Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nešířil jsem Plastiky, šířil jsem Svobodnou Evropu
narodil se 4. října 1954 ve Svojšicích u Petrovic
otec zemřel v roce 1960 při dopravní nehodě
pamětník vystudoval strojní vysokou školu
v Plzni půjčoval zakázanou literaturu a organizoval setkání katolické mládeže
šířil samizdatové tiskoviny a nahrávky Svobodné Evropy
v 80. letech jej vyslýchala StB
v roce 1993 začal pomáhat s budováním Plzeňské diecéze
Vyrůstal na Šumavě bez otce. Když se přestěhoval do Plzně, v jeho garsonce se scházela tamní křesťanská mládež, tajní kněží i vojáci. Kopíroval a rozšiřoval samizdatové tiskoviny, půjčoval zakázanou literaturu a vyslýchala ho Státní bezpečnost (StB). Po revoluci strojní inženýr Karel Rajtmajer opustil svoji práci, aby pomohl se správou nově založené Plzeňské diecéze.
Karel Rajtmajer se narodil 4. října 1954 ve Svojšicích u Petrovic. Otec Karel byl tesař, matka Božena (rozená Kolářová) byla dcerou malozemědělce, který rozvrátil jednotné zemědělské družstvo v Petrovicích u Sušice a strávil několik let ve vězení. Kvůli tomu ona ani její dva bratři nesměli studovat. Rodina byla po mnoho generací silně věřící. Do šesti let vyrůstal pamětník ve sdílené domácnosti s otcovými rodiči ve Svojšicích. V roce 1960 však Karlův otec zemřel při dopravní nehodě a matka se i s dětmi přestěhovala ke svým rodičům do Petrovic u Sušice. Roli otce mu nahrazovali strýcové.
V Petrovicích navštěvoval základní školu a od třetí třídy pravidelně ministroval – každý den ráno od sedmi hodin v domově důchodců u řádových sester. Kvůli těmto povinnostem čas od času přišel pozdě do školy, kde se setkával s posměšnou přezdívkou „Ježíšek“. Největší problém však nastal ve chvíli, kdy se rozhodovalo o jeho dalším vzdělávání. Kdo chodil do kostela, se totiž neměl naději dostat na gymnázium. Proto pamětník studoval na strojní průmyslové škole v Klatovech. V roce 1970 se přestěhovali s matkou i sestrou Jitkou do Sušice ke strýci Antonínu Kolářovi, kde zažil živé křesťanské společenství.
Tamní hybnou silou byl Václav Podlaha, který se v padesátých letech chtěl stát knězem, ale kvůli Akci K a následnému útlaku církve z této cesty sešel. Díky tomu, že byl svobodný, však mohl nadále navštěvovat své přátele z klášterů, z nichž mnozí byli internováni v pracovních táborech. Václav Podlaha v Sušici pracoval s mládeží. Bral mladé věřící na mše, vycházky do přírody i do hospody U Fialky, kde debatovali nad rozličnými tématy.
Dalším z hybatelů byl i Adolf Pintíř, pozdější generální vikář v Českých Budějovicích. Organizoval například vzdělávací akce na chalupě rodiny Kaplanových v Kochánově, kam jezdili kněží z Čech i zahraničí. Hosty byli i bratři z komunity Taizé z Francie. Tyto aktivity však musel pamětník omezit v roce 1973, kdy začal studovat na strojní vysoké škole v Plzni. Bál se, aby případné vyšetřování nevedlo k jeho vyloučení.
V Plzni našel nové společenství u františkánů, kde potkal dalšího zásadního muže svého života, kaplana Aleše Opatrného. Jednu sobotu v měsíci si zapůjčili byt, kde se scházeli aktivní lidé a studovali pod dohledem Aleše Opatrného, pátera Vladimíra Vyhlídky a pátera Josefa Kazdy biblistiku, filozofii, modlitbu a další témata. Na tyto soboty dojížděli hosté i ze zbytku republiky, takže se v Plzni objevil například Tomáš Halík, který v té době byl znám pouze jako psycholog a o jeho kněžství nevěděla ani jeho vlastní rodina.
V této době se o pamětníka a celou skupinu poprvé začala zajímat Státní bezpečnost. Ta si všimla právě vztahů s Alešem Opatrným, který rozdával nedělní texty s komentářem a další tiskoviny. Mezi probíraná témata se tak zařadil i postup, jak se chovat u výslechů. Kvůli strachu z domovních prohlídek musel pamětník tyto materiály spálit, aby zamezil případným nepříjemným otázkám.
I tak měl ale doma poměrně velkou zásobu „rizikových“ materiálů. Asistoval při likvidaci „závadné“ literatury ze školní knihovny, a tak si několik tašek odnesl domů. Ty pak ve své garsonce nabízel k zapůjčení přátelům, kteří se scházeli ke společným modlitbám a přemýšlení. „Tam se scházelo, v garsonce pětadvacet metrů, i třicet lidí.“ Skrz tento byt proudil i samizdat Informace o církvi, Informace o Chartě 77, zprávy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a další. „Psací stroj, tiskárna a dělalo se deset kopií najednou. Papír, průklepák, papír, průklepák... Ten desátý papír, to už nešlo ani přečíst.“
Garsonka sloužila i dalším lidem. Farnosti z celé republiky posílaly pamětníkovi jména vojáků, kteří byli umístěni v Plzni. Karel Rajtmajer je i další vojáky, které potkával na mši u františkánů, zval k sobě do garsonky. „Což pro ně bylo velice… Tam měli literaturu, mohli si udělat čaj, co bylo v ledničce, to bylo i pro ně...“ Také mohli poslouchat Svobodnou Evropu. Vojáky bral i na vycházky. „Nahlásili vycházku, že za nimi přijede děvče.“ Děvčata však pocházela z blízkého pamětníkova okolí a doprovázela vojáky právě do garsonky nebo na bohoslužby či modlitební setkání. „Poznal jsem takto spoustu zajímavých vojáků,“ dodává Karel Rajtmajer.
