysoké politické představitele, jsem cítil svým nitrem, že prostě chci dělat hudbu, tak jsem postavil hudební soubor většinou z lidí, kteří o muzice vůbec žádnou páru neměli, ale já jsem vsadil na lidskou touhu dokázat a vyplatilo se mně to. Za pár let to byla opravdu špičková, ne-li na české scéně, tak určitě evropská kapela, která oslňovala na koncertech. Těch koncertů jsme měli požehnaně, k dnešnímu dni datují šest tisíc osm set koncerů po celém světě. Do toho už spadají mé samostatné koncerty poté, co v osmdesátém devátem roce nám byla zakázána činnost Koncertní a divadelní agenturou Ostrava.“
„Vozil a žil jsem v Kolodějích u Prahy na zámku vlády, celé týdny jsem tam pobýval. Víte, zdá se to až neuvěřitelné, ale byli to absolutně čistí lidé. Kdyby na ně dnešní politici mohli něco najít, tak by to strašně rádi udělali, pro diskriminaci té politické garnitury by to využili. Ale bohužel nebo bohudík není nic, co na ně člověk může najít. Byli to vzdělaní lidé. Jestli dnes někdo chce něco říkat na Husáka nebo na Štrougala nebo na kohokoliv, se kterým jsem dělal, na Chňoupka, mají smůlu. Byli to lidé, kterých si vážil svět. Seděli jsme v Kolodějích u Prahy na zámku vlády, ti politici, ač jsem byl jejich řidič, mě brali všude s sebou, seděl jsem u těch jednání, nebyl jsem sluhou, kterej musí sedět venku v autě a čekat, než politik skončí, já s nima seděl u jednání, já s nima jedl, já vedle nich spal. Možná to byl talent, kterým jsem oplýval, že byli rádi, že jsem byl v jejich blízkosti. Byl jsem docela dobrým zpěvákem, takže jsem jim zpíval různé písně, které měli rádi. Ať to byl Chňoupek, kdokoli, vítali moji společnost. Chňoupek do poslední chvíle mně objasnil tolik světových konfliktů, do kterých normální člověk nevidí, a nepochopí, proč se odvíjely tak, a ne jinak, proč tam výrazněji ta nebo ona země nezasáhla, kde byly nějaké dohody. Věci, které se z novin a televize nedají pochopit. Můžu říct, že jsem byl jeden z těch mimořádně šťastných lidí, kteří poznali tyto lidi zblízka.“
„Pro mě, stejně jako pro všechny děti podobného osudu, bylo neuvěřitelným štěstím být v tom dětském domově. Víte, ono když se řekne dětský domov a vy si to představujete, řekl bych, někdy až hrůzostrašně. Ale naše dětské domovy, to bylo úplně něco jiného. Dokonce si myslím, že bez těch dětských domovů bychom mnozí neznali náš jazyk a zapomněli bychom možná i na naše zvyky.“
„Atmosféra úžasná. Když vidíte, že na koncertě před váma jsou desítky tisíc mladých lidí, kteří cítili to, co já. Nad námi lítaly phantomy, ten blbec to mohl zmáčknout kdykoliv. Vkrádají se různé myšlenky, co udělám, jsem na mostě, vysoko nad hladinou, když skočím nebo když se to proboří, spadneme dolů, co se stane, a přesto jeden podporuje druhýho a říkáš si: ,Když jich tady je deset tisíc, patnáct, dvacet, třicet tisíc, proč bych měl uhnout?‘ Tak tam seš. Je děsivé, když slyšíš sirénu, když slyšíš deset sirén, stovky sirén. Strašný pocit.“
