Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

László Regéczy-Nagy (* 1925  †︎ 2021)

• 1925 - narozen v Budapešti do lékařské rodiny šlechtického původu

• 1944 - absolvoval vojenskou akademii, složil důstojnický slib

• 1945 - v Německu padl do britského zajetí

• 1946 - propuštěn ze zajetí, přes pobyt v rakouském zajateckém táboře převezen do Budapešti

• 1946-1948 - propuštěn z armády, podřadná civilní zaměstnání

• 1948 - zaměstnán na britském velvyslanectví v Budapešti jako řidič

• 1956 - pomohl dostat do zahraničí spisy ministerského předsedy Imreho Nagye a politologa Istvána Bibóa

• 1957 - zatčen, následně odsouzen na 15 let vězení

• 1963 - propuštěn na amnestii

• 1988 - založil Výbor pro historickou spravedlnost

• 1989 - spolupodílel se na ceremoniálním pohřbu Imreho Nagye

• 1990 - zaměstnán v kabinetu prezidenta Árpáda Göncze, znovu přijat do armády

• 1996 - odchod do důchodu

Někdejší důstojník maďarské armády László Regéczy-Nagy pomohl po porážce maďarské revoluce 1956 dostat  do zahraničí spisy ministerského předsedy Imreho Nagye. Věří, že tak pomohl zabránit tomu, aby vládnoucí režim o Nagyovi mohl nezřízeně šířit lži. Šest let života kvůli tomu strávil ve vězení, ale udělal by to znovu, považuje to za svoji vlasteneckou povinnost. Budoucí generace přitom vyzývá k vlastenectví evropskému.

Maďarským důstojníkem na sklonku druhé světové války

László Regéczy-Nagy se narodil roku 1925 do středostavovské rodiny budapešťských lékařů, přídomek Regéczy ve jméně odkazuje na šlechtický původ. Byl vychováván v reformované víře svých rodičů a předků, což ovlivnilo jeho postoje na celý život. Když se jako dítě blíže seznámil s prací svého otce-gynekologa, rozhodl se raději pro vojenskou dráhu. Od deseti let věku navštěvoval a roku 1944 absolvoval Maďarskou vojenskou akademii, jako armádní důstojník sloužil za druhé světové války v tankovém regimentu, byl v Německu ve výcvikovém táboře. To vše ale už probíhalo za podmínek charakteristických pro konec druhé světové války – maďarská armáda neměla v té době jediný obrněný vůz a německá výzbroj byla převezena do Arden. Výcvikový tábor se nacházel v blízkosti jednoho z koncentračních táborů a zápach pálených mrtvol dal mladému vojákovi pocítit, k jakým hrůzám za války docházelo a za co všechno může být hnán ke spoluzodpovědnosti. Před blížící se britskou armádou se spolu s dalšími maďarskými důstojníky pokusil pěšky uniknout do Dánska, nezdařilo se to ale, a proto ke konci války padl do britského zajetí. Z britského zajateckého tábora se jednou neúspěšně pokusil utéct, propuštěn byl nakonec v roce 1946. Přes Rakousko ho potom převezli do Budapešti.

Z britského válečného zajatce řidičem na britské ambasádě

Zatímco na britské zajetí vzpomíná jako na civilizovanou záležitost, přejezd do sovětské vojenské zóny byl šok, v Rakousku vězni trpěli hladem, nemocemi a především strachem, jestli je nepopraví nebo neodvlečou do gulagu na Sibiř. Jako na navrátilce ze západního zajetí na něho bylo následně úřady komunistického Maďarska nahlíženo s nedůvěrou a nebylo mu umožněno dál působit v armádě. Ze dne na den se z vojenského důstojníka stal pasákem koz na Švábském kopci na okraji Budapešti a později pracoval jako skladník, zaměstnanec americké charity i jako řidič náklaďáku. Až roku 1949 se na něho, jak sám říká, usmálo štěstí. Získal zaměstnání na britském velvyslanectví v Budapešti jako řidič, rychle se naučil anglicky a povýšil na osobního řidiče velvyslance. „Byl to velice zajímavý způsob života. Pracovní dobu jsem trávil v západní demokracii, pak jsem šel domů do diktatury proletariátu pod Rákosim. Každý den tohle pendlování,“ vzpomíná pan Regéczy-Nagy.

Revoluční rok 1956 v budapešťských ulicích

Na britském velvyslanectví pracoval i během revoluce v říjnu roku 1956. Diplomaty, kteří z bezpečnostních důvodů nesměli budovu ambasády opustit, informoval o tom, co se děje na ulici, po vyhlášení klidu zbraní je potom prováděl po rozstřílené Budapešti. Vzpomíná také na britské reportéry, kteří přijeli z Vídně do Budapešti a Sověti po nich stříleli. Po ulicích se tehdy nesmělo jezdit, přesto pro ně musel jet do nemocnice, dovézt k nim ambasádního řidiče a pomoci jim opravit auto, aby mohli odjet zpátky do Vídně. Po definitivním potlačení revoluce sovětskou armádou riskoval život, když s pomocí britských diplomatů dostal na Západ memorandum Istvána Bibóa, ministra revoluční vlády (a liberálního politologa). Společně s přítelem (a souvěrcem, pozdějším maďarským prezidentem) Árpádem Gönczem propašoval podobným způsobem na Západ i rukopisy Imreho Nagye, revolučního předsedy vlády. Šlo o politické eseje o situaci Maďarska, napsány byly v letech 1955/1956 a publikovány na Západě pod názvem My Beliefs in Defense of the Hungarian People. Zřejmě poslední exemplář rukopisu knihy předával britským diplomatům v jednom bytě v budínské hradní čtvrti.