V roce 1977 trávil Karel Rajtmajer jeden den z každého týdne vojenským výcvikem v rámci vojenské katedry při vysoké škole. Jako student technického oboru vysoké školy se učil obsluze vojenské techniky. Odměnou za tento výcvik bylo všem absolventům zkrácení základní vojenské služby o jeden rok – v případě úspěšného složení závěrečných zkoušek. „To byla nalejvárna, opravdu. Drželi nás na tom buzerplace, abychom hlasovali proti té Chartě.“
Vojáci ale nevěděli, proti čemu že to vlastně protestují. Protože se k Chartě 77 nedostali ani důstojníci, nedokázali uspokojivě vysvětlit, o co přesně jde. Pamětníka Charta 77 začala zajímat a přes poslech rádia Svobodná Evropa dokázal celý její text nahrát na magnetofonové pásky. Poté poskládal ve spolupráci s přáteli kusy textu, které byly v různých chvílích rušené, dohromady. Následně celý text Charty 77 přepsali a rozmnožovali. Výtisky pak pamětník šířil mezi zájemce. „Riziko jsme si ani neuvědomovali.“
V této době se seznámil i s chartistou Janem Thomou, který si v Plzni stavěl vilku a nemohl sehnat lidi, kteří by mu pomohli s fasádou. Pamětník sebral kamarády studenty a šli mu pomoci. Až zpětně mu dochází, že kdyby tehdy StB udělala zátah, mohli by z toho mít problémy i lidé, kterým o spojení Jana Thomy s Chartou 77 nic neřekl.
V osmdesátých letech si pro Karla Rajtmajera do práce v Traťové strojní společnosti ve Starém Plzenci přišli příslušníci StB. Odvedli ho do motelu, kde: „… mi zaplatili pivo a v takovém nezávazném rozhovoru zkoušeli, co a jak se mnou můžou komunikovat,“ dodává pamětník.
Podruhé dostal pozvání přes telefon. Volali mu přímo do dílny s pozváním na služebnu. Karel Rajtmajer odvětil, že nemá zájem, a v tu chvíli mu začali vyhrožovat, že si jej mohou kdekoli kdykoli vyzvednout a že bude pro všechny příjemnější, když přijde v předem domluvený čas. „Tak jsem přišel na estébárnu a tam mě vyslýchali a mysleli si, že rozšiřuji nahrávky Plastic People of the Universe. Já jsem ale rozšiřoval nahrávky Svobodné Evropy.“
Nahrávky s Plastiky se mu dařilo přesvědčivě zapírat, protože s nimi skutečně neměl nic společného. Dále chtěli znát jména lidí, se kterými se pamětník stýkal a spolupracoval. Výslech trval asi dvě hodiny. Zpočátku se vyšetřující důstojník ptal z paměti, poté odsunul stranou noviny položené na stole a odhalil seznam otázek. Celý seznam otázku po otázce prošel. Karlu Rajtmajerovi však nic nedokázali a spis uzavřeli s tím, že se z něho nedá nic vytěžit.
„Revoluce, to bylo takové dramatické, dodnes to vidím. Dvě party, nikdo nevěděl, co bude, a byla generální stávka,“ vzpomíná Karel Rajtmajer. Celý traťový podnik se sešel v jídelně a řešil, co se bude dít. Zaznívaly názory, že se podnik nebude zapojovat, protože to jen ti blázniví mladí neví, co chtějí. „A zvedl se jeden komunista a řekl: ‚Oni ani ti staří neví, co chtějí!‘“ To revoluční náladě v podniku pomohlo. Zaměstnanci se mohli účastnit veřejného dění. Navštěvovali happeningy s projevy. Pořád ale nebylo jisté, jak celá situace dopadne. „Jeden to fotil a já jsem mu říkal: ‚Hele, raději to moc nefoť, ještě nevíme…‘ Abychom pak nebyli první na řadě, koho budou zavírat!“ vzpomíná pamětník a vzápětí dodává: „Já jsem tu revoluci vnímal jako veliké osvobození, my jsme tím žili!“
V roce 1986 se Karel Rajtmajer oženil s manželkou Mirkou, se kterou vychoval čtyři děti. V roce 1993 byla bulou papeže Jana Pavla II. zřízena Plzeňská diecéze římskokatolické církve. Biskupem se stal Mons. František Radkovský, který pamětníka požádal, aby mu se správou biskupství pomohl. Po zralé úvaze nabídku přijal a na biskupství působil i v době pořízení nahrávky. V roce 2021 žil Karel Rajtmajer s manželkou v Plzni na Skvrňanech, kde je často navštěvovaly jejich děti s vnoučaty.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Oliberius)