Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Rehák (* 1938)

• narozen 5. června 1938 v Brně

• za války rodina žila v Kubrici u Trenčína

• ukrývali židovské děvčátko Zitu Löwenbeinovou, později provdanou Kurzovou

• rodiče Peter a Marie Rehákovi držiteli izraelského vyznamenání Spravedlivý mezi národy

• vystudoval ČVUT v Praze

• pracoval v brněnské zbrojovce a v ČKD Praha

• po roce 1968 neprošel prověrkami

• následně pracoval v České katolické charitě a ve zdravotnictví

• od začátku 70. let náměstkem Obvodního ústavu národního zdraví, kdy se stal členem KSČ

• po roce 1989 pracoval až do důchodu nadále ve zdravotnictví

V rodině hrdinů

Petr Rehák je synem Petra Reháka staršího a Marie Rehákové, kteří během druhé světové války ukrývali ve svém domku ve slovenské obci Kubrica židovské děvčátko. Za svůj hrdinský čin získali 29. ledna 2013 in memoriam nejvyšším vyznamenáním Státu Izrael a muzea Jad vašem Spravedlivý mezi národy. Vyznamenání se uděluje od roku 1953 lidem nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holocaustem. Vyznamenání za rodiče převzal od velvyslance Izraele na Slovensku Alexandra Ben-Zvi 11. února 2014 Petr Rehák v Bratislavě.

Petr Rehák se narodil v Brně 5. června 1938, nedlouho poté se ale rodiče přestěhovali do otcova rodiště v obci Kubrica na Slovensku, kde si postavili domek. „Ten domek byl na samotě v údolí, na obě strany se zvedal kopec. Kolem nás vedla silnice a za domem bylo asi 50 metrů zahrady a potok. Matka byla zvyklá na větší město, pocházela z Vídně a naučila se pěstovat zeleninu i chovat drůbež,“ vypráví Petr Rehák. Právě v tomto prostředí vyrůstal Petr Rehák společně se starším nevlastním bratrem Vladimírem a jejich „novou“ sestřičkou. 

Během roku 1942 bylo ze Slovenska deportováno skoro 60 000 Židů. V pozdější druhé vlně transportů to byly ještě další tisíce. Drtivá většina deportovaných zahynula v nacistických koncentračních táborech. Židovská rodina Löwenbeinových, jejichž dceru Zitu přechovávali Rehákovi, byla podle vyprávění pamětníka nejdříve na listině s názvem „hospodářsky důležitý Žid“, a tak se deportacím nejprve vyhnula: „Když byl někdo nějak důležitý, že měl například nějaký podnik, který pracoval k prospěchu říše, tak ho nechali být. Löwenbeinovi byli nejdříve deportováni v Žilině, kde pak Židy rozváželi do táborů. Pan Löwenbein byl ale také přední fotbalista Trenčanského fotbalového klubu a podařilo se mu získat potvrzení, že jej v klubu potřebují. Takže se mohli vrátit zpátky.“

S pomocí židovské rodině Löwenbeinové rodiče neváhali

V roce 1944 se manželům narodila dcera Zita. Na podzim došlo ke Slovenskému národnímu povstání, které bylo potlačeno, a na území Slovenska zesílila vojenská síla a také tlak na řešení židovské otázky začal sílit. „Löwenbeinovi dostali informaci, že dojde k dalším deportacím a včas z Trenčína utekli na venkov. Nejprve se ukrývali v lesích v okolí Kubrice s šestitýdenním miminkem. Ze začátku počasí bylo takové, že se ještě dalo v lesích přespávat, ale později už to nebylo možné. Neměli, kam dále utéct, a tak začali hledat někoho, kdo by se o jejich dítě mohl postarat. Někdo je tehdy přivedl v noci k nám domů a s rodiči se dohodli, že jejich holčičku u nás mohou nechat,“ vypráví Petr Rehák. Podle jeho slov bylo miminko tehdy v zuboženém stavu, týdny života na útěku, špatná výživa i nedostatek hygieny způsobily, že malá Zita skončila v nemocnici na falešné jméno. Jak říká Petr Rehák, obdivoval na tom všem přístup okolí: „Já tomu říkám křesťanský přístup. Ti lidé tam byli velmi nábožensky zaměření, byli převážně katolíci. Všichni včetně nemocničního personálu velmi pomáhali.“

