„První přišli Američani. Ti přišli brzy ráno, jenom asi tři tanky. Večer se museli stáhnout, protože potom už tu byli Rusové. U toho hotelu Central, u židovskýho hřbitova, byla demarkační čára a vzadu u bývalého hřiště byli Američani. Takže u nás byli Rusové.“
Vzpomínáte si na příjezd Američanů?
„To byli většinou černoši. My jako děti jsme byli vyvalení. Ale bylo to v klidu. U nádraží stály dva tanky a dva vepředu u šraňků. To bylo v klidu. Ti tu byli celý den a večer se museli stáhnout. Jak se jede na Novou Ves nahoru, tam byli taky Američani. U nás u nádraží byla ta demarkační čára. Kousíček dál, jak se jede na Chodov, tam byli Češi. Říkali jsme tomu Rudá garda.“
„Tenkrát udělali nějaký transport do toho Buchenwaldu. Otevřeli nějakou továrnu, kde dávali čísla do pušek. Díky tomu se tam dostal i otec. Tam přežil ten koncentrák. Půl roku jsme nevěděli, jestli žije, neměli jsme žádnou zprávu. Až potom výpravčí řekl mamince, že pojede nějaký transport z Buchenwaldu přes Bečov, aby to nikomu neříkala, že pojede v půl jedné v noci. Maminka nechtěla jít sama, šla jsem s ní. U těch závor bylo malinké světlo. Jinak bylo o válce vše zatemněné. Ten vlak v 0:30 opravdu jel, ale nikoho jsme neviděli. Druhý den jsme zjistili, proslechlo se, že čtyři vězni z toho transportu utekli, vyskočili, když vlak vyjel z tunelu. S maminkou jsme často chodily do lesa pro šišky. Druhý den jsme jeli s bratrem a nahoře, jak se jede na Novou Ves, u kapličky na kraji lesa jsme sbírali šišky. Tam byli najednou čtyři vězni. Lekli se asi jako my, ale šli dál. Maminka řekla, ať za nimi běžím a dám jim to. A ať jim řeknu, abych nechodili dolů na mariánskolázeňskou silnici. Tam byla hájovna a tam byli trestanci. I když ti se tam měli moc dobře. Utíkala jsem za nimi, toho jednoho jsem chytla za rukáv a řekla jsem jim to. Aby nechodili dolů. Ten uteklý vězeň mě pohladil a řekl: ,My všechno víme.' Nevím, kam potom šli.“
„Protože si maminka vzala Čecha, tak s námi naši příbuzní nemluvili. To trvalo celou válku. My děti jsme to tak neprožívaly, ale dávali nám dost najevo, že jme přihlášení jako Češi. No, a po válce otec na radnici našel dokument o tom, že by z mého mladšího bratra udělali Němce a mě a matku by poslali na práci do Ruska. A po roce 1945 nás zase brali jako smíšené manželství. To bylo také hrozné, když jsem chodila do školy, tak jsem moc česky neuměla. Učitel na nás řval a nadával nám do Němců. Nic hezkého to nebylo. Dlouho jsme nevěděli, jestli nepůjdeme s maminkou a bratrem do odsunu, protože o otci zatím nebyly žádné zprávy.“
„Po roce 1938 musel otec odejít a šel do Plzně a tam ho v roce 1942 zavřeli. Byl půl roku v Terezíně a pak v Buchenwaldu. Nic jsme o něm nevěděli. Vrátil se s bacilem tyfu, takže byl v nemocnici. Nakonec ho propustili, ale musel pravidelně pít kozí mléko. To mu pomohlo. Z koncentráku měl následky, také brzy zemřel, bylo mu 58 roků.“
„Bečovem procházel dvakrát pochod smrti. Jednou transport žen, ty tady přespaly ve třech stodolách nad nádražím. A mužský transport se ve městě ani nezastavil. Po válce se u mě zastavily dvě Francouzky, Židovky, které šly právě přes Bečov v tom pochodu. Tenkrát šly i s maminkou, která tady během pochodu nedaleko Bečova zahynula. Pohled na pěší transport byl hrozný, u mužského pochodu šli naposled Američané nebo Angličané, měli věci uložené na vozících. Měli i nějaké oblečení. Ale Rusové, to byli chudáci. Neměli ani oblečení, úplně vyhublí. Hrozný pohled. Několik jich zde také zahynulo. Pochovali je na hřišti a po válce je Němci museli exhumovat a teď jsou na hřbitově. Bylo jich víc než deset. Místní se snažili i pomoci. Jak tady ve stodolách spaly ženy z pochodu, tak jim tam večer místní nesli jídlo. Některé ženy dokonce utekly a ukrývaly se v lesích. V noci scházely do města, kde jim občas někdo dal něco k jídlu. Kam pak zmizely, to nevím.“
Anna Rajserová se narodila v roce 1933 do českoněmecké rodiny v Bečově nad Teplou a patří tak k hrstce původních obyvatel tohoto západočeského městečka. Na podzim roku 1938 musel otec coby český zaměstnanec území Sudet opustit a vrátit se do Plzně. Zde byl později zatčen a do konce války se stal vězněm koncentračního tábora Buchenwald. Rodině nastaly těžké časy. Matka zůstala s malou Annou a jejím bratrem sama. Protože se provdala za Čecha, nedostala žádnou podporu. Navíc se od nich odvrátili i jejich nacionálně smýšlející němečtí příbuzní, kteří si na ně vzpomněli až po válce těsně před odsunem. Mezitím malá Anna s matkou a bratrem žila v Bečově. Válečné události se jinak klidnému městu přestaly vyhýbat na jaře roku 1945. Stále častěji se vlakové transporty na železnici protínající město stávaly cílem spojeneckých „hloubkařů“. Po válce musela většina německých obyvatel do odsunu. To se mělo týkat i rodiny malé Anny, naštěstí se vrátil otec z koncentračního tábora a všichni tak mohli zůstat pohromadě. Anna Rajserová žila v Bečově a její vzpomínky reflektují zásadní historické události v oblasti českoněmeckého pohraničí. Zemřela 1. dubna roku 2023.
