„Nezávislý žurnalismu hraje velmi důležitou roli a měl by hrát ještě větší roli v boji za lepší Kubu, za demokratickou Kubu, za Kubu, kde je vše a pro všechny. Jsme taková malá oáza, jednou jsem to zmínil v rozhovoru pro španělskou televizi, malá oáza demokracie, lehký vánek demokracie, malé lákadlo toho, jaká by byla demokratická Kuba, lepší Kuba. Proč? Protože nezávislá novinařina, kterou zastáváme, představuje důležitou výzvu pro informačním monopol státu. Jsme hlasem, který otevírá nové cesty, jsme mezerou uprostřed celého totalitního systému, občanské kontroly, která na Kubě existuje. Jediným zájmem Vlády je, aby tato sociální kontrola byla silná a přetrvávala dále, aby se Kuba nikdy nezměnila, aby na Kubě nikdy nebyla demokracie, aby se nestala lepší zemí. Jsme atentátem na jejich [vládní představitelé] privilegia, na privilegia vybrané společenské vrstvy, která se zhostila moci na Kubě, která se tam zatrůnila. A samozřejmě je to pro ni výhodné. Nezávislí žurnalisté mají v tomto neskutečný význam, díky internetu otevírají nové cesty.“
„Mohl bych být například zavřen do vězení, protože Státní bezpečnost mi už několikrát otevřeně vyhrožovala: ‚Můžeme tě zavřít za jakýkoliv přestupek nebo zločin.‘ Neříkají, jaký trestný čin jsem spáchal, to, co říkají znamená, že si můžou vymyslet cokoliv a obvinit mě z toho. No a jelikož jsem dost zranitelný, je to pro ně snadné. Pokud si vymyslí nějaký trestný čin, můžu jít do vězení na dva možná tři roky. Co by se stalo s mými dětmi? Jak by trpěla moje máma, moje manželka? Z čeho by žily moje děti? Na Kubě je život tak obtížný, s jednou prací nejde uživit celou rodinu. Proto je to velmi těžká situace, je to naše největší slabina, oni [Státní bezpečnost] to vědí a využívají toho. Snaží se vést psychologickou válku s rodinou, s matkami, těží z jejich bolesti, aby nás odradili od dělání toho správného. Od toho, co Kuba potřebuje, udělat to nejlepší pro Kubu, to nejužitečnější v této posvátné bitvě, já ji považuji za posvátnou, abychom dosáhli lepší Kuby, demokratické Kuby. Já si myslím, že k tomu přispívám. Cítím se díky tomu užitečný, spím klidně, protože cítím, že přispívám svým malým zrníčkem k lepší Kubě.“
„Byl jsem vybrán na jeden kurz v Praze, ale zabavili mi pas, nemyslím si, že to byla náhoda. Zůstal schován v šuplíku a prostě mi ho nevydali. Kurzu už jsem se tak nemohl zúčastnit. Poté prohlásili, že došlo k chybě, že ho nepřiložili k dokumentaci, se kterou bych ho dostal. Nemohl jsem vycestovat do Prahy na první kurz o audiovizuální technice, který by býval byl úžasný pro mou kariéru a můj rozvoj. Dále, když jsem se vrátil ze Španělska, před mou cestou do Peru, jsme se doslechl od sousedů: ‚Mluví o tobě, říkají o tobě toto a tamto,‘ snažili se pošpinit mou pověst. Následně, v listopadu [2017], na letišti San Martí mi bylo zakázáno vycestovat. Řekli mi, že jsem regulován [zákaz vycestování z Kuby] a že nemůžu nastoupit do letadla do Limy.“
„Vliv je veliký, protože většina mých témat se konkrétně týká práce v zemědělském sektoru: situace pěstitelů tabáku; ceny tabáku, které ovlivnily tolik lidí, tolik lidí na venkově, tolik zadlužených zemědělců kvůli špatnému nastavení cen; nadměrné administrativě, která existuje mezi zprostředkujícími firmami a družstvy ale i mezi rolníky a družstvy. Tyto státní podniky překážejí uprostřed a znesnadňují celý pěstitelský proces, protože k zemědělcům se dostane to potřebné, až když to už nepotřebují. Bankovní půjčky, které nejsou k dispozici včas, nebo jsou schváleny pro někoho jiného, a to vše ovlivňuje zpracování plodin. To jsou náměty mých článků. Skutečnost, že jsem žil na venkově, přímo tam, kde se dějí tyto věci, silně ovlivňuje můj novinářský styl a témata, jsou přítomné ve všech mých pracích. To je ta skutečnost.“
Osmel Ramírez Álvarez se narodil v roce 1975 ve městě Mayarí, v jedné ze silně zemědělských oblastí na Kubě. V roce 1998 dokončil studium biologie na Univerzitě v Santiagu de Cuba [Universidad de Santiago de Cuba], ale jeho kariéra biologa netrvala dlouho. Na konci první dekády nového tisíciletí se rozhodl věnovat se sociologii a politice, které ho odjakživa zajímaly. V roce 2016 začal spolupracovat s „Havanským zpravodajem“ [Havana Times], jedním z nejdůležitějších internetových médií. O rok později, v roce 2017, se přidal k novinářům „Deníku Kuby“ [Diario de Cuba], dalšímu opozičnímu periodiku. Na základě svých aktivit jako nezávislý novinář byl vládní stranou Kuby označen za odpůrce systému, díky čemuž je vystaven neustálému sledování a výhružkám ze strany Státní bezpečnosti. Osmel byl v listopadu roku 2017 zadržen policí na letišti José Martí a nebylo mu dovoleno nastoupit do letadla, od té doby čelí již přes 700 dní dlouhému zákazu vycestování z Kuby. Častá jsou také „náhodná“ zadržení Státní policí a domovní prohlídky. Navzdory této šikaně ze strany komunistického režimu nepřestává bojovat za dodržování základních lidských práv a zveřejňuje jejich porušování na sociálních sítích a internetu. Žije se svými dětmi a manželkou v Mayarí.
