Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Pukovec (* 1946)

• narozen 18. listopadu 1946 v Příboře do rodiny Bedřicha a Aloisie Pukovcových

• otec Bedřich Pukovec vlastnil v Příboře malou pekárnu

• v roce 1950 musela rodina převzít statek po matčině otci

• otec pamětníka byl prohlášen kulakem a tlačili na něj, aby vstoupil do JZD

• roku 1951 zemřela matka Aloisie

• pamětník se věnoval hře na klarinet

• v 60. letech se dostal na konzervatoř v Ostravě

• po absolutoriu získal místo v Janáčkově filharmonii v Ostravě

• roku 2011 převzal po zemřelém bratru Bedřichovi vedení Swingového orchestru Bedřicha Pukovce

• roku 2022 žil v Příboře

Když se Zdeněk rozhodoval, jakému povolání se chce věnovat, ze strany komunistů dostal na výběr dvě možnosti. Buď nastoupí do dolů, nebo se stane zemědělcem. Ani jedna nabídka se mu nezamlouvala a raději si zvolil stejnou životní cestu jako starší bratři Bedřich, Jan i Josef – hudbu. Díky svému rozhodnutí procestoval velkou část světa.   

Od tkalců k pekařům, od pekárny k zemědělství

Zdeněk se narodil 18. listopadu 1946 v Příboře do rodiny Bedřicha a Aloisie Pukovcových. Rodina otce pocházela z Frenštátu pod Radhoštěm, kde se pradědeček František živil jako tkadlec. Už u něj se projevovala vášeň k hudbě, jelikož byl amatérským hudebníkem, což provázelo i další generace jeho potomků. Kolem roku 1894 se dědeček Jindřich, pekařský pomocník, rozhodl přestěhovat do Příbora do městské části Benátky a otevřít si pekárnu. Tu pak převzal pamětníkův tatínek Bedřich. Zdeněk nebo jeden z jeho bratrů se mohli stát třetí generací pekařů v rodině Pukovců, kdyby nemuseli převzít statek po dědečkovi z matčiny strany. K tomu přispěly i nešťastné válečné události. 

Zdeňkova matka Aloisie pocházela z rolnického rodu Štivarů. Její otec Josef rozšiřoval majetky a zvětšoval tak rodinnou usedlost čp. 51 v místní části Benátky. Stavení dokonce navrhoval známý příborský městský stavitel Bedřich Karlseder. Ke statku patřila i příborská pískovna. Písek z ní sloužil například na stavbu příborského gymnázia, jehož architektem byl opět Karlseder.

Strýc, letec RAF, mě nesl ke křtu

Matčin bratr Josef Václav Štivar se narodil 8. března 1919. Už v osmnácti letech věděl, že létání bude jeho vášní. Začal tedy v pilotní škole elementární v rámci letecké branné výchovy u Ostravského aeroklubu. Roku 1938 nastoupil povinnou vojenskou službu. Po roce 1939 se dvakrát pokusil o útěk z Československa. Uspěl až napodruhé spolu s Oldřichem Helmou, který se na rozdíl od Josefa z války nevrátil. Přes Polsko se vydali do Francie, kde prodělali základní výcvik. Odtamtud zamířil do Anglie, kde roku 1940 vstoupil do RAF. Absolvoval výcvik na letounu spitfire a 28. dubna 1942 byl konečně přidělen k 310. čs. stíhací peruti v Exeteru. Po zdravotních komplikacích ho v roce 1944 přeřadili k 313. stíhací peruti a v tomtéž roce se oženil s Angličankou Mary Finnieston.

Do vlasti se Josef Štivar vrátil ještě několikrát. Dokonce nesl čerstvě narozeného Zdeňka Pukovce ke křtu jako jeho kmotr. Po roce 1946 už ale bylo Josefu Štivarovi jasné, že nebude moci převzít rodinný statek ani navštěvovat rodinu, jelikož cítil sílící moc komunistů, a rozhodl se natrvalo přestěhovat do Anglie. Po smrti otce v roce 1950 se tak majetku ujal Bedřich Pukovec. Do vlasti se Štivar znovu podíval až v roce 1968. Z této návštěvy se v rodině dochovaly filmové záběry. Zemřel 26. listopadu 1974 ve Velké Británii.

Pukovcovi se angažovali v Československém Orlu

Muži z rodiny Pukovců byli věřící a pravidelně chodili do kostela, není proto náhoda, že byli také aktivními členy Československého Orla. Ten měl konkrétně v Příboře velmi silnou členskou základnu. Příborská jednota byla součástí Kadlčákovy orelské župy a muži z rodiny Pukovců působili v orelské kapele. Zdeněk Pukovec při rozhovoru zdůrazňoval, že jak jeho, tak bratry otec vedl k víře a každou neděli navštěvovali kostel.

