Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., DrSc. Tomáš Radil (* 1930  †︎ 2021)

• narozen 8. listopadu 1930 v Bratislavě

• slovensko-maďarská židovská rodina

• dětství ve městě Parkan (dnešní Štúrovo)

• studium na gymnáziu v Ostřihomi

• červen 1944 s celou rodinou do sběrného tábora v Levicích

• 16. června 1944 příjezd do Osvětimi

• půlrok v táboře BIIe na bloku mladých chlapců v Osvětimi-Birkenau

• poté v hlavním táboře v Osvětimi

• 27. ledna 1945 osvobozen v Osvětimi

• návrat do Parkanu

• 1955 ukončil studium lékařské fakulty UK v Praze

• neurofyziolog, vědecký pracovník Fyziologického ústavu AV ČR v Praze

• vědecky se zabývá tématem holocaustu

• autor autobiografie Ve čtrnácti sám v Osvětimi (Praha 2009)

• zemřel 8. srpna 2021

The English version of the text follows the Czech version

Vyprávění profesora Tomáše Radila pro Paměť národa se od jiných svědectví liší. Zatímco většina pamětníků popisuje a líčí svůj životní příběh, profesor Radil hovoří o svém životním tématu. Vedle své profese neurofyziologa se paralelně zabývá holocaustem jako obecným fenoménem, který zasáhl, ovlivnil a změnil životy milionů lidí včetně jeho vlastního. Ve svém vyprávění popsal formální organizaci deportací, psychologickou manipulaci s jedinci v koncentračních a vyhlazovacích táborech, snahu rozštěpit lidské společenství na elementární jednotky i obranné mechanismy, které to vyvolalo. Příběhy jedinců jsou podle něj neopakovatelné, neopakovatelnost holocaustu pak záleží na společnosti.

Stačilo sedm týdnů

Tomáš Radil vyrůstal v jihoslovenském městě Parkan, dnešním Štúrovu. Sousední maďarské město Ostřihom odděluje pouze řeka Dunaj a spojuje most, zničený v posledním roce války a opravený teprve nedávno. Narodil se jako jediný syn do židovské rodiny, ve které se mluvilo slovensky i maďarsky. Bylo mu třináct a půl roku, když Maďarsko, kam Parkan po vídeňské arbitráži připadal, v březnu 1944 obsadili Němci. S příchodem Němců se zostřila protižidovská opatření, která vrcholila deportacemi Židů do vyhlazovacího tábora v Osvětimi a končila jejich hromadnou vraždou. Profesor Radil upozorňuje na rychlost, s jakou byla zkáza židovského obyvatelstva provedena: „Přípravy k likvidaci trvaly sedm týdnů ode dne německé okupace. Dalších sedm týdnů stačilo k fyzické likvidaci asi 450 000 Židů deportovaných z tehdejšího maďarského území s výjimkou Budapešti. Nebylo k tomu potřeba mnoho lidí, ale výkonný a funkční aparát, a především vnucení postupu ,menšího zla‘ židovským představitelům, kteří byli přinuceni sami zorganizovat zničení svých vlastních lidí i sebe samotných.“

Už během dvoudenní cesty dobytčákem, kterým odjela v červnu 1944 celá rodina Radilových, prarodiče, rodiče i syn, jim bylo podle zacházení s cestujícími zřejmé, že je v cíli nečeká nic dobrého. Podle profesora Radila se jízdní řády vlaků do Osvětimi řídily kapacitami tamních krematorií, jinak by překonání relativně krátké vzdálenosti netrvalo dva dny a dvě noci. Tolikrát popisovaná situace při příjezdu nových transportů do vyhlazovacího tábora byla součástí dobře promyšleného plánu na likvidaci: „Celá procedura příjezdu byla naplánovaná. Vlaky přijížděly většinou v noci, silné reflektory namířené na rozespalé a nic nechápající lidi, neustálé pobíhání komand v příšerných mundůrech, křik, brutalita, zmatek, spěch a snaha vyvolat paniku, to vše mělo napomoci k ještě většímu šoku a ochromení nově příchozích.“

