Ing. František Rafaja

„Ještě předtím, než došlo k Listopadu, zavedla Svobodná Evropa přímé telefonáty. Několikrát jsem je využil zejména k tomu, abych se účastnil aktivně Novoroční čtenářské ankety. To tam známí lidé, kteří byli venku anebo někteří i samozřejmě u nás, poslali, co je v tom roce nejvíc zaujalo – buď z nově vydaných knížek, anebo vůbec co si přečetli a proč je to zaujalo. Několikrát jsem tam jednak napsal – poslal jsem to myslím z Maďarska, protože my jsme, technici z Tesly, dost cestovali do východních zemí. A potom jsem tam i zavolal a představoval se pod jménem František ze střední Moravy. Mám to vysílání, když to četli, ještě někde na magnetofonovém pásku. A i jsem si to samizdatově přepsal. A také i ty další příspěvky. Tak to je taková milá vzpomínka. Volal jsem tam z podniku, abych řekl pravdu, když jsem byl přesčas, protože jsem potřeboval anonymitu. Tady jsem se bál, že by to třeba zjistili, a byl bych nerad, aby na to doplatila naše rodina a hlavně děti.“

„V 80. letech, první polovině, jsem využíval toho, že při cestách, kdy jsem jezdil za Mojmírem [Trávníčkem] do Nového Hrozenkova, jsem si vždycky nějaký ten svazek nebo svazky půjčil a začal jsem dělat vlastně druhý samizdat. Mám tady řadu takových knížek, které vám můžu ukázat. A samozřejmě jsem si to nepsal jenom v jednom vydání, protože kamarádů jsem měl dosti. Psal jsem na psacím stroji a byla to myslím naše mašinka. Nevím už, jak se ta značka jmenovala… Konzul? Dělal jsem zhruba kolem osmi exemplářů. To byl jeden způsob. Druhým bylo využití fototechniky. Prodávaly se tady z NDR takové stojánky. Vypadalo to jako zvětšovací přístroj, který měl dvě lampy na osvit předlohy a nahoře byla objímka se závitem, do které se dal objektiv fotoaparátu namontovat. Takto jsme tiskli už i velká množství, třeba kompletní Slovník zakázaných autorů Josefa Škvoreckého z Toronta nebo třeba pana knížku [Zdeňka] Mlynáře: Mráz přichází z Kremlu. A řadu dalších publikací. Od doktora Kratochvíla knihu Básníci ve stínu šibenice. Bylo toho více. Někteří už potom začali v pozdějších 80. letech dělat samizdat dokonce i s xeroxem. Přinášelo to ovšem jistá rizika, protože rozmnožovací stroje ve firmách nebo i třeba v provozovnách Fotografie, kde začali být vybaveni, byly přísně sledované. A dokonce mám zkušenost, že když jsem pro přítele Jungmanna ve Zlíně kopíroval z časopisu Řád nějaké články o Bohuslavu Reynkovi, tak tam stál nějaký pán za plachtou a paní, která to prováděla, za ním musela zajít, přikývl, pokud s tím souhlasil, a teprve pak se mohla udělat kopie. Navíc na ni ještě vyznačili značku Fotografie Gottwaldov.“

„Měl jsem ještě jednu nepříjemnost. Využíval jsem času cesty do Valašského Meziříčí do zaměstnání a zpět, když jsem jezdil v nějakou pozdější dobu a zůstával třeba přesčas. Měl jsem s sebou ty průklepové listy a dělal jsem tu hodinu, abych využil čas, protože ono to taky jakýsi čas vyžadovalo, že jsem si sestavoval jednotlivé samizdaty. A kdysi mě tam přepadl v tom vlaku, někde myslím, že u Hlinska, nějaký pán. Vyskočil: ‚Co to tam mám?‘ Ale kdo to byl, nevím. Zareagoval jsem dosti bryskně, protože v mládí jsem hrával stolní tenis, takže jsem měl dost velký postřeh. Rychle jsem to shrábl, aniž jsem mu dal příležitost. Ale co to bylo za člověka, jestli někdo, kdo by mohl ublížit, anebo jenom takový pobuda, těžko říct.“

„No a vedle samizdatu, který jsme tvořili opisováním jiných samizdatů, exilových knížek anebo i vzácně se vyskytujících knížek, které byly vytištěny, ale nebyly dostupné, se začal rozrůstat i takový už trošku ‚tvůrčejší‘ samizdat. Přicházeli jsme u básníků, prozaiků atd. nebo i jejich rodin k rukopisům a začali jsme toto přepisovat a množit a rozdávat mezi své přátele. Takto se opsalo spousty knih. Vzpomínám si, že jednou z prvních byla kniha inženýra Oliče. Napsal Čtení o Jakubu Demlovi. Dal mi to jen na omezenou dobu. Žil tehdy v Bratislavě, musel jsem mu to vrátit velice brzy, tak jsem si vždycky večer, když jsem se vrátil z práce, dal desku na vanu do koupelny, na ni [psací] stroj, všechno jsem pozavíral, abych nerušil děti a manželku, a klepal jsem. A manželka na to do dneška vzpomíná jako na dobu, která se jí líbila téměř víc než dnes, když hledíme na nějaké ty televizní filmy. Samozřejmě se to zase udělalo třeba v osmi, v devíti, deseti exemplářích. Spousty mi toho potom zůstalo, co už jsem nestačil dovázat. Pustil jsem se, jako syn knihvazače, do vázání knížek. Byl jsem tehdy ještě vybaven. Tatínek měl doma řezačku a nějaké to vybavení na vázání knih. Časem jsem si to velice zjednodušil, že jsem si ty listy průklepového papíru sestavil a ve hřbetu slepil lepidlem. To by ale nestačilo. Lámalo by se to a vypadávaly stránky. Udělal jsem si u hřbetu vrtačkou dírky a celé to svázal provázkem po tatínkovi. Objevil jsem časem pěkné prešpánové složky šedočerné barvy, obvyklé byly jen hnědé, ty nepůsobily moc sympaticky. Do nich se to celé pak mohlo vlepit a opatřit na hřbetu titulem, který se dělal tehdy otiskami. To se dělalo v konstrukci na technické výkresy, to ještě nebyly počítače. Písmenko se vlastně otlačilo na tu předlohu a tak se dal napsat třeba celý titul.“