Dobroslav Průšek

„(A pamatujete si, co se z té továrny nakonec stalo?) To Rusové všechno vydrancovali. To říkali lidi, že vytrhali i elektrický trubky ze zdí! No to víte, to vybrakovali, ježiš, zůstaly jen holý zdě. (Ruští vojáci?) No, všechno zařízení, co bylo, to odvezli do Ruska. No, poněvadž to měli reparace, že ano. Jinak já jsem tam už nebyl, ani jsem tam nešel, když jsem měl možnost, poněvadž jsem jezdil do Paky, měl jsem údržbu na dráze, tak jsem se tam mohl podívat, co tam je, to bylo kousek od Starý Paky. No jo, to už necháme, to je jedno. (A vy jste tedy dostal osvědčení o tom, že jste pracoval, a pak jste musel na národní výbor nebo na…) Já jsem šel odtamtud a byl nábor na dráze. Ještě zas skrz nějakýho známýho, inspektora Faltyse. Ten mě tam doporučil. Pak nás odvezli sem do Liberce a zůstal jsem tam. Jinak jsem byl přijatý na dráhu v Turnově. Nějakej inspektor Faltys. Ten bejval v Navarově, ten tam měl takovej letní byt, tak proto jsme se znali. A když tady přijel, chlapi se divili: ‚On ho zná, on ho zná!‘ No když ještě ho znám, jak chodil na ryby. Pač to byl takovej divokej rybář. Zařídil to a od tý doby jsem na dráze.“

„To jsem pracoval u firmy Siemens nebo teda Radiotechna v Nové Pace. I když to byla německá, nebyla tam špatná práce. Byl jsem jako obyčejnej seřizovač nebo úředník, dělník, poněvadž jsem byl vyučenej. Když mě přijímali, tak pan doktor, to byl nějakej Rosenkranz, koukal na ruce, jaký mám, a ptal se mě: ‚Čím se letuje?‘ Pám: ‚No pájkou, cínem, používá se v elektrotechnice kalafuna, na hrubý směry se používá kyselina převařená.‘ A byl jsem přijatej, hned jsem šel na pás, jak to byla pásová výroba kondenzátorů. Hned jsem tam musel dělat, starat se o ženský, příjem materiálu, nářadí a všechno. A to už tam nepište, tohleto. Byla práce, ale byla dobrá. (A to bylo v jakém roce?) To bylo v roce 1943, pak jsme jeli do Paky a tam nás právě rozdělili, někteří jeli k Benzovejm a jako elektrikářky, zas jako ta Radiotechna, to byla pobočka Siemensu. Tak jsme šli tam. Ale dobře se odměnili.“

„(Pamatujete si na druhou polovinu 60. let nebo na rok 1968 tady v Liberci? Na nějaké střílení? Pamatujete si něco?) V šedesátým osmým pamatuju, když ty tanky, to jsme tam stáli, ale jinak nic. To jen tak, když tam ten jeden divoch urazil to podloubí, jak tam u radnice po levý straně, jak tam urazil ten jeden, to střílel nahoru do povětří, ale jinak nic. (A to jste viděl anebo to slyšel?) To jsem viděl, to jsme stáli u toho, nafta tam tekla kolem, poněvadž mu to tam rozbilo, že jo, nádrž, co měl na tom tanku. Oni jezdili dolů kolem tý úzký ulice... (Moskevská nebo Pražská.) No, Moskevskou. Pražskou jezdila tramvaj a Moskevskou jezdili tihleti blázni dolů. (A tam se právě na tom náměstí i střílelo. Dokonce byli i mrtví.) Já vím, něco tam padlo, ale co, to nevím, co jak to bylo s nimi. Ale když jsme tam byli my, tak nic. (A Honza tedy říkal, že den před 21. srpnem jste se vracel z Německa. Stalo se tam něco?) Nic, to mně Němci, když jsme šli z baráku, pořád: ‚Dejte si pozor, něco se děje u vás, je tady mnoho ruskýho vojska!‘ Já jsem přijel večír sem a bylo asi deset hodin, buděj mě telefonem. Já byl v bytu toho náčelníka, páč tam bydlel přednosta depa a jeden přednosta stanice, abych vyřídil, že je okupace Československa, aby se dostavil na pracoviště. Tak to pamatuju. Po Drážďany byly podél vlaku samý kanóny, už na vozech byly připravený, naložený. A večír to krachlo. No, to pamatuju.“

„(Jakou jste měli pracovní dobu?) Pracovní doba byla všelijaká. Jen když to začínalo, tak byla dobrá – od šesti do dvou, ode dvou do deseti. A pak jsme dělali dvanáctky, noční, od půlnoci do poledne, dvaasedmdesátky, žádný svátky neexistovaly, furt se muselo šrotit na vítězství Německa. No ale ten doktor byl zmetek, ale byl tam Němec, jak se jmenoval, Schwaverb, tak nějak, byl dobrej člověk. A potom tam byl ještě jeden svobodnej, Fritz Rupin. Ten chudák musel na začátku roku 1945, protože byl svobodnej, musel narukovat. A brečel. No, nedá se nic dělat, byl to takový čas, muselo se jít. Ale to jsou jen takový ty... (A víte, co se s ním stalo po válce?) Jo, to už jsem se vůbec nedověděl. (A kde jste bydlel, když jste pracoval v Siemensu?) Tam, na lágru, tam byly vedle domu takové psí boudy postavené. No poněvadž to dělali… No to jsem kolikrát jel z Navarova a hned jsme šli do práce. Pozdním vlakem a před půlnocí jsem přijel do Paky a nastoupit do práce. No to byly ty poslední dni v pětačtyřicátém. Ale co, podal jsem si ruku s Otto von Siemens, přijel se tam podívat. No takovej hezkej člověk, blonďáček, bledej, růžovej, Otto von Siemens. Mám někde obrázek na známkách, tak jsem si ho nechal, starého Siemense. (A kolik vás bydlelo na ubikacích?) No, asi čtyři nebo pět, já už nevím. (A všichni jste byli tak podobně staří?) No, čtyřiadvacátej ročník, co jsme byli darovaný, jak se říká, Hitlerovi. (A pracovaly tam i ženy?) Ano, i ženy. Schielhammer, to byl dobrý člověk, ten měl na starosti zatemnění.“