Rehákovi rodiče měli celou doby velký strach. Ve vesnici o dítěti věděli úplně všichni, přesně znali Zitinu totožnost. Přesto nikdo nic nevyzradil. „Otec vzpomínal, že si jej pozval personální ředitel z textilky v Trenčíně, kde pracoval. Řekl mu, že se doslechl o tom, že ukrývají doma židovské dítě a že pokud je to pravda, tak to dítě musejí dát pryč. Dělal na něj nátlak, ale nikdo neustoupil a ani on to nenahlásil. Myslím, že ke konci války už jim bylo jasné, jak to s Německem vypadá a tak už se nechtěl do ničeho plést.“ Také vesničané rodině Rehákových pomáhali, materiálně i morálně a velká pomoc přicházela od samotných dětí, které si na jejich zahradě hrály a Zitu mezi sebe vzaly.

Až do konce války manželé Löwenbeinovi přežívali v lesích ve vykopané díře. Na jaře 1945 je našli vesničané, kteří o nich věděli a odvezli je do nemocnice, protože byli podvyživení a podchlazení, pro svou dcerku si přišli na podzim 1945. Pro rodinu Rehákových bylo těžké se Zitou se rozloučit. „My jsme sice věděli, že Zita je dítě od nějakých lidí a že se o ni budeme starat. Bylo to dohodnuté tak, že pokud by Löwenbeinové ukrývání nepřežili, tak ji rodiče budou adpotovat, takže my jsme ji celou dobu brali jako sestřičku,“ říká Petr Rehák, který potom se Zitou ztratil kontakt. Loučení nebylo snadné. Chlapci Petr a Vladimír měli Zitu rádi, starali se o ni, jako by to byla jejich mladší sestřička. Obě rodiny spolu udržovaly kontakt až do roku 1959, kdy maminka Marie Reháková zemřela. Znovu se oba potkali v roce 2012 a od té doby jsou v příležitostném kontaktu.

Petr Rehák také pro Post Bellum popsal okolnosti jejich shledání po letech: „Léta běžela. Jeden druhému jsme se ztratili z očí. Dostal jsem nápad Zitu hledat, ale nedařilo se. Zajímavé bylo, že jak jsme se potom dohodli, ona měla ve stejné době ten samý nápad. Jenomže ona to měla jednodušší. Zašla do vesnice, kde jsme během války bydleli, tam řekli, že o tom něco ví, a poslali ji za primátorem města Trenčín Rehákem. Byla to sice jen shoda jmen, ale věděl, že mám v Trenčíně sestru. Tatínek ovdověl a podruhé se oženil a měl ještě dceru, a za ní ji primátor poslal. Sestra Zitě dala na mě číslo. Takže zatímco já jsem ji sháněl rok, Zita mě našla během čtrnácti dnů. Psal jsem i do televizního pořadu Chvílka pre teba. Když Zita volala, myslel jsem si, že volá díky tomuto pořadu, ale byla to jen časová shoda.“

Zita žije v Bratislavě, provdala se za Petra Kurze (ve válce byl ukrývaný v beckovském klášteře). Mají dceru Ivetu a syna Roberta, dvě vnučky a tři vnuky. „Slováci jsou pyšní na to, že na Slovensku bylo nejvíce zachráněných nejen židovských dětí, ale i dospělých z okolních států. Bylo jich více než šest set, což je procentuálně nejvíce ze všech okolních zemí,“ komentoval Petr Rehák, který byl při přebírání ocenění jediným přímým potomkem vyznamenaných.

Za studiem a kariérou do Prahy

Petr Rehák po základní škole vystudoval střední průmyslovku a poté Strojní fakultu ČVUT v Praze. Po absolutoriu v roce 1963 dostal umístěnku do Zbrojovky v Brně. V Brně prožil zbytek 60. let i okupaci vojsk Varšavské smlouvy. Podle svých vzpomínek nezažil žádné dramatické okamžiky, s vojáky diskutoval, procvičoval si ruštinu a i když nebyl rád, že se v Československu objevili, snažil se k nim být mírný: „Nikdo nevěděl, co z toho nakonec bude. Měl jsem například kolegu ze skupiny starých ruských emigrantů, kteří měli strach, že si je okupanti odvedou zpět do Ruska. My jsme měli obavy, že se tady nastolí tvrdý režim jako byl v Sovětském svazu. Měli jsme obavy i z toho, že začnou pronásledování a vyšetřování toho, kdo co říkal během Pražského jara.“

