Vzpomněl jsem si na Luthera a vrátil se do komunistické diktatury čelit vězení
Jakožto čerstvý důstojník maďarské armády se zúčastnil bojů na samém sklonku druhé světové války. V roce 1945 padl do britského zajetí. Kvůli zajetí západními spojenci musel po nástupu komunistů k moci armádu opustit. Živil se poté jako pastevec, skladník a řidič náklaďáku. Když v roce 1949 britské velvyslanectví v Budapešti vyhlásilo konkurz na řidiče, přihlásil se a místo získal. Díky tomu působil jako spojka mezi povstalci a Západem během maďarské vzpoury proti komunistické diktatuře v říjnu 1956. Povstání krvavě potlačila sovětská armáda vedená generálem Koněvem. László riskoval život, když společně s přítelem, pozdějším maďarským prezidentem Árpádem Gönczem, propašoval na Západ poslední prohlášení revolučního předsedy vlády Imreho Nagye, který byl v roce 1958 popraven. Podobně dostal na Západ také spisy Istvána Bibóa, ministra revoluční vlády a politologa, s nímž byl v roce 1957 odsouzen. Rozsudek zněl na 15 let nepodmíněně, na svobodu se dostal po šesti letech díky intervenci generálního tajemníka OSN U Thanta. Po propuštění v roce 1963 pracoval jako pomocný dělník a později jako překladatel. V roce 1988 založil Výbor pro historickou spravedlnost, organizaci, která sdružuje oběti perzekucí v komunistickém období, podobně jako u nás Konfederace politických vězňů. Žije v Budapešti v domku s krásným výhledem. Ven už takřka nechodí, stará se o něj jeho rodina, která na něj za komunismu šest let čekala.