Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Ráček (* 1927)

• narozen 18. května 1927 v Křoví na Vysočině

• otec pracoval jako skladník, matka byla v domácnosti

• v letech 1942–1945 v učení v Baťově škole práce v Třebíči

• v roce 1945 se dvakrát neúspěšně pokusil odejít za prací do zahraničí

• roku 1949 narukoval na vojnu

• po prověrkách v 50. letech přiřazen k PTP

Vladimír Ráček se narodil 18. května 1927 v obci Křoví na Vysočině. Jeho rodina měla malé hospodářství. „Vyrůstal jsem na venkově, můj otec dělal skladníka ve Velkém Meziříčí, tam chodil pěšky a dělal tam celý týden, a matka byla doma. Měli jsme malé hospodářství, tzn. kravičku, dvě kozy, prase, slepice atd.“ V dobách pamětníkova mládí bylo běžné, že děti pracovaly na poli, nosily pro dobytek vodu ze studny a sekaly trávu pro zvířata. V jeho rodné vesnici s poetickým názvem Křoví byla obecná škola, fara, kostel a měli náboženství jako tehdy za první republiky. Pamětník k tomu dodává: „Museli jsme pomáhat. Televize nebyla, (...) takže jsme měli povinnosti, přišli jsme ze školy a museli jsme dělat. Otec nám jednou koupil mičudu, takže jsme naštípali dříví a pak jsme teprve hráli fotbal. Matka byla přísná, s otcem jsme si tykali, ale s matkou ne. Po celý život.“

Vladimír Ráček nejprve vychodil obecnou školu v Křoví a poté přešel na tzv. měšťanku do Velké Bíteše. „No pak jsme chodili do Sokola, já nevím, co vám říká pojem vlastenectví, ale jako kluci jsme tím žili.“ Měšťanku pamětník ukončil v roce 1942 a poté si podal přihlášku do Baťovy školy práce v Třebíči-Borovině. „Dvaačtyřicátý rok. No co jsem teď měl dělat... Doma sice byla potřeba síla, ale přihlásil jsem se k Baťům.“

Po vykonání technických zkoušek byl Vladimír Ráček přijat do Baťovy školy práce v Třebíči-Borovině a vyučil se obuvníkem. Závěrečnou učňovskou zkoušku absolvoval 3. července 1945 v Brně. Po skončení války v roce 1945 byly všechny Baťovy továrny v Československu znárodněny, včetně té v Třebíči. Pamětník s kamarády se rozhodli, že v republice nezůstanou a odejdou „za Baťou“ do zahraničí, konkrétně do Brazílie. „Skončila válka, firma Baťa byla po celém světě, a tak jsme se tři domluvili, že vyrazíme do Brazílie. Vyrazili jsme v pětačtyřicátém roce, myslím v červenci, směrem do Francie, do nějakého přístavu, představovali jsme si Cannes, že se tam nalodíme a pojedeme do Brazílie k Baťovi.“ Podle svých slov dorazili do Aše vlakem a pak překročili hranice do americké okupační zóny Německa. „Tam jsme přišli do houfu, kde byli Američani, a tam jsme tvrdili, že jsme pracovali v Německu a že si jdeme pro věci. Tam nám vystavili takový doklad a s tím jsme prošli celý ten sektor. Dostali jsme se až do Kasselu, kde nám tento doklad neuznali, a tak jsme se vrátili do Wiesbadenu. Nechali jsme se zaměstnat ve Frankfurtu u americké armády. Pracovali jsme v kuchyni, dali nám i oblečení a jezdili pro nás každé ráno džípem do Wiesbadenu. Tehdy jsme se seznámili s Jugoslávcema, kteří jeli domů, tak nás načerno vzali s sebou, a tak jsme se dostali do Lublaně. Tam jsme to rychle proběhli, protože jsme neměli žádný průkaz a ještě se tam dokonce bojovalo. Když přišli Rusáci, tak jsme měli takovéto občanské průkazy, napsali nám tam Čech, my jsme si udělali z brambory pěticípou hvězdu a to nám stačilo, abychom se dostali až do Splitu. Tam nám to ale nevyšlo a jeli jsme domů.“

Dobrodružství pokračuje?

