Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ocenění Spravedlivý mezi národy si zasloužili nejen rodiče, ale i celá vesnice, která mlčela
narozen 5. června 1938 v Brně
za války rodina žila v Kubrici u Trenčína
ukrývali židovské děvčátko Zitu Löwenbeinovou, později provdanou Kurzovou
rodiče Peter a Marie Rehákovi držiteli izraelského vyznamenání Spravedlivý mezi národy
vystudoval ČVUT v Praze
pracoval v brněnské zbrojovce a v ČKD Praha
po roce 1968 neprošel prověrkami
následně pracoval v České katolické charitě a ve zdravotnictví
od začátku 70. let náměstkem Obvodního ústavu národního zdraví, kdy se stal členem KSČ
po roce 1989 pracoval až do důchodu nadále ve zdravotnictví
„Narodil jsem se 5. 6. 1938, nejvyšší dosažené vzdělání Strojní fakulta ČVUT v Praze. Po absolutoriu v roce 1963 jsem dostal umístěnku do Zbrojovky v Brně. Pro mě bylo výhodou, že v Brně byl po rodičích domeček, takže jsem měl kde bydlet. Krátkou dobu jsem také pracoval v pražském ČKD a ještě kratší dobu v České katolické charitě.
V roce 1970 v ČKD probíhaly pohovory v souvislosti s internacionální pomocí vojsk v roce 1968. Byl jsem mladý a nemoudrý a měl jsem neuváženou řeč. Skončilo to tak, že mně řekli: ‚Podívej, soudruhu, při tvých názorech a postojích nemůžeš pracovat v podniku, který z padesáti procent vyrábí pro Sovětský svaz.‘ Takže jsem usoudil, že když jsem takový vyvrhel, že tam nemusím být, a dal jsem výpověď. Výpovědní lhůtu jsem dostal prodlouženou o šest měsíců – tedy devět měsíců celkem. Několikrát jsem se ucházel o místo, jednou na ministerstvu těžkého průmyslu a hutí do resortu kontroly řízení. Já jsem strojař, jako specializaci mám organizaci a řízení. Volné místo bylo na kontrolním oddělení, čili moje kvalifikace byla pro místo jako dělaná. Tehdy na ministerstvu řešili generační problém. Na vedoucích místech byli zkušení, ale starší pracovníci kolem pětapadesáti let. Bylo jasné, že za pět let odejdou do důchodu, proto potřebovali pár mladších lidí, které zapracují. Takže, když jsem se přihlásil, byli nadšeni. Ovšem za čtrnáct dnů jsem dostal chladnou odpověď, že bohužel… To se opakovalo dvakrát. Jednou ve výzkumném ústavu. Tam jsem měl spolužáka, rovnou mně řekl, že odmítnutí je na základě kádrových materiálů z ČKD.
Ze zoufalství jsem přijal místo v České katolické charitě. Byla to zajímavá práce. Pro bohoslužebné předměty prohlášené jako historická památka se zhotovovaly kopie. Žasl jsem, co všechno lidé dokázali. Repliky kovových ozdob zhotovených pasíři, ručně vyšívané ornáty, řezbářské práce… Také staré a poničené věci historické hodnoty se z kostelů stahovaly a nahrazovaly přesnými kopiemi. Nejraději jsem jezdil do sklepů mešního vína v Kroměříži. Byly zde pronajaté sklepy pod zámkem a tam se víno školilo. Mešní víno je vyrobeno bez přídavku cukru a koncentrátů, je to přírodní, kvalitní víno. Když se vybíraly hrozny, z vinohradu se vybralo třeba jen pět řad, aby byla dostatečná cukernatost. Další klášter, který jsem měl na starost, byla Hostiárna Broumov, kde se pekly hostie pro celé Čechy a Moravu. Tam byly sestřičky, jejichž věkový průměr byl šedesát pět let. Hostie se pekly ručně. Byl to Řád chudých školských sester. To byly kantorky z dřívějších církevních škol. Po osmašedesátém roce některé vystudovaly filozofickou fakultu.“
V České katolické charitě pracoval Petr Rehák tři roky a práce se mu líbila. Lidí, se kterými spolupracoval, si nesmírně vážil, protože jak vzpomínal, byli to lidé bezmezně skromní a obětaví, ale platové podmínky byly neuvěřitelně špatné. Stát nemohl tyto církevní podniky zákonným způsobem zrušit, a proto řemeslníkům, kteří odváděli uměleckou práci, platil deset korun na hodinu; pamětník měl měsíční plat 2 200 korun hrubého.
