Vladimír Rams

„To byl můj táta, kterej se přes známý v Praze dopátral na zástupce VONSu. Hodně potají od známýho, kterej byl ve vysoký funkci, takže musel bejt i v KSČ, sehnal adresu Petrušky Šustrové. Pamatuju si to jako dneska, jak jsme přijeli do Prahy, jako vesničani jsme to hledali pěkně dlouho. Pak jsme přišli k tomu bytu, kterej byl přízemní. Zvonili jsme, ťukali jsme, dlouho se nic nedělo, potom nás přišla přivítat taková starší paní, která si zapalovala jednu od druhé. Vzala nás dovnitř, všechno jsem jí vysvětlil, ukázal jsem jí dokumentaci, kterou jsme měli. A ona vždycky jenom takhle koukla z okna a: ,Hmmm.‘ A táta: ,Na co tam pořád koukáte?‘ – ,No, už vás sledujou, už je to jasný.‘ A vod tý doby už jsme nemohli couvnout, protože jakmile jsme byli u ní, tak pak bylo jasný, na který straně se nalézáme my a kde je ta druhá strana.“

„Potom přišel listopad osmdesát devět, postupně se měnila společenská a politická situace v České republice, v tehdejším Československu. My jsme ale neměli sebemenší chuť do toho znova šťourat, že bychom se nějakým způsobem nechali od těch samých, který nás odsoudili, rehabilitovat. Protože ti samí policajti tam zůstali, vyhodili jich několik naoko, dostali lepší funkce. Ta soudkyně tam byla celou dobu dál, prokurátor do tý doby, než umřel, dělal dál prokurátora... Přeměna politickýho života proběhla s těma samýma loutkama. Kteří tam dělali před revolucí, tam dělali vesele potom dál po revoluci. Takže naše důvěra v nějaký zlepšení politickýho klimatu... Vítali jsme, že to bylo oficiální, vítali jsme to, co se stalo v Praze, ale přesně jsme věděli, že v Karlových Varech to zůstává všechno při starým. Policajti, prokurátoři, soudci, ti si šli na ruku pořád dál.“