Ing. František Rafaja

„Když bylo svatořečení blahoslavené Anežky České v katedrále sv. Víta, byli jsme přítomni vystoupení kardinála Tomáška. To byl obrovský, nezapomenutelný zážitek. Byli tam od nás i mladí lidé. Narvaná katedrála a kardinál Tomášek řekl: ‚Církev jde s národem.‘ Lidé bouřili. Je to konečně asi v různých televizních záznamech. My jsme se potom odpoledne ještě prošli i po Letné, kde probíhala ta obrovská demonstrace. Říkalo se, že tam bylo až málem milion lidí. Bohužel jsme neměli dost času, abychom se tam zdrželi. Jako zájezd jsme měli autobus a byli tam i někteří starší lidé. Ale poslouchali jsme to pak celou dobu v rozhlase, co měl řidič v autobuse. Takže manifestaci jsme vyslechli rádiově.“

„Ještě předtím, než došlo k Listopadu, zavedla Svobodná Evropa přímé telefonáty. Několikrát jsem je využil zejména k tomu, abych se účastnil aktivně Novoroční čtenářské ankety. To tam známí lidé, kteří byli venku anebo někteří i samozřejmě u nás, poslali, co je v tom roce nejvíc zaujalo – buď z nově vydaných knížek, anebo vůbec co si přečetli a proč je to zaujalo. Několikrát jsem tam jednak napsal – poslal jsem to myslím z Maďarska, protože my jsme, technici z Tesly, dost cestovali do východních zemí. A potom jsem tam i zavolal a představoval se pod jménem František ze střední Moravy. Mám to vysílání, když to četli, ještě někde na magnetofonovém pásku. A i jsem si to samizdatově přepsal. A také i ty další příspěvky. Tak to je taková milá vzpomínka. Volal jsem tam z podniku, abych řekl pravdu, když jsem byl přesčas, protože jsem potřeboval anonymitu. Tady jsem se bál, že by to třeba zjistili, a byl bych nerad, aby na to doplatila naše rodina a hlavně děti.“

„V 80. letech, první polovině, jsem využíval toho, že při cestách, kdy jsem jezdil za Mojmírem [Trávníčkem] do Nového Hrozenkova, jsem si vždycky nějaký ten svazek nebo svazky půjčil a začal jsem dělat vlastně druhý samizdat. Mám tady řadu takových knížek, které vám můžu ukázat. A samozřejmě jsem si to nepsal jenom v jednom vydání, protože kamarádů jsem měl dosti. Psal jsem na psacím stroji a byla to myslím naše mašinka. Nevím už, jak se ta značka jmenovala… Konzul? Dělal jsem zhruba kolem osmi exemplářů. To byl jeden způsob. Druhým bylo využití fototechniky. Prodávaly se tady z NDR takové stojánky. Vypadalo to jako zvětšovací přístroj, který měl dvě lampy na osvit předlohy a nahoře byla objímka se závitem, do které se dal objektiv fotoaparátu namontovat. Takto jsme tiskli už i velká množství, třeba kompletní Slovník zakázaných autorů Josefa Škvoreckého z Toronta nebo třeba pana knížku [Zdeňka] Mlynáře: Mráz přichází z Kremlu. A řadu dalších publikací. Od doktora Kratochvíla knihu Básníci ve stínu šibenice. Bylo toho více. Někteří už potom začali v pozdějších 80. letech dělat samizdat dokonce i s xeroxem. Přinášelo to ovšem jistá rizika, protože rozmnožovací stroje ve firmách nebo i třeba v provozovnách Fotografie, kde začali být vybaveni, byly přísně sledované. A dokonce mám zkušenost, že když jsem pro přítele Jungmanna ve Zlíně kopíroval z časopisu Řád nějaké články o Bohuslavu Reynkovi, tak tam stál nějaký pán za plachtou a paní, která to prováděla, za ním musela zajít, přikývl, pokud s tím souhlasil, a teprve pak se mohla udělat kopie. Navíc na ni ještě vyznačili značku Fotografie Gottwaldov.“

„Měl jsem ještě jednu nepříjemnost. Využíval jsem času cesty do Valašského Meziříčí do zaměstnání a zpět, když jsem jezdil v nějakou pozdější dobu a zůstával třeba přesčas. Měl jsem s sebou ty průklepové listy a dělal jsem tu hodinu, abych využil čas, protože ono to taky jakýsi čas vyžadovalo, že jsem si sestavoval jednotlivé samizdaty. A kdysi mě tam přepadl v tom vlaku, někde myslím, že u Hlinska, nějaký pán. Vyskočil: ‚Co to tam mám?‘ Ale kdo to byl, nevím. Zareagoval jsem dosti bryskně, protože v mládí jsem hrával stolní tenis, takže jsem měl dost velký postřeh. Rychle jsem to shrábl, aniž jsem mu dal příležitost. Ale co to bylo za člověka, jestli někdo, kdo by mohl ublížit, anebo jenom takový pobuda, těžko říct.“