Bohumil Řehák

* 1929

  • „Řekli: ‚No jo, ale vy jste žádné krmivo nebrali! Vy jste to krmivo pro tu drůbež kradli!‘ Přirozeně, že se tomu táta bránil. Ale dopadlo to tak. A manželka, když se tohle dozvěděla, tak šla na ten statek, na to ředitelství, a říká jim, co s těmi [mými] rodiči dělají? A oni jí říkají: ‚Prosím vás, vždyť my jsme s nimi velice spokojení. Vždyť ta užitkovost je tam tak vysoká, že nikde vyšší není! Buďte klidní, to se nic nemůže stát.‘ Ovšem, co se stalo. Oni toho právního zástupce statku přinutili, že musel podat na mého otce žalobu. A otec byl odsouzen. A byl znovu zavřený.“

  • „Mototechna mi vlastně poskytla azyl. Já když jsem se vrátil od PTP, nemocný s těma očima, tak jsem se snažil někde [nechat] zaměstnat. Ale když jsem někam přišel do zaměstnání, tak [mi] říkali: ‚Jo, vy jste mladý člověk a my potřebujeme mladé lidi.‘ Ale když se začali dotazovat na rodinu a tak dále a když potom zjistili, že můj táta je potrestaný pro trestný čin sabotáže, tak bylo po zájmu. Ale v Mototechně to nevadilo, protože se mě zastal můj původní soused z mého rodiště. Tak mě přijali a já jsem za to byl Mototechně nesmírně vděčný. A postupně jsem se dostával od pomocného dělníka až na vedoucího určité skupiny.“

  • „Můj táta naprosto věřil, přestože já sám jsem pochyboval, jestli je možné se z toho dostat. Ale on tvrdil, že na lži a podvodu se nedá nic budovat. Že k tomu musí dojít. On to napsal do kroniky, že až se do Lipan vrátíme – [říkal, že] se toho nedočká – tak abychom přišli na hrob, zatloukli na ten kámen a řekli mu: ‚Tak, táto, už jsme tady!‘“

  • „Vzpomínám [na to] velice rád, protože takové to kamarádství na té vesnici bylo veliké. Ať to bylo v zimě, nebo v létě, tak jsme měli své hry. A velice rád vzpomínám třeba na bruslení. Jak nás paní Hlaváčková učila bruslit a jedna dívenka, která velice dobře bruslila – Evža – tak ta nám předváděla různé cviky na bruslích. Zase v létě jsme se chodili koupat. A my jsme v té vesnici chodívali vždycky společně. Chodili jsme společně třeba do biografu. A když už jsme byli větší, tak i k zábavám. Ovšem po roce 1945 – tam bylo několik komunistů, kteří měli svoje děti. A ty přirozeně byly proti nám – hlavně proti těm kulackým dětem.“

  • „To víte, když dostal to zamítavý stanovisko, tak to pro něj byla strašná rána. Očekával, že takovou nespravedlnost budou přeci jenom [chtít napravit]. Otec to opustil a chřadnul. Vrátil se k nám do Mnichovic... a jednoho dne mi říká: ,Odvez mne do Lipan. Já se jdu rozloučit.‘ Tak jsem ho sem přivezl a on se loučil s každým stromem. A říká mi: ,Já už tady dlouho nebudu. Snaž se mi vystrojit pohřeb z lipanskýho kostela.‘ Tak jsem mu to přirozeně slíbil, ale s obavami, jestli to umožní. A když zemřel, tak jsem šel za předsedou národního výboru v Kolovratech panem Lehovcem a prosil ho, aby mi to povolil. Načež on mne skutečně vyslyšel a povolil to. Bylo to v jednasedmdesátém roce. Byl to pohřeb za mohutné účasti lidí. Pohřební vůz tažený koňmi provázel průvod až na říčanský hřbitov. Po obřadu na říčanském hřbitově mi přišel kondolovat můj spolužák. Řekl mi: ,Já jsem zde byl služebně.‘ Byl to člen StB. To znamená, že mého otce doprovodil estébák až do hrobu.“

  • „Já byl v té Praze. Chodil jsem po těch… jak byly ty demonstrace, tak jsem se zúčastnil všech. Já byl šťastný, že ta vláda bolševiků skončí. To si nedovedete představit, co to pro nás bylo – jaká úleva. Přestože v té době jsme se už vymanili z toho vyloženého pronásledování, protože v té Mototechně jsem byl jako za kamny. Tam neexistovalo, že by mi někdo vytknul něco takového, jako že jsem třídní nepřítel. Chystali jsme se přirozeně hned na to vrácení [majetku]. Protože jsem si byl vědom, jak můj otec trpěl za to, že ten náš rod Řeháků po staletí žil na tom rodném statku. A že on ho musel opustit! Tak jsem si byl vědom, že to nemůžu zradit. Že se musím vrátit, i když to bylo v takovém zuboženém stavu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lipany u Říčan, 13.02.2013

    (audio)
    délka: 02:54:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 06.06.2019

    (audio)
    délka: 01:49:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 04.10.2019

    (audio)
    délka: 01:51:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dobrý hospodář obstojí i za nejtěžších podmínek

Karel Řehák
Karel Řehák
zdroj: Foto sběrač Karel Kužel

Bohumil Řehák se narodil 4. června 1929 v Lipanech u Říčan na statku, na kterém hospodařil rod Řeháků již v roce 1654. Jeho otec byl za války v Lipanech osadním starostou. Syn Bohumil vystudoval Lidovou školu zemědělskou v Uhříněvsi, dále navázal studiem na Zemské rolnické škole v Liblicích, kterou dokončil roku 1947. V roce 1948 propukly plnou silou perzekuce větších zemědělců s cílem donutit je ke vstupu do JZD. Roku 1951 byl p. Řehák jako syn „kulaka“ odveden k PTP do dolů v Karviné. Práce v extrémně špatných podmínkách mu téměř zničila zrak. Po návratu z vojny jeho otce falešně obvinili a na základě vykonstruovaného soudního procesu byl poslán do uranových dolů v Jáchymově. Syna Bohumila s matkou čekalo násilně vystěhování na Českolipsko. Otec se vrátil z vězení v roce 1956, ale měl, stejně jako jeho manželka, zakázán pobyt v říčanském okrese. Proto jim syn našel místo na státním statku v Dolních Měcholupech. Tam se otec opět dočkal křivého obvinění a odsouzení k desetiměsíčnímu trestu. Teprve roku 1968 se otec mohl vrátit na statek. Požádal o rehabilitaci, byla však zamítnuta. V roce 1970 ho čekalo další vystěhování. Rok nato zemřel. Po sametové revoluci Bohumil Řehák požádal o rehabilitaci v nejkratším možném termínu, přesto se dočkal až po roce průtahů. S životem pana Řeháka je pevně spjat velmi dramatický příběh sochy Antonína Švehly, která stojí v parku nedaleko nádraží v Říčanech.