Karel Punčochář

„A v ten moment mě zasáhl infarkt. Já jsem nechápal, že to je infarkt, já myslel, že mám něco s plícema. Mně to sevřelo plíce, a jak jsou ty litinový okna s malýma tabulkama, tak jsem vymáčkl tabulku, abych mohl dejchat, protože srdce potřebuje okysličenej vzduch. A aby nikdo nenadával, tak jsem povídal v ruštině: ‚Kluci, neblněte, dyť já jsem se mohl pořezat, nestrkejte se.‘ Ale hlavu už jsem měl... Kousek skla jsem ještě vyhodil, abych se nepořezal. A tři dni jsem proležel na dlažbě. Objevili se tam dva kluci z praporu: ‚Co tady děláš?‘ Já povídám: ‚Není mi dobře. Nemohli byste sehnat někde ňákou cihlu nebo kámen? Pod hlavu bych něco potřeboval. Protože na rovným ležet...‘ Tak mi sehnali cihlu, já jsem ji strčil do brašny od plynový masky, co jsem vyhodil. A povídám: ‚Trochu vody přinést...‘ No a čtvrtej den jsem vstal, už jsem pomalu chodil. Tam se objevil jeden chlap, měl brašnu a já myslel, jestli to je ňákej doktor, že se s ním poradím. Povídá: ‚Jestli ti můžu radit, tak to svinstvo tady nejez a koukej se dostat u vrat... Vstát brzy a dostat se na práci. Tam přeci jen něco padne. Ňáká kůrka, ňákej kus chleba nebo ňáká malá brambora.‘“

„Nikolajev se jmenoval. Ovšem dneska to asi bude přejmenovaný všecko. A tam byli ubytovaný důstojníci i s rodinama, to bylo velký městečko, takový vojenský. A zůstala tam jenom stráž, pár lidí. A tam jsme objevili v kuchyni takovej sud a v něm kostky masa. Bylo teplo, zasmrádlo, my jsme byli hladoví... Hergot, kdyby to nebylo zasmrádlý, měli bysme guláš. To znamená, že v takovým spěchu utíkali, že ani to maso nevzali s sebou. A samozřejmě, ženy, děti, všecko. Akorát jsem tam našel kousek takový podrážky, tak jsem ji vzal. Kožený. Ta mně pomohla po cestě. U jedněch, nevím, jestli to byli Ukrajinci nebo Poláci, jsem ji vyměnil, dali mi chleba, kus tvarohu, kus másla, tak jsem jim poděkoval, dal jsem jim tu podrážku a hotovo. Tak jsme ustupovali až do Stryje. Ještě že nám na druhej den uvařili ňákej guláš, ňáký těstoviny. Jinak vůbec nic, ani chleba. Zásobování, všecko dezorganizovaný, demoralizovaný, to si nedovedete představit.“

„Najednou se otvírají dveře a někdo mne budí, teď se probouzím a vidím světlo v kuchyni, vzadu v pokoji atd. No a ubrečená máma, ta nevlastní matka už: ‚Karle, vstaň, pojď se rozloučit s tátou.‘ To víte, jak mi bylo, to si nedovedete představit. Táta se loučil a povídá: ‚Neopouštěj mámu, neodcházej, buďte pohromadě, nebo vás vyženou tady z toho bytu.‘ Otec mě varoval, dával mi radu. Já povídám: ‚Tati, to víš, že to dodržím, to, co ti slíbím. Kam bych taky šel.‘ Taky to bylo dobře, že jsme zůstali spolu – kam bych šel já? Tady jsem měl svůj pokojík. Máma sem tam vařila, drželi jsme slepičky a máma dostala místo kuchařky v dětských jeslích a nosila mně jídlo a slepicím zbytky. Takže nám to pak jaksi vyhovovalo. A sebrali všechny fotky. Jak Frantík stojí nad hrobem v četnický uniformě, drží čepici, tady měl kord, jak byl proříznutej mantl, Němci, ti taky měli v těch mantlech. Pásek měli vevnitř, ale kord byl zastrčenej tady.“ (Sběrač: „Kam ho odvezli?“) „No, tvrdili, že je odsouzenej za špionáž na deset let, že je na Sachalinu. Brali balíčky, brali peníze. Máma tam chodila a vždycky brečela, když přišla. Škudlili jsme, abysme mohli tátovi něco poslat. A on už nežil. Oni ho umlátili při výslechu. To bylo po obsazení republiky Hitlerem. Ne Sudet, ale obsazení protektorátu. (Sběrač: „V devětatřicátém roce.“) „No, v devětatřicátém.“ (Sběrač: „Takže nevíte, nedali vám vědět, kdy zemřel?“) „Vůbec ne.“

„Prostě ta škola fungovala. A měli jsme tam i knihovnu. Ti, co přijížděli z Čech, vždycky přivezli nějakou knihu, ňákej časopis a dali ji do knihovny. Najednou nám sebrali park Stromovku, zlikvidovali ji. My jsme měli park, kterej byl pojmenovanej po Stromovce. Tam bylo divadlo, bouda samozřejmě, střelnice, kuželkárna, tenisový hřiště, parket, pódium pro hudbu, dva orchestry jsme měli, pěvecký sbor. Prostě komunita, jak se patří. I malý fotbalový hřiště jsme měli. Jako kluci jsme tam pak kopali, když už bylo zlikvidovaný. My jsme chtěli, aby byla jako základní celá česká škola. To už nešlo. Museli jsme jít do ukrajinský školy, jelikož jsme byli na Ukrajině. Jináč tam byla ruská škola, já jsem chtěl jít do ruský – nedovolili.“