„Kam vás odvezli?“
„Na Ruzyň.“
„Co ty výslechy, jak probíhaly?“
„Nó, zkraje to bylo dost ostrý.“
„Mlátili vás?“
„Ne, nemlátili, ne, ale často budili v noci a blbli, psychicky spíš tak člověka utloukávali.“
„A nutili vás třeba chodit a takovýhle věci, že jste si třeba nesměl sednout v tý cele?“
„No, to přesně.“
„A jak to probíhalo, co vám řekli, že smíte a nesmíte v tý cele?“ „V tý cele, no musel jsem furt sedět a furt na mě museli vidět. Večer když se zalehlo, tak musely bejt furt ruce na dece, vodkrytej obličej, no.“
„Že jste se jako nemohl obrátit na bok?“
„Přesně, furt na zádech, aby na vás ten blbeček viděl. To se celou noc svítilo na cele, to jsem neviděl světlo kolik tejdnů.“ „To jste nebyl venku kolik tejdnů?“
„No.“
„Akorát vím, že nějakej Rusák znásilnil těhotnou Němku vedle nás.“
„A už byla v nějakým pokročilým...“
„Pokročilým stavu, no...“
„A bylo mu to jedno?“
„A ten důstojník ho zastřelil u kostela.“
„Ruskej důstojník ho zastřelil hned, jo? To jste viděl?“
„Neviděl, ale má tam hrob.“
„Ten ruskej voják, jo? V Křešicích na hřbitově?“
„Ne na hřbitově, na náměstí je takovej pomník, tak tam ho dali. Dělali jako – osvoboditel, no, a von to byl gauner.“
„To se stalo v pětačtyřicátým?“
„Jo, to se stalo v tom pětačtyřicátým.“
„Za co jste byl vlastně odsouzenej? Voni vám museli něco jakoby…“
„No že jsem byl v tom taky, no.“
„V tý skupině?“
„V tý skupině.“
„A něco konkrétního proti vám měli, nebo jenom že vás někdo udal?“
„Že jsem to poslouchal a že mě udali, no.“
„A že jste to nenahlásil?“
„Jo, to mně přesně… že jsem to měl nahlásit, udat je, jo? Já je budu udávat, jo!“
„A vy jste se přiznal k tomu, že jste to slyšel, jo, že jste o tom věděl?“
„No jistě, to se nedalo zapřít, poněvadž jsme seděli u jednoho stolu u piva, no a to se blafalo.“
„Až potom v pětačtyřicátým, když už bylo, tak udělali Němci takovej podvod, že na tanky a letadla namalovali hvězdy – že přijela Rudá armáda, a to tam stáli na náměstí ty lidi, že přijeli osvoboditelé, a pak tam letadlama pouštěli bomby.“
„Na Mělníku na náměstí?“
„Na náměstí.“
„A to jste viděl?“
„To jsem viděl na vlastní oči.“
„A ty koně tam dělali co, v tom dole?“
„Tahali vozejky.“
„Vozejky s uhlím, jo, normálně, k nějakýmu vejtahu?“
„K výtahům, no.“
„A ty tam byli furt, ty koně, jo?“
„Jo, ty tam byli furt, ty se vyndávali asi jednou za půl roku nebo jak.“
„A jak to tam mohli vydržet?“
„No vydrželi, měli tam svoji stáj, krásný.“
„To je strašný, to tam trpěly ty zvířata, ne?“
„Netrpěly, jim tam nic nechybělo, s těma se zacházelo, a voni byli takoví milí, já se tam s nima chodil mazlit.“
„A jak to dlouho vydrželi ty koně, jak žili dlouho?“
„No, leta, leta.“
„... no a pak mě zavřeli.“
„A proč vás zavřeli?“
„No, že jsem slyšel kamarádi u piva, jak se bavěj, že by utekli, ukradli letadlo, a takovýhle cincy u piva, takový kluci jako já, dyť nám bylo osmnáct, devatenáct… no a voni udělali potom nějaký letáky a měli toho víc, a vono tam padlo moje jméno, no a voni mě vzali taky.“
Bohumil Reichelt se narodil 22. srpna 1936 v Českých Kopistech, okr. Litoměřice. Otec byl zámečníkem, ale už před válkou jezdil na lodích u ČSPLO trať Děčín-Hamburk. Celou válku bydlela rodina v Mělníku, po válce pak v otcově rodišti, v Křešicích. Po ukončení obecné a měšťanské školy se rozhodl jít do dolů v Litvínově, kde mu bylo slíbeno vyučení zámečníkem. To byly ale jenom sliby, a tak se vrátil domů a dělal příležitostné práce. Vždycky se mu ale líbila plavba, a tak se v roce 1955 nechal zaměstnat jako topič na osobním parníku, pak přešel na nákladní lodě do Prahy-Holešovic. Tam jednou seděl v hospodě a slyšel, jak se několik kamarádů baví, že by mohli ukrást letadlo a utéct na Západ. Někdo je zřejmě udal, navíc i za výrobu letáků, a při vyšetřování padlo i jméno Bohumila Reichelta. A tak byl v listopadu 1955 zatčen. Vyšetřovací vazbu strávil ve věznici v Praze-Ruzyni, soud se konal za 4 měsíce. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně. Trest si odpykával opět na Ruzyni, na samotce, později na Pankráci a zbytek trestu ve Vinařicích. Po návratu z vězení nesměl být už zaměstnán u plavby. Nechtěli ho zaměstnat ani nikde jinde, a tak byl čtyři měsíce bez práce. Nakonec díky známým svého otce dostal práci u Vodohospodářských staveb, kde mohl pracovat na malých lodích. Pak přišla vojenská základní služba, tehdy v délce 26 měsíců. Byl odveden k VTJ (Vojenské technické jednotky) v Rajhradě u Brna. Po vojně se Bohumil Reichelt oženil, z tohoto manželství má dceru, se kterou se nestýká. Z druhého manželství má syna Martina. Nevydrželo ani třetí, bezdětné manželství. V současné době žije sám v Domě s pečovatelskou službou v Litoměřicích, kde je spokojený i proto, že má hezký vztah se synem a vnučkou.