„V blízkosti mého bydliště na Žižkově se uvolnilo místo vedoucího provozu ve zdravotnickém zařízení. Zajímavým postupem jsem se v něm za rok stal náměstkem. Kádrovačka byla sestrou ministra zdravotnictví Jaroslava Prokopce. Byla to hodná ženská, ale trochu zvláštní. Když po roce mého působení přišel nový ředitel, nabídl mi, abych mu dělal náměstka. Upozornil jsem ho na můj problematický posudek. Kádrovačka vyběhla, vrátila se s mými kádrovými materiály, které za uplynulá léta narostly, se slovy: ‚Myslíš tuhle kravinu? Víš co, vezmi si to domů a použij to, jak chceš. Ještě máš nějaké výhrady?‘ Tam jsem sloužil přes dvacet let. Po sametové revoluci došlo ve zdravotnictví k velkým reorganizacím. Všechny OÚNZy, KOÚNZy se zrušily, začalo se privatizovat a ze zdravotnictví se stal kšeft. Protože mně tehdy bylo teprve padesát pět let, měl jsem ještě nějaký čas do důchodu, chytil jsem se švédské firmy Arion, pro kterou jsem udělal dost velké nákupy přístrojové techniky. Tam jsem strávil dalších dvacet let. Ve čtyřiasedmdesáti letech jsem odešel do důchodu, takže jsem budoval nejen socialismus, ale i kapitalismus. Ani jedno se nám moc nepovedlo.
Moje žena se narodila ve Slaném, stejně jako její tatínek Karel Krisl. Její dědeček Karel Krisl tady působil a učil na zemědělské škole.“ Narodil se ve Slaném 15. 12. 1885. Byl pomologem a psal stati z oboru. „Také byl funkcionářem v Sokole. Manželka sem ráda jezdila, měla velmi ráda prarodiče. Já jsem si je také oblíbil. Dědeček byl velmi moudrý člověk, v osmdesáti letech ještě studoval odborné časopisy. Měl dva syny. Karla, to byl manželčin otec, a Jiřího. Oba už zemřeli. Karel měl dvě děti, manželku a syna, Jiří byl bezdětný. Před pěti čtyřmi lety jsem přišel o manželku a dceru. Obě jsou zde pohřbené, manželka si to přála, takže sem jezdím na hřbitov. To je moje vazba ke Slanému.“
Petr Rehák předal muzeu píšťalu, která patřila k varhanám slánského kláštera. Klášter byl založen v 17. století z iniciativy tehdejšího vlastníka slánského panství Bernarda Ignáce Jana z Martinic a předán řádu františkánů. V roce 1950 byl klášter komunistickým režimem násilně uzavřen a mniši vystěhováni. V letech 1950–1989 měl různé využití, například jako skladiště nebo jako sídlo autoškoly Svazarmu. Roku 1992 byl vrácen ve velmi špatném technickém stavu františkánům, kteří ho v roce 1995 darovali bosým karmelitánům. Od roku 1996 ve Slaném žije a působí malá komunita bosých karmelitánů, kteří zahájili rozsáhlou rekonstrukci kláštera.
„To je jediná píšťala, která se zachovala, když se v klášteře prováděly stavební úpravy. Ležela na vrchu skládky s vybouraným materiálem, kde jsem ji objevil. Manželka ji jako slánská rodačka měla pověšenou celá léta v pokoji na zdi. Do Slaného jsme často jezdívali, manželka tady měla babičku a dědečka.
Co se týká holocaustu, jak jsme přechovávali to děvčátko... Můj tatínek pocházel ze Slovenska, maminka byla Vídeňačka. Seznámili se v Brně, kde tatínek i maminka před válkou pracovali. Tatínek pocházel ze zemědělské rodiny, ale byl textilák a v Brně bylo centrum textilního průmyslu. Za války, když přišel protektorát, se rodiče odstěhovali do tátova rodiště na Slovensko, do dědiny, kde končila silnice, nebyla tam ani elektřina. S pomocí rodiny si postavili na konci vesnice novostavbu. Ve 44. roce bylo Slovenské národní povstání – do té doby byl na Slovensku klid, ani moc německého vojska tam nebylo vidět. V té době začal pogrom na Židy. On už začal v roce 1942, ale pak to snad tehdejší prezident Tiso nějak uklidnil.
Löwenbeinovi, o kterých hovořím, se dostali na listinu ‚hospodářsky důležitý Žid‘. Tato kategorie byla nějak vázaná na německé hospodářství. Pan Löwenbein měl jakousi výrobní dílnu a tito Židé se až do povstání neodsouvali. Ale po povstání vtrhli na Slovensko Němci, začali trenčínský holocaust dotahovat do konce a hospodářsky důležitý či nedůležitý nemělo význam.