Číslo znamenalo novou identitu

Rychlost, s jakou se vše odehrávalo, byla důsledkem pevného řádu a častého opakování procesu i sehranosti všech aktérů – kromě hlavních účastníků, totiž nově příchozích. Profesor Radil podotýká, že celý proces likvidace – od příjezdu do Osvětimi, přes selekci, vraždu v plynové komoře až po spálení těl v krematoriu – trval velmi krátkou dobu, možná dvě nebo tři hodiny. „To, co popisuji, trvalo v reálném čase zhruba tak dlouho jako tento rozhovor.“ Po selekci, jíž prošel spolu s otcem, pokračovalo vše podle přesného plánu: „Svých práv i majetku byl člověk dávno zbaven. Ve vlaku se stal jednou z položek na seznamu, beze jména. Do doby, než člověk dostal tetování na předloktí, nebyl nic. Teprve vytetované číslo mu dodalo v nastalé situaci novou identitu.“  

Tomáš Radil se dostal do tzv. bloku mladých, do kterého bylo vybráno asi tisíc chlapců ve věku kolem patnácti let. Hoši nepracovali a účel tohoto bloku zůstává dodnes nejasný. V lágru se musel člověk rychle zorientovat, jak profesor Radil upozorňuje, bez znalosti situace se nedalo přežít. Povinnost seznámit nováčky s realitou lágru připadla starším vězňům, kteří nechápajícím táborovou realitu vysvětlili: „Ptal jsem se jiného kluka v mém věku: ,To jsou nějaké továrny?‘ ,Ne, to nejsou továrny, to jsou krematoria. Tam spalují mrtvoly.‘ Nechápal jsem: ,Kde berou ty mrtvoly?‘ On mi říká: ,Ty nevíš, o co se jedná. Musíš to pochopit. Ten kouř a ten divný pach, který je tady neustále cítit, to pálí lidi z transportu, kterým jste přijeli. To jsou tvoji příbuzní, ten kouř je z jejich těl.‘“

Jednotlivec neměl šanci

Vědomí situace a její přijetí bylo jednou z podmínek přežití. Druhou podstatnou podmínkou bylo vytváření menších společenství. Sounáležitost a přátelství mezi vězni byly obrannou reakcí na jiné opatření, které bylo součástí táborové decimační praxe, totiž snahy rozbít společenství na nejmenší možnou společenskou část, tedy jedince. Profesor Radil připomíná: „Jednotlivec sám neměl šanci. Pouze vzájemná podpora vedla k možnosti přežít. Rozbití skupiny na prvočinitele vyvolalo obranný mechanismus, opětovné sdružování.  Malé skupiny si často vytvořily i jakési autonomní desatero, redukované na tři nepsaná, ale dodržovaná pravidla: Nepokradeš. Neuškodíš. Pomůžeš, pokud sám sobě neuškodíš.“      

Protipólem sdružování byly neustálé selekce, které představovaly nástroj psychologické manipulace s vězni. Selekce rozbily i skupinku pěti chlapců, k nimž se Tomáš Radil připojil. Ve většině vzpomínek pamětníci popisují, že selekce byly otázkou kombinace štěstí i náhody, profesor Radil toto tvrzení potvrzuje: „Při jedné selekci neprošel kamarád jen proto, že byl o pár centimetrů nižší než laťka přitlučená k tyči, které se měl vězeň hlavou dotknout. Další selekcí jsem neprošel já. Už jsme byli připraveni a čekali v baráku na cestu do krematoria. Přišel tam lékař, ze šesti set lidí vybral asi třicet, kteří nastoupit nemuseli. Mě mezi nimi.“

Po asi půl roce v bloku mladých ve vyhlazovacím lágru Osvětim-Birkenau se dostal do hlavního tábora Osvětim I. Tam se také 27. ledna 1945 dočkal osvobození tábora. S tímto dnem má profesor Radil spojenou etickou diskusi o možné pomstě a zabíjení: „Spolu s dalším chlapcem jsem toho dne dopoledne dostal od utajené organizace vězňů za úkol hlídat vrata do tábora s nápisem Arbeit macht frei. Koukám z okna a vidím německého vojáka. Jde sám a táhne za sebou pušku. Sám ve sněhovém poprašku míří k táborové bráně. Spěchá, ale utíkat už nemůže. Zavolal jsem svého kamaráda a ptal jsem se ho: ,Kdybychom tu měli flintu, zastřelili bychom ho?‘ Ten chlapec, bývalý student rabínské školy, mi vysvětlil: ,Ne, nezastřelili. Válka skončila. Je za pět minut dvanáct. To, co platí ve dvanáct, už platí za pět minut dvanáct. Proč bychom ho stříleli?‘“