„Vždycky v neděli po kostele nás vzal tatínek do cukrárny na kočičí mýdlo, pendreky a nějaký zákusek. A tak se nakonec stalo, že můj bratr Jan si vzal cukrářovu dceru. Díky tomu jsme na Vánoce měli poprvé cukroví polévané čokoládou,“ vzpomíná s pobavením pamětník.

Otce komunisté prohlásili kulakem

„Přišla padesátá léta, matka nám ve dvaačtyřiceti letech zemřela a otec zůstal sám. Hospodařil s pomocí sousedů a začínala předběžná kolektivizace. Byl úkol zemědělce zničit, proto nás uvedli jako kulaky a chtěli, abychom vstoupili do JZD,“ vzpomíná Zdeněk Pukovec.

„V naší vlasti znamenal tento rok další vítězství na cestě k dovršení socializace, neboť značná část půdy přešla do rukou družstevníků, což se stalo také i v naší obci, neboť naši zemědělci se rozhodli pro společné hospodaření v jednotném zemědělském družstvě, které založili 21. listopadu 1957 na památné schůzi v kulturním domě, a tak se přiřadili do veliké a stále rostoucí rodiny československých družstevníků, čímž uspíšili socializaci v naší obci,“ psalo se roku 1957 v kronice. „A to začaly naše útrapy. Kontingenty byly tak vysoké, že se to někdy na poli ani neurodilo. Pokud táta nebyl schopen dodat vajíčka, nebo se dost neurodilo, tak přišli a sebrali mu motorku Jawa Robot, kterou vlastnil. Motorka byla na radnici do té doby, než to zaplatil,“ doplňuje pamětník propagandistický zápis v kronice.

V Příboře dojde na úpadkáře

V obecní kronice se dochoval zápis o schůzi, která ustanovila JZD třetího typu. Zároveň tam nalezneme odstavec, který poukazuje na zemědělce, kteří nesplnili své občanské povinnosti a neodváděli předepsané kvóty plodin, masa a vajec. Bedřich Pukovec byl uveden jako první. Spolu s několika dalšími dlužil od roku 1953 do roku 1956 celkem 17 615 kg masa, 67 172 l mléka, 7 819 kusů vajec, 27 294 kg obilnin a 56 917 kg brambor. Aby funkcionáři zdůraznili provinění dotyčných, otiskli ve Vesnických novinách Novojicka článek s názvem „V Příboře dojde na úpadkáře“. Tato do očí bijící šikana měla vzdorující zemědělce donutit vstoupit do JZD.

Bedřich Pukovec starší trpěl anginou pectoris, získal potvrzení jako práce neschopný a pobíral invalidní důchod. Vstupu do JZD však vzdoroval. Spolu s faktem, že patřil mezi věřící, se stal pro komunisty trnem v oku. Kdyby vstup podepsal, museli by práci pro JZD zastat synové, a takovou budoucnost pro ně nechtěl. Funkcionáři nakonec rodině zabavili pozemky i hospodářská zvířata. „Přišli pro krávy, koně, všechno vybrali. Otec jim říkal, že přijde doba, kdy to někdo zaplatí, a ona opravdu přišla. V restitucích nám vše vrátili,“ podotýká pamětník.

Nejstarší Bedřich se rozhodl vzdorovat režimu

Sourozenci se nakonec rozhodli, na rozdíl od svých předků, věnovat se hudbě profesionálně. Nejstarší Bedřich nejdříve dva roky pracoval v Tatře v Kopřivnici. Později se hlásil do Brna na konzervatoř jako samouk. K přijímací zkoušce si na konzervatoř donesl nástroj vypůjčený z kostela. Po pár tónech zkoušející poznali, že je hudebně nadaný, a přijali ho. Strávil tam dva roky. Když se v Ostravě zakládala vyšší hudebně-pedagogická škola, předchůdkyně konzervatoře, přestoupil.

Nakonec se během vojenské služby dostal až do armádního souboru v Martině na Slovensku. Tam se setkal se známými herci, jako byli Vlado Müller nebo Štefan Kvietik. „Hráli Jánošíka na vesnici na Slovensku, někde v polích. Slovenští horalé přišli na představení, a když měli Jánošíka pověsit, horalé vstali ze sedaček – a že Jánošíka nenechají popravit,“ popisuje s pobavením pamětník.

Ty už nám neutečeš!

Bratr Josef ve svých patnácti letech nastoupil do divadla v Banské Bystrici. Příborští funkcionáři sice napsali do Banské Bystrice, aby chlapce z divadla propustili, tamější vedení ovšem nehodlalo na tuto výzvu reagovat a talentovaného hudebníka ponechalo ve svých řadách.