Rodiče Löwenbeinových se to včas dozvěděli a rodina utekla. Nějaký čas se skrývali v lese, ale s šestitýdenním dítětem se v lese nedalo dlouho přebývat. Protože moji rodiče žili na samotě asi půl kilometru za vesnicí, někdo Löwenbeinovy přivedl v noci k nám. S rodiči se dohodli, že Zitu nechají u nás a sami se půjdou schovat. Přežívali ve východní části Slovenska v nějakém bohem a lidmi opuštěném místě, kde jim místní kopaničáři pomohli vykopat zemljanku, a oni v té díře, spíše než zemljanka to byla syrová díra, se ukrývali od podzimu 1944 až do osvobození v roce 1945. Potom ve zbědovaném stavu skončili v nemocnici a pro dívenku si přišli až na podzim. Jinak bylo dohodnuto, že když válku nepřežijí, budou ji moji rodiče adoptovat. S bratrem jsme ji brali jako sestru.“
Loučení nebylo snadné. Chlapci Petr a Vladimír měli Zitu rádi, starali se o ni, jako by to byla jejich mladší sestřička. Obě rodiny spolu udržovaly kontakt až do roku 1959, kdy Marie Reháková zemřela, Petr se znovu oženil a odstěhoval.
„Léta běžela. Jeden druhému jsme se ztratili z očí. Dostal jsem nápad Zitu hledat, ale nedařilo se. Zajímavé bylo, že jak jsme se potom dohodli, ona měla ve stejné době ten samý nápad. Jenomže ona to měla jednodušší. Zašla do vesnice, kde jsme během války bydleli, tam řekli, že o tom něco ví, a poslali ji za primátorem města Trenčín Rehákem. Byla to sice jen shoda jmen, ale věděl, že mám v Trenčíně sestru. Tatínek ovdověl a podruhé se oženil a měl ještě dceru, a za ní ji primátor poslal. Sestra Zitě dala na mě číslo. Takže zatímco já jsem ji sháněl rok, Zita mě našla během čtrnácti dnů. Psal jsem i do televizního pořadu Chvílka pre teba. Když Zita volala, myslel jsem si, že volá díky tomuto pořadu, ale byla to jen časová shoda.
Nejdříve jsme se setkali na Slovensku. Potom mně Zita jako překvapení dala zájezd do Izraele. Tam jsem viděl jiný svět. To soužití s Palestinci! Člověk žasne, srovnáno s našimi poměry, že se někdo dovede rvát o takovou půdu, kde není vůbec nic. Tam neroste ani plevel. Pokud chcete, aby tam něco vyrostlo, musíte tam valit vodu a hnojivo a udělat si spíš skleník než zahradu. Ale jsou tam i krásné sady.
Toto je domeček, ve kterém se všechno za války odehrálo. Nejroztomilejší bylo, že potom, když už na Slovensku byli němečtí vojáci, když měli opušťáky, chodili k nám. Je tam krásná příroda, chodili na procházky. Rádi si povídali s mojí mámou, protože ona byla Rakušanka. Dělal jsem si legraci, že jsem kolaboroval, protože měli peníze, ale neměli je kde utratit. Když jsme pásli krávy, přicházeli, my jsme jim dojili mléko rovnou do ešusů a oni nám za to dávali různé pamlsky.“
Kontakt Zita Löwenbeinová a Petr Rehák obnovili v roce 2012. Po setkání Zita požádala muzeum Jad vašem o vyznamenání pro Petra a Marii Rehákovy.
Dne 29. ledna 2013 byli Petr a Marie Rehákovi vyznamenáni in memoriam nejvyšším vyznamenáním Státu Izrael a muzea Jad vašem Spravedlivý mezi národy. Vyznamenání se uděluje od roku 1953 lidem nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holocaustem. Vyznamenání za rodiče převzal od velvyslance Izraele na Slovensku Alexandra Ben-Zvi 11. února 2014 Petr Rehák v Bratislavě.
Zita žije v Bratislavě, provdala se za Petra Kurze (ve válce byl ukrývaný v beckovském klášteře). Mají dceru Ivetu a syna Roberta, dvě vnučky a tři vnuky.
„Slováci jsou pyšní na to, že na Slovensku bylo nejvíce zachráněných nejen židovských dětí, ale i dospělých z okolních států. Bylo jich více než šest set, což je procentuálně nejvíce ze všech okolních zemí.
Byli jsme tři poslední, kteří vyznamenání přebírali. Já jsem byl jediný přímý potomek. Jinak to byli synovci, prasynovci... Když končila válka, bylo mně šest let. Pamatuji si různé drobnosti. Třeba jak si vojáci u nás čepovali vodu a jeden z nich si opřel lajdácky pušku o zeď a ona mu spadla a velitel mu za to vyhuboval, div mu nedal pár facek. Nebo jak jsme Zitu vozili ve vozíčku, v takovém dětském žebřiňáčku, jaké se tenkrát pro děti prodávaly.
Bratranec vzpomínal, jak měli od rodičů nakázáno, že se o Zitě nesmí nikde mluvit. A děti to opravdu dodržely. Jsem si vědom toho, že moji rodiče si ocenění z padesáti procent zasloužili, ale z padesáti procent i celá vesnice, která mlčela.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Recollections of Witnesses from Slánsko and Slaný
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Julie Urbišová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Recollections of Witnesses from Slánsko and Slaný (Blažena Hrabánková)