Historická paměť

Za několik dnů po osvobození tábora se Tomáš vydal domů. Vypravil se pěšky do Krakova, pak pokračoval vlakem, většinu cesty sám. Cesta, během níž zjistil, že onemocněl tuberkulózou, mu trvala dlouho: „Sníh, bílý sníh, a rudá krev. To je jakoby filmový obraz toho, jak jsem putoval domů. Trvalo mi to dva měsíce, ale na jaře jsem byl doma.“ V Parkanu pracoval v repatriačním centru pro navrátilce, později se doma sešel se strýcem a otcem, který se vrátil z koncentračního tábora v Dachau. Matka a velká část rodiny zahynula v Osvětimi.

Tomáš Radil absolvoval lékařskou fakultu. Skoro šedesát let pracuje jako vědecký pracovník se specializací na výzkum mozku. Posledních několik let se paralelně zabývá problematikou holocaustu a sociální psychologií podobných genocid. O tomto tématu přednáší doma i v zahraničí. V roce 2009 vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha Ve čtrnácti sám v Osvětimi. Vysvětluje: „Knihu jsem psal spíš jako příběh těch, kteří se nevrátili, a také jako součást historické paměti než jako autobiografii vlastní. To, že si životu nebezpečné zážitky udržujeme v dlouhodobé paměti, umožňuje, abychom byli připraveni, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Je to evolučně-biologická zákonitost. Tuto informaci mohou převzít za určitých okolností i naši potomci.“ Profesor Tomáš Radil říká: „K neopakovatelnosti genocid, jakou byl holocaust, musím být na základě vlastní zkušenosti a také na základě toho, co se děje ve světě, bohužel skeptický.“  

 

The English version was translated by pupils from the private primary school UNIVERZUM, Prague 9:

Professor Tomáš Radil‘s account for Memory of the Nation differs from other testimonies. While most memoirists describe and recount their life story, Professor Radil talks about his life. In addition to his profession as a neurophysiologist, he has a parallel interest in the Holocaust like a general phenomenon that has affected, influenced and changed the lives of millions of people, including his own. In his narrative, he described the formal organisation of deportations, the psychological manipulation of individuals in concentration and extermination camps, the attempt to split the human community into elementary units, and the defence mechanisms that this engendered. According to him, the stories of individuals are unrepeatable; the unrepeatability of the Holocaust depends on society.

Seven weeks was enough

Tomáš Radil grew up in South Slovak town Partak, today´s Štúrovo. The neighbouring Hungarian town of Ostřihom is separated only by the Danube River there was connecting bridge that was destroyed in last year of war and was repaired couple years ago. He was born as only son of a Jewish family whose speaks Slovak and Hungarian. He was thirteen and half years old when Hungary, where Parkan belonged after the Vienna arbitration, was occupied by the Germans in March 1944.

When Germans arrived the anti Jewish measures has escalated which ended up with deportations of the Jews to extermination camp Osvětim and ended in their mass murder. Professor Radil alerts on speed with which the destruction of the Jewish population was carried out: ‚The preparations for the liquidation lasted seven weeks from the day of the German occupation. Next seven weeks were enough to physical liquidation about 450 000 the Jews deported from the then Hungarian territory with the exception of Budapest. They didn´t need a lot of people but powerful and functional apparatus and above all the imposition of the ‚lesser evil‘ procedure on the Jewish leaders, who were forced to organize the destruction of their own people and themselves.“

Already during the two-day journey by cattle car in June 1944, in which the entire Radil family, grandparents, parents and son, left, it was obvious to them from the treatment of the passengers that nothing good awaited them at their destination. According to Professor Radil, the train schedules to Auschwitz were governed by the capacity of the crematoria there, otherwise it would not have taken two days and two nights to cover the relatively short distance. The situation described so many times when the new transports arrived at the extermination camp was part of a well-thought-out plan for liquidation: ‚The entire arrival procedure was planned. The trains arrived mostly at night, the strong spotlights directed at the sleepy and uncomprehending people, the constant running around of the commandos in their horrible uniforms, the shouting, the brutality, the confusion, the rush and the attempt to create panic, all of this was intended to help to further shock and paralyze the new arrivals.“

