„My jsme nevěděli, jaká je tam situace. Tam jsou ty velké komíny a vše za nepředstavitelně primitivních podmínek. Mě vzali jako malého kluka, kloučka, do jednoho baráku, kde byly samé takovéhle děti, už vyhladovělé, ty, co tam přijely dřív, řekl bych, že byli trochu zvlčilí, ti chlapci. Tam byl nějaký chlapec, který už tam byl předtím, a říkám mu: ,To jsou nějaké továrny?‘ ,Ne, to nejsou továrny, to jsou krematoria. Kdo umře, tak tam potom spalují ty mrtvoly. Nemůžou ty mrtvoly tady nechat.‘ A já říkám tomu chlapci: ,Kde berou ty mrtvoly?‘ A on mi říká: ,Ty nechápeš, o co se jedná. Musíš to pochopit.‘ A drsně: ,Musíš to pochopit. Ten kouř, který tam je, a ten divný pach, který je tady neustále cítit, to vlastně pálí ty lidi z transportu, kterým vy jste byli přivezeni. To jsou tvoji příbuzní, ten kouř je z nich, z jejich těl.‘ Řekl bych, že to byla taková povinnost těch vězňů, kteří už tam byli, aby zasvětili ty nové, o co se jedná, poněvadž bez znalosti situace se nedalo přežít. Bylo třeba vědět předem, o co se jedná, být na to připraven a nějak počítat s tím, o co půjde.“
„Potom nás zamkli někam, že až zítra nás vypraví na pochod do Říše, ale už tam druhý den nebyli. Tak jsem se vypravil sám domů, nečekal jsem na nic. Šel jsem pěšky do Krakova. Pochodoval jsem poměrně rychle, poněvadž všechno jsem dělal jakoby sám. Začal jsem najednou kašlat, rozkašlal jsem se, a tím jsem zjistil, že proto jsem byl nemocný, že už ve mně hlodala plicní tuberkulóza. Tak jsem celou cestu, až na východní hranici, na ukrajinské území jsem jel různými vlaky a všelijak. Odtamtud jsem šel nedaleko Dukelského průsmyku, tam je město Krosno, to je východisko, odkud začala dukelská bitva. Potom na západ, zase přes Maďarsko. Sníh, bílý sníh, a rudá krev. To je takový filmový obraz toho, jak jsem se dostal potom domů. Trvalo mi to dva měsíce, než jsem to prošel, vlakem i sám. Dostal jsem od Rusů takovou bumážku, legitimaci, papír s razítkem, že nejsem nějaký špión nebo něco takového, takže jsem tím zázemím prošel. Za dva měsíce jsem se dostal domů.“
„Jeden byl takový… jemu říkám fotbalista, protože on byl strašně šikovný na fotbal. Jedna selekce byla taková, že nás odvezli na fotbalové hřiště, to byla součást toho lágru, a tam hráli esesáci fotbal. Představte si, s těmi židovskými vězni, se Sonderkommandem, to byli ti, kteří spalovali ty mrtvoly. Když měli přestávku, tak hráli spolu fotbal. Brána fotbalová, přijde esesák, my myslíme, že se jdeme sprchovat, nic nevíme, jdeme hezky a v klidu, a teď přijde s nějakým prknem, zatluče je kladivem. Brána. Pak všichni do řady a to trvalo, za deset minut to bylo vyřešené. Kdo nedosáhl hlavou do té příčné laťky, tak ten šel na jednu stranu, že je moc malý. Já jsem sotva dosáhl, po špičkách. Tak ten šel na druhou stranu, ten přežil. Ten fotbalista byl tlustý, relativně, protože měl někde matku a ta mu posílala jídlo. Protože byl on asi o dva tři centimetry menší než já, tak je mrtvý. To byl jeden z těch chlapců.“
Prof. MUDr. Tomáš Radil, DrSc., se narodil 8. listopadu 1930 do židovské rodiny v Bratislavě. Vyrůstal v jihoslovenském městě Parkan (dnešní Štúrovo), v rodině se hovořilo slovensky i maďarsky. Jeho dědeček, profesí řezník, vykonával funkci předsedy židovské obce v Parkanu a otec pracoval jako správce šlechtického velkostatku. Tomáš navštěvoval gymnázium v Ostřihomi, avšak studium nestihl kvůli německé okupaci Maďarska dokončit. Po obsazení Maďarska nacisty 19. března 1944 byla v zemi zavedena protižidovská opatření vedoucí k fyzické likvidaci židovských obyvatel. Celá rodina byla v červnu 1944 deportována do sběrného tábora v Levicích, po několika dnech odjeli do Osvětimi, kam dorazili 16. června 1944. Po selekci se Tomáš dostal mezi tisícovku mladých chlapců umístěných v lágru BIIe v Osvětimi-Birkenau, kde strávil téměř půl roku, později se dostal do hlavního tábora v Osvětimi, kde pracoval v zednické škole (Maurerschule). Po osvobození tábora 27. ledna 1945 se vydal na dvouměsíční cestu domů. V Parkanu se později setkal s otcem, který se vrátil z koncentračního tábora v Dachau. Po válce vystudoval lékařskou fakultu UK v Praze (1955), specializoval se na neurofyziologii. Od roku 1960 pracuje prof. Tomáš Radil jako vědecký pracovník Fyziologického ústavu Akademie věd ČR. Působil zároveň jako profesor a vědecký pracovník na univerzitách a v laboratořích mnoha zemí světa. Paralelně se zabývá problematikou holocaustu, o tomto tématu přednáší doma i v zahraničí. V roce 2009 vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha Ve čtrnácti sám v Osvětimi. Tomáš Radil zemřel 8. srpna roku 2021 ve věku 90 let.
