Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Někdy byl chleba o jedné kůrce, někdy o dvou, někdy byl měkkej, někdy tvrdej...
narozen 5. 8. 1924 ve Lhotce u Zlaté Olešnice
v roce 1943 byl nuceně nasazen v továrně Siemens v Nové Pace, kde pracoval jako seřizovač a přední dělník
po válce byl přijat jako spojař na dráhu
v letech 1946-1948 základní vojenská služba, nejprve jako spojař, později u pohraniční stráže
až do důchodu pracoval na dráze jako spojař a traťový dělník
dvakrát ženatý, z prvního manželství má dceru Elišku, z druhého dceru Martu
zemřel 3. dubna 2014
Dětství
Dobroslav Průšek se narodil v rodině nájemného zemědělského dělníka a úředníka na panství Navarov Františka Průška a Marie Průškové, roz. Erbové, jeho druhé ženy. Dětství prožil ve Lhotce u Zlaté Olešnice, kde jeho otec získal jednodomek, a vzpomíná, že jako dítě často chodil otci pomáhat do sadu a na pole. Oba rodiče sloužili na zámku a tam se také poznali. Navarov bývalo rozsáhlé panství zasahující až do Jizerských hor, v jehož centru stál hrad Navarov. V 17. století byl tento hrad z příkazu pražského místodržícího zbořen a kamenné zdivo poskytlo materiál ke stavbě barokního zámku Navarov, který byl vystavěn v letech 1664–1666. V dnešní době slouží bývalý zámek jako penzion. Pan Průšek byl nakonec také očitým svědkem záboru zámku Navarov na jaře 1948.
Dobroslav Průšek měl o rok mladšího bratra Karla. Vychodil pět roků obecné školy, pak absolvoval tři roky měšťanky v Jesenném a po válce si udělal řemeslný kurz v Liberci.
Nuceně nasazený
Za války byl Dobroslav Průšek v roce 1943 nuceně nasazen u firmy Siemens neboli Radiotechna v Nové Pace. Pracoval jako seřizovač a přední dělník. Jelikož byl již z předchozího studia kvalifikovaným dělníkem, byl téměř okamžitě přijat a umístěn na kvalifikovanější práci. Pracoval tedy v pásové výrobě kondenzátorů, kde měl mimo jiné na starosti i zásobování pracovním materiálem a sklady. „Ke konci války jsme pracovali prakticky pořád. Ale co, podal jsem si ruku s Otto von Siemens, který k nám přijel.“ Zpočátku byla pracovní doba únosná, později prý nebyly výjimkou dvaasedmdesátihodinové směny a pracovní svátky i víkendy. Při práci bydleli na ubikacích po pěti lidech.
Práce na dráze
Ke konci války získal pan Průšek místo na dráze. Díky zaručení inspektora Faltyse, známého z Navarova, byl z turnovského oddělení přeložen do Liberce. „Chlapi se divili: ‚On ho zná, on ho zná!‘ Já jsem ho znal, ještě když chodil na ryby.“ Zde pracoval jako traťový dělník – spojař a tato práce vyžadovala novou kvalifikaci, kterou získal zejména v praxi na trati.
Vojna
V letech 1946–1948 byl Dobroslav Průšek povolán na vojnu. Nejprve byl na vojně v Turnově, pak v Lipníku nad Bečvou a v Horšovském Týně. Posádku měl v Loučeni na zámku, který dříve patřil Thurn-Taxisům. „Byla tam plně vybavená kasárna, zbraně a tak… ale museli nechat lidem průchod do kaple kostela.“ I na vojně pracoval u spojařů. První rok strávil v Turnově jako telefonní technik. Druhý rok služby dělal „parťáka“, tedy zaučoval další, mladší ročník. Od června 1948 byl pak jejich poválečný ročník převelen a povolán jako nastupující hraniční stráž, a to nejprve v Horšovském Týně. Zde se mu stala i úsměvná příhoda, kdy s vozem zabloudili a dostali se do Německa, kde je německá pohraniční stráž vrátila zpět. Vzpomíná také, že již během základní služby probíhala prokomunistická agitace. „To jednou v Lipníku byl obyčejný voják – politický – a agitoval. Dostal se tedy do křížku s kapitánem a kapitán najednou, jak se říká, ustoupil. No, už začaly ty politický třenice.“ Pan Průšek ale agitaci velkou pozornost nevěnoval. V roce 1948 už končil službu, a jak sám říká, o politických událostech v únoru 1948 toho mnoho nevěděl a politice jako takové nevěnoval pozornost. Vzpomíná z tohoto období spíše na jarní záplavy v Loučeni. Dobroslav Průšek nebyl ani u SČM, ani v Národním souručenství za války. Po celý svůj život zůstal apolitický.
Na dráze
Po vojně šel opět pracovat na dráhu a bydlel v Liberci. Poprvé se oženil s paní Eliškou, která byla podle jeho vlastních slov „velice politicky angažovaná předválečná partajnice“. Uměla těsnopis a pracovala jako sekretářka u firmy Baťa ve Zlíně. Panu Průškovi byla dráha souzená i v osobním životě, neboť paní Elišku potkal v kupé a seznámil se s ní, když ji pustil sednout. Spolu měli první dceru Elišku. Také svou druhou manželku poznal Dobroslav Průšek při práci na dráze. Jmenovala se Daniela – Dáša a pracovala jako mechanička na ústředně u dráhy, po rekvalifikaci poté v účtárně, kde vydávala povolení o stavu zeleně a porostu na trati. Brali se v roce 1957 a v roce 1961 se jim narodila dcera Marta. Do důchodu šel pan Průšek v roce 1984.
Rok 1968
Pan Průšek byl nejen očitým svědkem událostí na nynějším Benešově náměstí v Liberci, ale byl také jedním z těch, kteří mohli již před 21. srpnem 1968 tušit, že se chystá invaze. Byl totiž několik dní před 21. srpnem v Německu u příbuzné a při návratu 20. srpna 1968 si samozřejmě všiml připravené vojenské techniky na železnici. „Tanky podél trati se táhly až od Drážďan,“ vzpomíná pan Průšek. Také východoněmečtí pracovníci drah ho podle jeho vzpomínek varovali, že se něco stane. Pan Průšek se ale v klidu vrátil domů a druhý den se vpád spojeneckých armád stal skutečností.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Martina Poliaková)