„Já jsem měl nastoupit mezi huťaře, ale hutních průmyslovek moc nebylo, byly přeplněný všecky, bylo Kladno pro Čechy, dále bylo Brno a tady v Ostravě, ale byly všecky plné. Nabídli nám, jestli bychom nechtěli ten první ročník absolvovat v Praze na strojní průmyslovce s tím, že každá průmyslovka má v začátku všeobecné předměty, které jsou strašně podobné ve všech školách. Pokud přežijeme první ročník, určitě se uvolní místo, tak že bysme mohli přejít. S tímto jsme nastoupili do strojní průmyslovky. Já jsem chodil do první strojní průmyslovky v Praze na Betlémské ulici, to je kousek od Národního divadla. Dneska už je zrušená, už je z toho něco jiného, i když to bylo škoda, byla starodávná, ještě z dob minulého století, což jsem pokládal za svou čest, že jsem ještě já měl štěstí tam studovat. Skončil ročník, skončil první rok, my jsme přežili, ale pak se nám nechtělo z Prahy na tu hutní někam do Kladna, protože mezitím už jsme se seznámili s Prahou. Kromě toho jsme měli internát, kde byli samí Řeci pohromadě, gymnazisté, z jiných průmyslovek. Kdežto v tom Kladně bysme byli odtržení od kolektivu a kromě toho samotná škola, spolužáci… Tak jsme řekli: ,Jestli je to strojní nebo hutní, na tom nezáleží.'“
„My jsme žili v těch domovech dosti vojenským životem. Nebylo to tak, že by každý dělal, co chtěl. Za prvé, my jsme neměli peníze, víceméně jsme měli stravu, veškeré potřeby se odbývaly v tom uzavřeném kruhu, jako by to byla rodina. Taky byl režim dost přísný, jako vojenský. Bylo, kdy jako se může jít někam ven, taky se nevědělo, kam se může jít. Bylo možný si zajít na sobotu, neděli trošku ven, ale to jsme taky moc nechodili. Takže takový život jsme neměli, ale byli jsme spokojení, protože skutečně jsme měli co dohánět. Jestliže jsme měli obstát, tam, jak jsme chodili. Představte si člověka, který jazyk neumí, nastoupí do školy, kam chodili, na ty modeláře chodili gymnazisté. Když řeknu gymnazisté, to byli ti, kteří měli jít do učení nebo do gymnázia, do gymnázia mohli jedničkáři. Já se dostal mezi jedničkáře z českých škol. Každý končil v osmé třídě. Každý si dovede představit, jaký to musel být boj, abych s nima udržel krok.“
„Na podzim, kdy už jsme posbírali úrodu z polí, to tam vždycky člověk posbíral úrodu a dal to doma do sýpek, tak navštívili naši vesnici vojáci. Obtočili ji brzy zrána a začli pálit domy partyzánů. Takže nás vyhodili taky, zčerstva z lože a zapálili dům. Nepustili nás, abychom z toho něco vytáhli, vůbec nic. Akorát nám povolili, naštěstí, že jsme mohli uvolnit živá zvířata, tam byly kravičky a nějaké to drobnější, aby to neshořelo. Jinde se stalo, že ta zvířata shořela. Takže jsme zůstali prakticky bez živobytí na celý rok, bez ničeho, bez domu. Potloukali jsme se po známých přes zimu, abysme přezimovali, dá se říct, že jsme skoro i žebrali.“
„Jestliže jsem vyčítal někomu, zejména těm stranickým funkcionářům, nikoliv našim, protože naši neřídili nic, ale zdejším, že tu byli doživotně. Jak se někteří dostali tam, že je nikdo nemohl, pokud kývali těm starším nebo výše postaveným, takže zůstávali doživotně a toto jednak křiví charaktery, tady tento způsob, a za druhé vytváří takzvaný kult osobnosti.“
„Brzy přišla rodina, to bylo částečně z toho, že pokud člověk neměl někde nějaký vlastní domov, tak nebyl ničím, musel by se potloukat po různých ubikacích. Proto jsme se vzali s manželkou, abysme utvořili sobě jakýsi domov. Kromě toho manželka měla tady dva mladší sourozence, kteří ještě chodili do školy, bydleli v dětských domovech. Potom, když už se dostali do průmyslovek a podobně, tak aby měli o prázdninách kam jezdit, měli nějaký domov aspoň fiktivní.“
Tazatel: „Jaké bylo setkání s rodinou v Bulharsku?“- „Dosti takové zvláštní. Protože když jsem odcházel z domu, když jsme se rozešli s rodičema, to jsem byl jako klučina ještě ve dvanácti třinácti letech, a když jsme se setkali, to už jsem měl sedmnáct let, možná víc, v osmnácti. Naši nebyli spolu, otec se nacházel v jiném městě, ve městě Ruse hned u rumunských hranic. My jsme projížděli vlakem. S ním jsem se domluvil, napsal jsem, že jedeme, on nás s tím kamarádem čekal. Jeli jsme za matkou, která byla v centrálním Bulharsku. Matka přivítala otce, on povídá: ‚Mám tady ještě přítele.‘ Tak mě přivítala: ‚Posaďte se.‘ Seděl jsem. Nějak jí to vrtalo hlavou, že jsem moc mladý na přítele. Já jsem měl na levé noze pod kolenem jakousi vypuklinu, už jsem to ztratil, ale bylo to a to mě vadilo, nemohl jsem klečet, to mě bolelo. Matka věděla, povídá: ‚Ukaž koleno!‘ Jak jsem ukázal koleno, tak teprv potom mě poznala. To bylo to setkání radostné. Po té dlouhé době jsem se setkal se svými sourozenci, kteří povyrostli. Narodil se nám ještě další bratr, tak jeho jsem poznal. To byla ta první návštěva.“
Pan ing. Sotirios Pupakis se narodil roku 1935 v kraji Evros v severovýchodním Řecku nedaleko hranic s Tureckem. Otec byl partyzánem v Demokratické armádě Řecka (DSE) a rodina za to byla několikrát perzekuována, dostala se dokonce do koncentračního tábora. Poté, co byla jeho vesnice vypálena, odešel p. Pupakis se svými sourozenci do sousedního Bulharska, kam později přišli i rodiče. Po roce byl vybrán mezi skupinu dětí, která odjela do Československa. Rodiče i sourozenci však zůstali v Bulharsku, p. Pupakis tak byl z rodiny jediný, kdo žil v ČSR. Vyrůstal v dětském domově v Šilheřovicicích. Poté se vyučil dřevomodelářem v plzeňské Škodovce a studoval na strojní průmyslovce v Betlémské ulici v Praze. Pracoval jako projektant ve Vítkovických železárnách, dálkově vystudoval techniku v Brně. Byl členem Komunistické strany Řecka (KKE), dnes je členem KSČM. Žije v Ostravě.
