Josef Ptáček

"To jsme bydleli ještě ve starém bytě, v té Studené takzvaně na zámku. Já jsem ty Ježíšky měl hrozně rád, protože jsem věřil, že dárky nosí Ježíšek a že prostě když budu hodný, tak že mi přinese něco hezkého. A já jsem si strašně přál vlak elektrický. A přišly tyhle Vánoce, to mi mohlo být nějakých šest sedm let, možná pět šest, bych to tipoval. A najednou prostě zazvonil zvoneček a to znamenalo, že můžeme jít od štědrovečerního stolu do pokoje, kde stromeček svítil a pod stromečkem jezdil elektrický vlak. Já jsem se rozplakal štěstím a úplně jsem tomu nevěřil, že se to mohlo stát, že se mi splnilo největší přání a byl jsem z toho tak rozrušený, že jsem odmítnul vzít ten acylcoffin, tehdy byl ne acylpyrin, ale acylcoffin. A on mi nechutnal, on byl takový hořký v puse trošku a já jsem si nechtěl nechat rodičema zkazit dojem z toho vlaku, já jsem myslel, že si tam sednu a budu si s tím vlakem jezdit a hrát a učit se couvat a přehazovat výhybky. No a pak teda byl povel, že tedy spát, že už je čas nejvyšší. No a že když si ten prášek nevezmu, tak vůbec není vyloučený, že Ježíšek to uvidí a že mi ten vlak zase vezme. Tomu já jsem prostě nevěřil. Prášek jsem si nevzal a ráno byl vlak fuč."

"Ony dokonce ty dvě sestry, páč můj tatínek pocházel z osmi dětí. Jeden padl ve válce první světové jako legionář, mimochodem napsal nádherný deníky, které vlastně se po smrti jedné té vídeňské tety ztratily, ale já si spíš myslím, že je někdo ukradl, protože to bylo mnohem hezčí čtení než Na západní frontě klid od Ericha Maria Remarqua. Ale to se nedá nic dělat, prostě některé věci byly a nejsou, ale tak to na světě chodí. Takže ta teta Božena, ta vídeňská, ta byla pro mě veledůležitá. A toho Jarku, toho autora těch literárních děl, jsem nikdy nepoznal, protože když byla první světová válka, já jsem nebyl na světě ještě. Ale podle fotografií to byl velmi sympatický člověk."