„K té Chartě jsem se dostal: Já jsem to, člověče... Na Svobodné Evropě to vysílali několikrát a pořád dokola. Já jsem měl kazetový magnetofon, taky jich řada odešla, a nahrával jsem to. Ještě mám dnes nějaký nahrávky z tehdejší doby, jak to rušili. Takže jsem to nahrál. Pak jsem musel nahrát jindy, kdy zrovna to rušení se dalo… A holky to přepisovaly tím, že vždy daly stop, napsaly deset slov, co si zapamatovaly, zase stop a takhle se to dalo zjistit. I kdo to podepsal, to jsem chtěl jen pár významných jmen, kdo to podepsal tehdy. A takhle se to dostalo ven. Protože oni, to jsem se dozvěděl až po revoluci, jak se to dostalo ven. Že to stihli vyvézt, než jim to vše sebrali. Tak to jsou takové perličky. A ta děvčata, co mi takhle pomáhala, se také vystavovala určitému nebezpečí. Já jsem se bál, že oni přijdou, i na kterém stroji je to napsané, kdyby šlo do tuhého. Myslím si, že to riziko jsme si ani neuvědomovali.“
„Tehdy jsem byl docela drzý. To byla nalévárna, opravdu, nás drželi na tom buzerplace a střídali se tam ti důstojníci, abychom odhlasovali proti té Chartě. A já jsem se přihlásil a řekl: ‚Prosím vás, ale já nevím, proti čemu protestuji, já bych si to rád přečetl.‘ A teď zase další vysvětlování, jak bych to nepochopil a jak je to nebezpečné. Opravdu, major Ziezler byl na to odborník, on se vyznačoval tím, že pak prozradil, že si nikdy nemyslel, že z obyčejného truhláře se stane vysokoškolský profesor. Takže pak nám dělal vysokoškolského profesora na té vojně, ale byl to takový jednoduchý člověk, který byl v partaji. Dostal funkci, hodnost, a tak se snažil si to udržet. Ale nedostal jsem to z nich, protože ani nikdo z nich to nečetl, jen asi nějaký výcuc, co měli partajníci. Dostal jsem se k Chartě 77 a přes ty kamarádky ekonomky, co uměly psát na stroji, jsme to rozepisovali. To taky možná jim potom trošku vadilo, ale nepřišli na to. Rozdával jsem to, opravdu. Jsem chodil jednou na brigádu do nějaké stavební firmy, abych si přivydělal, a tam se o tom taky bavili. To byl tehdy plný stát toho. Tak jsem řekl tomu jednomu decentně, on ani nevěděl, jak se jmenuji, že mu to zítra přinesu. Tak jsem mu přinesl jeden výtisk a on svolal ty chlapy a četli si to tam. Já jsem říkal: ‚Musíte opatrně!‘“
„Učitel Trnka, který nás učil ruštinu, měl na starosti školní knihovnu. Období normalizace, čistka. Z knihovny se vyndávala ‚závadná‘ literatura. On si vybral mě, abych mu s tím pomohl. A to neměl dělat. On se bál daleko víc než já, protože já jsem skoro všechny ty knížky nesl ve dvou taškách domů. Musel jsem to schovávat v šatně, aby to nikdo neviděl. Pak jsem šel na další vlak, abych s tím nikoho nedráždil. Třeba Solženicyn – Jeden den Ivana Děnisoviče, Mňačko – Opožděné reportáže, Smrt si říká Engelchen. Dodnes některé ty knížky mám. Potom od těch letců, co byli na Západě. No on opravdu měl strach, že z toho bude průšvih. On je měl vyškrtané z těch kartiček, ale knížky nebyly. Tak jsem mu řekl: ‚Řekněte, že jste to hodil do stoupy.‘ Bál se víc než já, ale knížky jsem dostal.“
„Řadu z nich [tiskovin] jsem také musel zničit. Bylo totiž období, kdy se děly domovní prohlídky. Nejen, že si zvali estébáci k výslechům, ale děly se i domovní prohlídky. Já jsem tehdy měl garsonku na Bolevci, Tachovská 7, a také se tam leccos mimořádného odehrávalo a těch tiskovin jsem tam měl řadu. A když se to proláklo, že se může objevit estébák s povolením k domovní prohlídce, tak jsem si jednou k večeru udělal takový výlet do lesa. Tam jsem si udělal malý táboráček, kde jsem ty spisy pálil. Při tom jsem se modlil a nakonec jsem si tam upekl buřta. Aby se jim nedostalo do ruky nic, o co by se mohli opírat. Kdo to rozepisoval, a to už potom bylo vždy složité se z toho vymluvit, aby člověk na nikoho nic neřekl.“
Karel Rajtmajer se narodil 4. října 1954 ve Svojšicích u Petrovic, poblíž města Sušice. V šesti letech mu zemřel otec při dopravní nehodě. Vystudoval strojní průmyslovou školu a následně získal titul inženýra. Ve své garsonce v Plzni půjčoval zakázanou literaturu, organizoval tajná setkání katolické mládeže a rozmnožoval samizdatové tiskoviny. Účastnil se tajných schůzek, na kterých mládež pod dohledem Aleše Opatrného, Mons. Vladimíra Vyhlídky a Mons. Josefa Kazdy studovala biblistiku, filozofii a poslouchala přednášky zajímavých hostů, například Tomáše Halíka. V osmdesátých letech jej vyšetřovala StB kvůli podezření na šíření nahrávek kapely Plastic People of the Universe. Nepodařilo se jim však podezření prokázat, protože ve skutečnosti nešířil nahrávky zakázané hudební skupiny, ale nahrávky Svobodné Evropy. V roce 1993 opustil své zaměstnání a pomáhal při budování nově vzniklé Plzeňské diecéze. V roce 2021 stále pracuje na biskupství a bydlí v bytě v Plzni na Skvrňanech.