The number meant a new identity

The speed with which everything happened was the result of the tight order and frequent repetition of the process, as well as the interplay of all the actors - except the main participants, namely the newcomers. Professor Radil notes that the entire process of liquidation - from arrival at Auschwitz, through selection, murder in the gas chamber, to the burning of the bodies in the crematorium - took a very short time, perhaps two or three hours. „What I am describing took about as long in real time as this interview.“ After the selection, which he went through with his father, everything went on according to a precise plan: „One has long since been deprived of one‘s rights and property. On the train he became one of the items on the list, without a name. By the time a man got a tattoo on his forearm, he was nothing. Only the tattooed number gave him a new identity in the situation.“ 

 

Tomáš Radil got into the so-called youth block, to which about a thousand boys aged around fifteen were selected. The boys did not work and the purpose of this block remains unclear to this day. In the camp, one had to find one‘s way around quickly, as Professor Radil points out, without knowledge of the situation one could not survive. „I asked another boy my age: ‚Are these any factories?‘ ‚No, they are not factories, they are crematoria. I didn‘t understand: ‚Where do they get the corpses?‘ He says: ‚You don‘t know what they are. You have to understand. The smoke and the strange smell that is always there, that is burning the people from the transport you came on. These are your relatives, the smoke is from their bodies.‘“

 

The individual didn‘t stand a chance

Awareness of the situation and acceptance of it was one of the conditions for survival. The other essential condition was the formation of smaller communities. Belonging and friendship among the prisoners was a defensive response to another measure that was part of the camp‘s decimation practice, namely the attempt to break the community into the smallest possible social unit, the individual. Professor Radil recalls, „The individual alone had no chance. Only mutual support led to the possibility of survival. The breaking of the group into primitives triggered a defense mechanism, reassociation.  Small groups often developed a kind of autonomous ten commandments, reduced to three unwritten but observed rules: Thou shalt not steal. Thou shalt not harm. You help if you don‘t hurt yourself.“     

 

The antithesis of association was the constant selections that constituted a tool for psychological manipulation of prisoners. The selections also broke up the group of five boys Tomáš Radil joined. In most of the memoirs, the memoirs describe the selections as a matter of a combination of luck and chance, and Professor Radil confirms this statement: ‚In one selection, a friend did not pass because he was a few centimetres shorter than the bar nailed to the bar that the prisoner was supposed to touch with his head. I did not pass the next selection. We were ready and waiting in the barracks to go to the crematorium. The doctor came there, and out of six hundred people he selected about thirty who did not have to get in. I was among them.“

 

After about half a year in the youth block at the Auschwitz-Birkenau extermination camp, he was sent to the main camp, Auschwitz I. There he also lived to see the liberation of the camp on January 27, 1945. Professor Radil has an ethical discussion about possible revenge and killing associated with this day. I look out the window and see a German soldier. He‘s walking alone, dragging a rifle behind him. Alone in a dusting of snow, he heads for the camp gate. He‘s in a hurry, but he can‘t run anymore. I called my friend and asked him: ‚If we had a rifle here, would we have shot him?‘ The boy, a former student at the rabbinical school, explained: ‚No, we didn‘t. The war is over. It‘s five minutes to twelve. What‘s true at twelve is true at five minutes to twelve. Why would we shoot him?‘“

 ¨

Historical memory

A few days after the liberation of the camp, Tomas went home. He walked to Krakow, then continued by train, most of the way alone. The journey, during which he discovered that he had contracted tuberculosis, took a long time: „Snow, white snow, and red blood. It‘s like a movie image of how I wandered home. It took me two months, but by spring I was home.“ In Parkan, he worked at a repatriation center for returnees, and later he was reunited at home with his uncle and father, who had returned from the Dachau concentration camp. His mother and much of the family perished in Auschwitz.

 

Tomáš Radil graduated from medical school. He has been working as a scientist specializing in brain research for almost sixty years. For the last few years he has been working on the Holocaust and the social psychology of similar genocides. He lectures on this topic at home and abroad. In 2009, his book At Fourteen Alone in Auschwitz was published by Academia. He explains. The fact that we keep life-threatening experiences in our long-term memory allows us to be prepared if something similar should happen again. It‘s an evolutionary-biological regularity. Our descendants can pick up this information under certain circumstances.“ Professor Tomáš Radil says: „I have to be unfortunately sceptical about the unrepeatability of genocides like the Holocaust, based on my own experience and also on what is happening in the world.“