Zdeněk Pukovec

„Doma jsme měli klarinet, tak jsem na něj začal v šesté třídě trošku dudlat. Šlo mi to velmi rychle. Na konci šesté třídy byla soutěž tvořivosti mládeže. Tam jsem se dostal do okresního kola, do krajského a nakonec do Bratislavy do celostátního kola. Vyhrál jsem první cenu. Získal jsem ve škole diplom. Ale cvičil jsem dál a přišla kolektivizace a pozval si mě tajemník národního výboru v Příboře, nějaký Váňa, a říká: ‚Brácha nám utekl, ale ty už nám neutečeš. Víme, že umíš hrát, ale dělnická třída potřebuje chleba a máslo. Budeš muset zůstat v zemědělství. Musí být pracovní síla zajištěna.‘“

„Otec musel statek přebrat – a tak hospodařil pár let. V roce 1958 se zakládalo JZD. To začaly naše útrapy. Kontingenty byly tak vysoké, že se to kolikrát ani na poli neurodilo. Všelijak se to muselo řešit. Táta měl motorku Jawa Robot, a když nesplnil dodávku, například vajíček, nebo se neurodilo na poli, tak přišel policajt a motorku zabavil. Motorka pak stála na radnici do doby, než to nějakým způsobem zaplatil. Naštěstí jsme měli takové sousedy, kteří nám pomáhali. Paní, jmenovala se Riegrová, po matčině smrti nám i vařila, prala a starala se o nás. Když byly pokuty za neodvedené dodávky, tak to její manžel zaplatil. Motorka se pak vrátila zpět.“