Nechtěl jsem si na svobodě číst, jak přátelé trpí ve vězení

Brzy bylo zřejmé, že za tento svůj čin bude podobně jako již zmiňovaní Bibó a Göncz čelit politickému procesu, reálná byla i hrozba trestu smrti. Díky zaměstnavatelům se Regéczymu-Nagyovi naskytla možnost emigrovat, z pověření britské ambasády odjel služebně do Vídně v době, kdy Bibó s Gönczem už byli na politické policii. Rozhodl se ale pro návrat domů, nebyl ochoten číst si o neblahém osudu svých přátel v rakouském tisku a sám ho zůstat ušetřen. „Víte, co řekl Luther před soudem? Zde stojím, nemohu jinak, suďte mě. Moji protestantští předci se ve mně ozvali. Už na hranicích se mi estébáci vysmáli...
Bylo by ale hrozné si ve Vídni číst, co se stalo s mými přáteli,“ vzpomíná pan Regéczy-Nagy. Zatčen byl v červnu 1957, jeho manželka byla tehdy v osmém měsíci. Čtrnáct dní strávil ponižován v temnici, nemohl se postavit, neměl, na co by se posadil, musel se neustále procházet. Sedm měsíců strávil na samotce, vyslýchán byl i v noci. Během tohoto období ani poté ve vězení neztrácel víru v Boha, situaci zvládal i díky přesvědčení, že si ji vyvolil sám a věděl, do čeho jde. Byl naopak příjemně překvapen tím, že ho nemučili a nemlátili. Po dohodě s ostatními obžalovanými se stejně jako oni ke všemu přiznal, protože své činy nepovažoval za zločiny a stál si za nimi. „Kdyby se dalo věšet dvakrát, tak vašeho kamaráda dvakrát pověsíme,“ řekl vyšetřující důstojník Árpádu Gönczovi o Regéczym-Nagyovi, ani zastrašování ho ale nezlomilo. Ani jeden ze tří obžalovaných nakonec hrdelní trest nedostal, údajně kvůli intervenci samotného Chruščova. Popraven byl ovšem Imre Nagy, jehož procesu se Regéczy-Nagy také účastnil. Ví proto, že někdejší ministerský předseda  byl rozhodnutý nenechat se zlomit a jít až do krajnosti, a váží si ho proto. Sám byl v  roce 1958 odsouzen k 15 letům ve vězení, spoluobžalovaní Bibó a Göncz dostali doživotí. Ve vazbě a vězení strávil přesně šest let, v posledním období pracoval jako automechanik a ve vězeňské projekční kanceláři. Útěchu nacházel v modlitbách, v těžkém životním období mu pomáhal i smysl pro humor a celoživotní záliba v židovských vtipech. Ve vězení díky svému původu a životním zkušenostem dokázal vycházet jak s dělníky, tak s intelektuály, ač kalvinista, navázal řadu přátelství s odsouzenými Židy, například s jedním novinářem, někdejším komunistou.

Výbor za historickou spravedlnost

Amnestie se mu vyhýbaly, vyňat měl být i z té všeobecné v roce 1963, byl do ní nakonec zařazen v důsledku přímé intervence a přímluvy tehdejšího generálního tajemníka OSN, Barmánce U Thanta. Po propuštění zažil obrovské zklamání – vyšel na ulici a viděl, jak jsou lidé zmanipulovaní. Národ, který byl v roce 1956 ochoten položit život za svobodu, přijal vládnoucí systém a byl vděčný za drobné ústupky. On sám nemohl sehnat pořádnou práci, pracoval jako pomocný dělník a později jako překladatel. V roce 1988 se krátce po jeho založení stal jedním z aktivních členů Maďarského demokratického fóra (MDF), které vzešlo vítězně z prvních demokratických voleb v roce 1990. V roce 1988 také založil Výbor pro historickou spravedlnost, tedy organizaci, která sdružuje oběti perzekucí v komunistickém období. V současnosti této společnosti předsedá. V roce 1989 se také podílel na organizaci symbolicky významného pohřbu obětí událostí po sovětské invazi v roce 1956, včetně předsedy vlády Imreho Nagye. Poté, co jeho přítele Árpáda Göncze zvolil v roce 1990 parlament prezidentem Maďarska, získal Regéczy-Nagy jednu z čelných pozic v jeho kabinetu. Byl také rehabilitován jako voják a znovu přijat do armády, v níž sloužil až do svého odchodu do důchodu v roce 1996.