Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

vojín Bohumil Reichelt (* 1936)

• narozen 22. srpna 1936 v Českých Kopistech, okr. Litoměřice

• v roce 1955 zatčen a odsouzen pro údajnou přípravu únosu letadla k útěku na Západ a pro údajnou výrobu letáků

• po propuštění nemohl dlouho najít práci

• odveden k vojenským technickým jednotkám

• pracoval převážně na lodích

• byl třikrát ženatý, nyní žije v Domě s pečovatelskou službou v Litoměřicích

Dětství a rodina

Bohumil Reichelt se narodil 22. srpna 1936 v Českých Kopistech na Litoměřicku. Otec František Reichelt pocházel z Křešic. Byl zámečník, pak odešel pracovat na loď k Československé plavbě labsko-oderské, kde jezdil na trati Děčín–Hamburk. S matkou Bohumila Reichelta, Boženou, roz. Šebovou se seznámil v Terezíně, kde byl na vojně. Na plavbě pracoval už před válkou, a protože nechtěl jezdit sám, brával manželku a malého Bohumila s sebou. Loď se jmenovala Praha a vozila všemožný materiál z Hamburku do Děčína nebo do Ústí nad Labem. V době války otec z lodi odešel, nechtěl dělat pro Hitlera a šel pracoval jako zámečník do Mladé Boleslavi, do továrny na akumulátory. Celou válku bydlela rodina v Mělníku, kam se z Českých Kopist odstěhovala kvůli Němcům. Bohumil Reichelt má mladšího bratra Ladislava, ten se narodil až v roce 1946.  Po válce rodina bydlela v otcově rodišti, v Křešicích. Tam bydleli nejprve v podnájmu u Němky, která byla později odsunuta. Domek po Němcích si otec nechtěl zabrat, nepovažoval to za vhodné. „Přeci nevyženu kamarády, se kterými jsem prožil dětství,“ říká k tomu Bohumil Reichelt.Po vyhlášení odsunu Němců přišel jeden z nich, Brodský, za otcem Bohumila Reichelta a nabídl mu svůj domek, že prý alespoň bude vědět, koho tam má. Rodina pak v tomto domě bydlela.

Konec války a poválečná léta

Nepamatuje si na nějaké útoky na Němce při odsunu, ale utkvěla mu vzpomínka, jak ruský voják znásilnil Němku ve vysokém stupni těhotenství. Byl pak ruským důstojníkem hned před kostelem zastřelen. Ale v Křešicích byl pohřben, má tam pomník na náměstí – jako osvoboditel. Na válečnou dobu si moc nepamatuje, žádné hrůzy nezažil, ale vzpomíná na jeden podvod, který Němci udělali v roce 1945 v Mělníku. „Až potom v pětačtyřicátém, když už byl skoro konec, tak udělali Němci takovej podvod, že na tanky a letadla namalovali hvězdy – že přijela Rudá armáda. Na náměstí se shromáždili lidi, že přijeli osvoboditelé, a pak tam na ně Němci z letadel pouštěli bomby.“  Byli tam mrtví, Bohumilu Reicheltovi na místě zahynul starší kamarád.

Do obecné školy chodil v Mělníku a v Křešicích, na měšťanskou školu do Litoměřic. Tam jezdili vlakem nebo na kole. Po třetím ročníku se mu už nechtělo chodit do školy, tak odjel do dolů v Litvínově, kde mu slíbili, že se vyučí zámečníkem. Ale to byly pouze sliby – po šesti týdnech po něm chtěli, aby šel fárat (tenkrát mohli takhle mladí fárat). To ale nechtěl, a tak odjel zpátky domů. Byl nevyučený a dělal různé příležitostné práce, například elektrikářské, hromosvody a podobně, ale vždycky se mu líbila plavba. U podniku Zemědělský stavební závod v Litoměřicích na Lodním náměstí pracoval v tu dobu jeho otec, tak začal pracovat s ním, ale když jednoho dne zahoukal na Labi parník, šel za sekretářkou, aby mu dala do občanky razítko, nasedl na loď a byl pryč, na plavbě – a už tam zůstal (s přestávkami) až do penze.

Zatčení a vazba na Ruzyni

Na plavbu nastoupil 1. ledna 1955 jako topič na osobním parníku, pak přešel na nákladní do pražských Holešovic – a pak ho zavřeli. Důvod byl ten, že seděl u piva a slyšel, jak se kamarádi baví, že by ukradli letadlo a utekli na Západ. „Za takovýhle cancy u píva, takový kluci jako já, dyť nám bylo osmnáct, devatenáct.“Další měsíce ty kluky ani neviděl, byli sice z lodi, ale z osobní, zatímco Bohumil Reichelt byl na nákladní. Při vyšetřování, mimo jiné i pro údajnou výrobu letáků, padlo ale také jeho jméno. Zatkli ho přímo na lodi 28. listopadu 1955. Pak byl odvezen do vazby na Ruzyň. Zkraje byly výslechy dost ostré, ale nemlátili ho. Zato často budili v noci a mučili spíš psychicky. V cele muselo být na člověka pořád vidět, ať seděl, nebo ležel. Ruce musely být stále odkryté. Světlo svítilo i v noci, denní světlo neviděl několik týdnů.