Po návratu domů, stále ještě v roce 1945, je prý jejich nápad stále držel, a jak pamětník vypráví, ihned to zkusili opět přes americkou okupační zónu v Německu. Podle vlastních slov se jim opět podařilo dostat se do Wiesbadenu, kde se vrátili k armádě, a prý začali ve Frankfurtu vyjednávat s Francouzi o dlouhodobějším pobytu. „Francouzi nám řekli: ‚Ano, dáme vám potvrzení na rok, když buď půjdete na rok do dolů, nebo do cizinecké legie.‘ Tak jsme si říkali, že zkusíme ty doly. Potřebovali jsme ovšem potvrzení československého důstojníka. Shodou okolností byl z Velkého Meziříčí a znal mého tátu. Od něj jsem se dozvěděl, že moje matka je nemocná.“

Vladimír Ráček se tedy ještě v prosinci 1945 vrátil domů a nastoupil zpět do Třebíče do znárodněné továrny. Složil také zkoušky na Odbornou školu obuvnickou do Zlína: „Půl dne jsme pracovali, dělali jsme pět set párů obuvi za půl dne, a odpoledne jsme chodili do školy.“

Vojna

Po uchopení moci komunisty v únoru 1948 odešel pracovat do Jaroměře. „Nás, kteří jsme tady skončili průmyslovou školu, poslalo ministerstvo průmyslu po celé republice, i na Slovensko. Já jsem se dostal do Jaroměře.“ V roce 1949 byl Vladimír Ráček odveden na vojnu do Pardubic. „Za ministra obrany generála Svobody to bylo ještě jako za první republiky, takže jsme odpoledne po výcviku mohli jít na procházku a do večerky jsme museli být doma. Jenže v padesátém roce nastoupil Čepička. No a podle Sovětského svazu, našeho vzoru, zavedli organizované volno a my jsme nemohli nikam chodit. Mimo jiné přišli, začali nám vykládat o náboženství, samozřejmě já jsem se přihlásil a říkám: ‚Prosím vás, máme náboženskou svobodu!‘“

V Pardubicích se Vladimír Ráček během vojny seznámil se svou budoucí manželkou, když oba docházeli k salesiánům, kteří sídlili nedaleko kasáren.

U PTP to nebylo nic hezkého

„Zeptal jsem se velitele, kdy přijde farář, a on říkal, ‚neexistuje‘, tak já povídám: ‚To je ta vaše náboženská svoboda.‘ Když probíhaly za Čepičky prověrky, tak jsem tam taky musel a po dvou hodinách mě šoupli do PTP do Mimoně.“ Od roku 1950, kdy existovaly Pomocné technické prapory (PTP) pod tímto názvem, byli jejich příslušníci z řad tzv. politicky nespolehlivých osob využíváni na práce ve stavebnictví nebo na těžké práce v dolech. Jako pétépák pracoval Vladimír Ráček nejprve v lesích, poté v Ústí nad Labem v Trmicích v elektrárně či v Lešanech při stavbě silnice. „Byli jsme považováni za nepřátele naší společnosti. (...) Jinak v Lešanech byla dobrá parta, normálně nás platili. Ale z toho jsme si všechno platili, a co nám zbylo, to nám dávali na vkladní knížku. Volno jsme neměli. Za dobrý chování jsem měl asi dvakrát propustku, takže za mnou manželka občas přijela.“ Z PTP jej pustili po dvou letech: „Než mě propustili domů, tak mě ještě vzali na tři cvičení!“

Pomocnými technickými prapory prošlo až do jejich zrušení v roce 1954 na 60 000 mužů. „Oficiálně to bylo uznaný a v letech 1991 a 1992 nám přidali do důchodu za každý měsíc čtrnáct korun, a kdo tam byl déle než dvanáct měsíců, tak měl přidaný asi 2000 korun. A teď nám i politickým vězňům měli zaplatit dovolené, které jsme neměli, to znamená za každý měsíc dovolené asi 20 000 korun, ale ještě se s nimi dohadujeme.“

Po dvou letech u PTP se Vladimír Ráček vrátil do zaměstnání v Jaroměři. Odmítl vstoupit do KSČ a pracovně si tak polepšit. V roce 1960 zažil tragickou srážku vlaků u Stéblové.

Strýc Blažej

Pamětníkovým strýcem byl Blažej Ráček, římskokatolický kněz, profesor na arcibiskupském gymnáziu v Praze a církevní historik. V roce 1960 byl obviněn z podvracení republiky a v procesu Ráček a spol. odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky. Trest si odseděl na Mírově a ve Valdicích. „Strýc vyprávěl, že v těch Valdicích dostal zápal plic a ležel na pokoji s nějakým Ferdou, který měl přezdívku Perla pražských kanalizací. Pracoval v Praze u kanalizací a říkal, že ve čtyřicátém devátém schoval nějaké zbraně nějakým lidem do kanálu a za to ho zavřeli. Dostal asi patnáct let a ten se o strýce staral, když byl nemocný.“