„Já sám jsem začal hrát na klarinet a šlo mi to velmi rychle. Na konci šesté třídy byla soutěž tvořivosti mládeže, kde jsem se dostal do okresního kola, do krajského kola a nakonec do Bratislavy do celostátního, tam jsem vyhrál první cenu. Jenomže pak přišla kolektivizace a pozval mě k sobě tajemník národního výboru. „Bratr nám utekl, ale ty už nám neutečeš,“ řekl Zdeňkovi. Podle něj bylo sice hezké, že má Zdeněk hudební nadání, ale dělnická třída potřebovala chléb a máslo, a proto měl zůstat v zemědělství.

Pro otcův záporný postoj k socializaci vesnice nezískal Zdeněk doporučení pro přijetí na konzervatoř. Po nepovinné deváté třídě se znovu přihlásil a opět nebyl přijat. Nakonec se pamětník rozhodl vydat na konkurz do opavského divadla, kde hledali klarinetistu. Z divadla přišlo rozhodnutí, že přijímacímu řízení vyhověl, ale měl se přihlásit, jakmile dovrší šestnácti let.

V 60. letech se Zdeněk přece jen na konzervatoř dostal a po šesti letech slavil absolutorium. Ihned po škole byl přijat do ostravské Janáčkovy filharmonie.

Okupanti mířili samopalem bratrovi do okna

Na rok 1968 Zdeněk Pukovec vzpomíná na jednu stranu s radostí, vzhledem k účasti na mezinárodní soutěži Pražské jaro. „Ve vyřazovacím kole nás bylo asi 40 Čechů a Slováků. Pět se nás dostalo do mezinárodního kola. Nakonec jsem získal čtvrtou cenu,“ vzpomíná pamětník s hrdostí.

Ve stejném roce, kdy slavil úspěchy v soutěži Pražské jaro, ale přišla i studená sprcha. „Ráno jsem se probudil a z rádia jsem se dozvěděl, že nás okupují. To byl pro mě šok. Můj bratr Jan bydlel na náměstí. Když otevřel okno, uviděl jednoho z vojáků, jak sedí na transportéru a míří samopalem lidem do oken,“ vzpomíná pamětník na bratrovo vyprávění. Nakonec se všichni sešli na příborském náměstí a snažili se vojákům vysvětlit, že žádná revoluce se nekoná.

Na novou situaci si museli zvyknout. Dle vyprávění Ivy Galiové víme, že malá posádka zůstala v pobočném závodu Tatry Kopřivnice v Příboře, kde vojáci působili jako dozor.

Swingový orchestr Bedřicha Pukovce

Otec své syny v jejich hudební kariéře velmi podporoval. Dokonce spolu založili rodinnou kapelu a v pěti lidech hráli v příborské kavárně. Už jako malí si tak mohli přivydělat i na pohřbech či plesech.

„Můj bratr Bedřich založil swingový orchestr, ale po pár letech zemřel, tak jsem to po něm převzal. Stále děláme koncerty. Dodnes aranžuji skladby pro tento orchestr,“ vypráví pamětník. 

Všichni sourozenci díky svým rodičům dosáhli úspěšné kariéry. Nejstarší Bedřich, kromě založení vlastního orchestru, působil jako flétnista v Divadle Jiřího Myrona a v Divadle Antonína Dvořáka. Bratr Jan studoval hru na hoboj a společně se Zdeňkem a Josefem získali místo v Janáčkově filharmonii.

Díky muzice jsme mohli cestovat

„Měli jsme štěstí, protože sportovci a muzikanti mohli do zahraničí. Díky tomu jsme jezdili do Itálie, Španělska, byli jsme na Ukrajině v Kyjevě. Hrál jsem v Záporoží, Doněcku, tam, kde se teď bojuje. Viděl jsem ty ubohé vesnice, chýše. Na hotelu byla hrozná zima, tak jsme spali v kabátech a v čepicích,“ říká pamětník. 

Velký zážitek měl Zdeněk Pukovec z cesty do Ameriky, kam vyrazil s ostravskou filharmonií. „Komunisté se o mě moc nezajímali, byl jsem věřící a věděli, že bych neměl zájem,“ odpovídá pamětník na otázku, zda se o něj nezajímali příslušníci StB jako o potenciálního agenta.

Na cestách poznal i svou manželku Janu, se kterou má dvě úspěšné dcery. Vzhledem k pamětníkovu zaměstnání a možnosti cestovat ještě za totality neznamenala sametová revoluce roku 1989 pro jeho život žádnou zásadní změnu. 

V 90. letech založil nejstarší z bratrů Swingový orchestr Bedřicha Pukovce. Po jeho smrti se vedení ujal Zdeněk Pukovec a v době natáčení roku 2022 v orchestru stále aktivně působil.