Po roce 1968 se Rehákovi přestěhovali do Prahy, kde Petr Rehák získal místo v pražské ČKD, kde jej zastihly kádrové prověrky. V roce 1970 v ČKD probíhaly pohovory v souvislosti s internacionální pomocí vojsk v roce 1968. Byl jsem mladý a nemoudrý a měl jsem neuváženou řeč. Skončilo to tak, že mně řekli: ‚Podívej, soudruhu, při tvých názorech a postojích nemůžeš pracovat v podniku, který z padesáti procent vyrábí pro Sovětský svaz.‘ Takže jsem usoudil, že když jsem takový vyvrhel, že tam nemusím být, a dal jsem výpověď. Výpovědní lhůtu jsem dostal prodlouženou o šest měsíců – tedy devět měsíců celkem. Několikrát jsem se ucházel o místo, jednou na Ministerstvu těžkého průmyslu a hutí do resortu kontroly řízení. Já jsem strojař, jako specializaci mám organizaci a řízení. Volné místo bylo na kontrolním oddělení, čili moje kvalifikace byla pro místo jako dělaná. Tehdy na ministerstvu řešili generační problém. Na vedoucích místech byli zkušení, ale starší pracovníci kolem pětapadesáti let. Bylo jasné, že za pět let odejdou do důchodu, proto potřebovali pár mladších lidí, které zapracují. Takže, když jsem se přihlásil, byli nadšeni. Ovšem za čtrnáct dnů jsem dostal chladnou odpověď, že bohužel… To se opakovalo dvakrát. Jednou ve výzkumném ústavu. Tam jsem měl spolužáka, rovnou mně řekl, že odmítnutí je na základě kádrových materiálů z ČKD,“ popisuje okolnosti po prověrkách Petr Rehák.

V té době přijal místo v České katolické charitě. Byla to podle něj zajímavá práce. Pro bohoslužebné předměty prohlášené za historické památky se zhotovovaly kopie. Vyráběly se repliky kovových ozdob zhotovených pasíři, ručně vyšívané ornáty, řezbářské práce. Také staré a poničené věci historické hodnoty se z kostelů stahovaly a nahrazovaly přesnými kopiemi. Jako vedoucí výroby měl Petr Rehák na starosti také klášter v Broumově, kde byla výrobně hostií. Tam se pekly hostie pro celé Čechy a Moravu: „Byly to sestřičky, jejichž věkový průměr byl šedesát pět let. Hostie se pekly tehdy ručně. Byl to Řád chudých školských sester. To byly kantorky z dřívějších církevních škol. Po osmašedesátém roce některé vystudovaly filozofickou fakultu.“

V České katolické charitě pracoval Petr Rehák tři roky a práce se mu líbila. Lidí, se kterými spolupracoval, si nesmírně vážil, protože jak vzpomínal, byli to lidé bezmezně skromní a obětaví, ale platové podmínky byly neuvěřitelně špatné. Stát nemohl tyto církevní podniky zákonným způsobem zrušit, a proto řemeslníkům, kteří odváděli uměleckou práci, platil deset korun na hodinu. Pamětník měl měsíční plat 2 200 korun hrubého. Během práce v charitě si také uvědomoval, jak se na něj lidé v okolí kvůli tomuto povolání dívají s despektem.