„V devadesátem roce jsem začal budovat zámek. Stovky lidí, desítky firem, já jsem neměl žádnýho stavbyvedoucího, nikoho, kdo by koordinoval tuhle práci, všechno jsem to dělal sám. Pracoval jsem tvrdě šestnáct, osmnáct hodin denně, nebyla minuta čas. Honil mě čas, já jsem byl v časové tísni. Koupil jsem zámek a oni mně dali příkaz k odstranění nebezpečné stavby. Řekneš si, hňupovina, blbost, ale takoví jsou dnešní politici, dnešní vlády ve městech, vesnicích. Zámek mně nebyl prodán proto, abych ho zachránil, ale s tou spekulativní představou, že ty ruiny budu muset odstranit na svoje náklady, proto mně ho prodali. Oni nevěřili, že ten zámek dokážu zachránit. Tehdy se vyjádřilo třináct velkých podniků, že zámek je prostě nemožné zachránit, že je v takovém stavu, že to nejde. Já jsem použil technologie, použil jsem strategii pracovní, ovlivňoval jsem své spolupracovníky, své zaměstnance, ovlivňoval jsem brigádníky, ovlivňoval jsem absolutně všechno tak, aby ten zámek byl velmi kvalitně zachráněn.“
„Věřil jsem v socialismus a za jeho obranu jsem byl ochoten udělat všechno to, čím mě zpravodajské služby pověřily a co jsem kde ve světě měl splnit za úkol. Vím, že to nebyly žádné hrdinské činy, byla to tvorba nějaké mozaiky, ale její důležitost jsem si uvědomoval, ať to bylo kdekoli v Evropě, kde jsem plnil nějaký úkol.“ Tazatel: „Můžete konkretizovat?“ - „Jeden z významných bylo odhalení ekonomických ztrát, které způsobovali třeba západoněmečtí podnikatelé Československé republice. My jsme třeba dva roky pracovali na odhalení sítě, která... Řeknu to velmi zjednodušeně, německé kamiony přijížděly do Československa na holačkách a vyjížděly s michelinkama. Teď jsem to řekl strašně zjednodušeně, ale jinak by to nebylo možné pochopit. Když ti to udělá deset kamionů, když ti to udělá sto kamionů, tak tady už se něco děje. I když to třeba bylo prostřednictvím dalších států, ale všechno v životě vždycky někdo zaplatí a ten černej Petr zůstával Československu vždycky v rukou.“
Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal do blízkosti lidí, kteří budovali nový svět
Prusalis Epanastatis
zdroj: Dobová: Statis Prusalis, současná: Vladimír Kadlec
zdroj: Dobová: Statis Prusalis, současná: Vladimír Kadlec
Stáhnout obrázek
Pan Epanastatis Prusalis, uměleckým jménem Statis, se narodil 16. listopadu 1948 v severním Řecku. Krátce po narození odešel s matkou do Bulkesu v Jugoslávii a následně do Československa. Otec padl v bojích během řecké občanské války pouhý den před narozením syna. Statis Prusalis vyrůstal nejprve u prarodičů ve vesnici Křížová na severní Moravě, po dosažení školního věku odešel do dětského domova v Šilheřovících, kde žil až do nástupu do 7. třídy, kdy se přestěhoval k matce do Poruby. Po dosažení základního vzdělání vystudoval automobilovou průmyslovku. Pracoval jako šofér v Československém červeném kříží, ale vozil politické činovniky, např. generálního tajemníka Komunistické strany Řecka nebo čs. vládní činitele. Často pobýval na vládním zámku v Kolodějích. Poté vystudoval konzervatoř a založil folkrockovou skupinu Atény. Koncertoval v Československu i v zahraničí. Celkem 22 let pracoval pro československé zpravodajské služby. V roce 1984 se jeho manželka s dětmi vrátila do Řecka, po osmi letech se přestěhovaly zpátky do České republiky. V roce 1990 koupil pan Prusalis ruiny porubského zámku a zrekonstruoval jej. Věnuje se také filmové tvorbě, natočil několik dokumentárních filmů, produkoval např. film „Ukradené Kosovo“ nebo „Svědomí ‚hrdinů“. Účastnil se koncertů na bělehradských mostech během bombardování Jugoslávie na jaře 1999, setkal se s Miloševićem a Karadžičem. Byl členem Komunistické strany Čech a Moravy, dříve též členem Komunistické strany Řecka (KKE). Za manželku si vzal Řekyni, vychovali čtyři dcery. Epanastasis Prusalis zemřel 13. srpna 2016.