Koníček mu otevřel cestu na Západ

Poté získal práci v Obvodním ústavu národního zdraví, kde také vstoupil do KSČ: „V blízkosti mého bydliště na Žižkově se uvolnilo místo vedoucího provozu ve zdravotnickém zařízení. Zajímavým postupem jsem se v něm za rok stal náměstkem. Kádrovačka byla sestrou ministra zdravotnictví Jaroslava Prokopce. Byla to hodná ženská, ale trochu zvláštní. Když po roce mého působení přišel nový ředitel, nabídl mi, abych mu dělal náměstka. Upozornil jsem ho na můj problematický posudek. Kádrovačka vyběhla, vrátila se s mými kádrovými materiály, které za uplynulá léta narostly, se slovy: ‚Myslíš tuhle kravinu? Víš co, vezmi si to domů a použij to, jak chceš. Ještě máš nějaké výhrady?‘ Tam jsem sloužil přes dvacet let,“ vzpomíná pamětník a vzápětí dodává: „Po sametové revoluci došlo ve zdravotnictví k velkým reorganizacím. Všechny OÚNZy, KOÚNZy se zrušily, začalo se privatizovat a ze zdravotnictví se stal kšeft. Protože mně tehdy bylo teprve padesát pět let, měl jsem ještě nějaký čas do důchodu, chytil jsem se švédské firmy Arion, pro kterou jsem udělal dost velké nákupy přístrojové techniky. Tam jsem strávil dalších dvacet let. Ve čtyřiasedmdesáti letech jsem odešel do důchodu, takže jsem budoval nejen socialismus, ale i kapitalismus. Ani jedno se nám moc nepovedlo,“ hodnotí Petr Rehák, kterému se podle jeho slov během normalizace žilo s rodinou dobře. Oba s manželkou měli dobrou práci a dokonce mohl i cestovat do zahraničí vzhledem k tomu, že se zajímal o zbrojařství, psal o něm do časopisu Střelecká revue a navštěvoval továrny s tímto zaměřením. V té době se o něj začala zajímat Stb: „Byl jsem několikrát v Rakousku, ve Francii, v Německu. Psal jsem o zbraních a evropských zbrojovkách. Napsal jsem si tam o nějaké materiály, někteří mi odpověděli, někteří ne. Ze zbrojovky Steyr jsem dostal úžasný materiál, poslal jsem jim článek a já se tím pozval k nim. Oni mě pozvali a tehdy se začaly dít věci. Začali se o mě zajímat pracovníci Ministerstva vnitra. Pochopil jsem, že je to zaujalo, že budu v kontaktu se zbrojovkou země, která je součástí NATO.“

Petr Rehák popisuje, že po každém návratu ze zahraničí, musel napsat hlášení o stycích na Západu a vyjmenovat kontakty: „U mě byli dvakrát přímo na pracovišti. Ptali se mě, jaký jsem měl dojem, jestli jsem nenavázal s někým kontakt a podobně. Neptali se mě na odborné věci, přestože jsem prošel tovární provoz. Zmínil jsem se o kontaktu s emigrantem Pospisilem. Oni měli zájem o informace o těchto lidech.“ Petr Rehák si myslí, že byl v evidenci veden již od svého působení ve Zbrojovce Brno vzhledem k povaze práce, tehdy pracoval v plánování zbrojařství. Jak říká, nikdy jej o spolupráci nežádali: „Zjistil jsem, že jsem byl takzvaně připravován u nich na nějakou spolupráci. Byl jsem se po revoluci podívat na materiály Ministerstva vnitra v Kolíně, ale bylo tam uvedeno, že jsem něco vyzradil, že jsem někomu něco řekl, takže to pak nechali být.“

Podle materiálů Archivu bezpečnostních složek (arch. č. 728296 MV) byl Petr Rehák veden jako Kandidát tajné spolupráce. Kandidát musel splňovat jisté předpoklady pro spolupráci, ale důležitou součástí bylo (nevědomé) prověření „kandidáta“, které prováděl pracovník kontrarozvědky v závislosti na charakteru osoby a jeho předpokládané činnosti během spolupráce. Dokument Státní bezpečnosti ze 7. června 1982 (arch. č. 728296 MV) navrhuje založení svazku KTS ZBROJÍŘ č. sv. 35175 a na adresu Petra Reháka uvádí, že s ním byl udržován styk od 10. března 1981, ale že „agenturní cestou, která byla součástí prověrky ZBROJÍŘE bylo zjištěno, že vyzradil styk s orgány MV TS Vasil a je pravděpodobné, že tento styk vyzradil i dalším osobám.“ Z uvedených důvodů podepsaný náčelník Václav Kyncl navrhuje styk s Rehákem ukončit. Předchozí záznamy Státní bezpečnosti, které má Paměť národa k dispozici, popisují Rehákovy výpovědi o jeho cestách a zmiňované setkání s emigranty.

Změnu režimu v roce 1989 viděl Petr Rehák nejdříve jako příležitost, ale poté přišlo rozčarování. „Z jednoho područí - Sovětského svazu - jsme se dostali do područí druhého, jenže mám pocit, že ti Sověti nám dávali větší volnost než ti dneska. Pro mě to nepřineslo nic víc, než že si můžu zajet do Rakouska, do rodiště matky,“ uzavírá vzpomínání Petr Rehák.