„Vyšetřovatelem tam byl nějakej nadporučík Jaromír Bílek, ale asi to nebylo jeho pravé jméno. Bylo mu sedmadvacet let, byl vyučenej zámečníkem a měl malou dcerušku. Ten se se mnou bavil i o osobních věcech, asi když viděl, že nejsem ,žádnej lupič‘ a že je to se mnou celý nesmysl.“

U soudu byl Bohumil Reichelt obviněn z toho, že chtěl ukrást letadlo a utéct do zahraničí. Soud byl přesvědčen, že patří do té skupiny, se kterou tehdy seděl u piva. Jeden z nich byl bývalý farář, jeden doktor filozofie a dva lodníci. Bývalý farář, který měl být hlavou celé skupiny, byl odsouzen na čtyři roky, další na tři roky, lodníci dostali jeden a půl roku a jeden rok, stejně jako Bohumil Reichelt. Tresty byly v porovnání s rozsudky začátku padesátých let už o dost mírnější.

Soud se konal čtyři měsíce po zatčení Bohumila Reichelta a rozsudek byl vyřčen po jediném stání. Čtyři měsíce vazby se mu započítaly do trestu.

Výkon trestu

Trest si odpykával opět na Ruzyni, a to na samotce. Vycházky byly pouze jednou za čtrnáct dní. „Nebylo to nic hezkého, být zavřený v devatenácti letech. Většinou jsem seděl a koukal doblba nebo si četl. Tam byla k vybrání třeba ,Poslední kupa sena‘, takový ruský canc, to jsem čet dvakrát, abych měl co dělat. Už nevím, o čem to bylo, taková jézéďácká kravina.“S ostatními vězni nebyl v žádném kontaktu. Po nocích bylo často z okolních cel slyšet sténání. Věděl, že tam jsou uvězněni i staří lidé. Ti museli věznění špatně snášet. Bylo mu jich líto. Za těch osm měsíců věznění neměl žádné konflikty s bachaři, nemocen nebyl, pouze mu tam plombovali dva zuby.

Z Ruzyně byl později přeložen na čtrnáct dní na Pankrác, na společnou celu „s vrahy a grázly“, ale „politických“ si prý ostatní vězni vážili. Poté se ještě dostal na zbylé čtyři měsíce do Vinařic, kde fáral uhlí. Pracoval na noční směně. „… což bylo dobrý, protože mě museli nechat vyspat, nebyla buzerace.“ Tam byl přidělen k jednomu staršímu havíři, civilistovi, se kterým dělal výdřevu, tzv. stojky. Zvykli si na sebe, a když „děda“ poznal, jaký je, oblíbil si ho, nosil mu kafe a svačiny „od babičky“. Tam se také chodil dívat na koně, kteří tam ještě tenkrát tahali vozíky a byli tam i ustájení. Byli to poslední koně v Evropě, kteří ještě pracovali v dolech. S „dědou“ si Reichelt dobře rozuměl, znamenal pro něj jistou oporu. „To mi pomohlo hodně, děda mě postavil na nohy.“ Jak se starý jmenoval, už dnes neví. Ale pamatuje si, že se údajně znal se Zápotockým, kterému nemohl přijít na jméno.

Ve Vinařicích se mu přihodil úraz, když praskla výdřeva a přirazila mu ruku ke kolejnici tak, že mu praskl článek u prstu. Vyvezli ho k doktorovi na lágr, ten mu sundal nehet a s tím poraněním už odcházel do civilu.

Návrat z vězení

Po návratu z vězení ho podle rozkazu ministerstva vnitra nesměli u plavby znovu zaměstnat, aby neměl styky se zahraničím. Byl potom čtyři měsíce bez práce. Nikde ho nechtěli zaměstnat, ani jako kopáče. „Máma v tu dobu nepracovala a táta marodil, měl ekzém. Tak jsme hráli celé dny karty.“

Po čtyřech měsících dostal práci u Vodohospodářských staveb. Díky otcově známému Augustu Kopalovi, bývalému  letci z Anglie, který tam byl šéfem. V podniku nastoupil nejprve jako strojník na malé lodě. Později na nich pracoval jako kapitán, a to až do odchodu do důchodu. August Kopal v roce 1968 zemřel na následky válečného zranění. Měl nohu propíchnutou bajonetem a dostal do ní růži. Bohumil Reichelt na něj rád vzpomíná, i na jeho syna Petra, se kterým se přátelil.

Vojenská služba u VTJ

Vojenskou službu v délce 26 měsíců si Bohumil Reichelt odbýval u Vojenských technických jednotek (VTJ), což byly pozůstatky nechvalně známých Pomocných technických praporů (PTP). Sloužil v Rajhradě u Brna. Dělal stavební práce po celé republice, mimo jiné budovali i letiště v Náměšti nad Oslavou. Z Náměště ho potom přemístili do Dolného Kubína na Slovensku, na čtyři měsíce do autoškoly. Tam potom jezdil jako řidič i osobními auty, vozil důstojníky. „Vozil jsem ty blbečky komunistický, oficírský. Ale bylo dobře.“ Vozil ale i odborníky, inženýry-stavaře po stavbách.

Osobní život

Bohumil Reichelt byl třikrát ženatý. Poprvé se ženil v roce 1960. S první manželkou Evou, roz. Růžičkovou, se seznámil hned po příchodu z vězení. Celou vojnu se pak neviděli, a když se z vojny vrátil, objevila se u nich doma. Vzali se, měli spolu dceru, pojmenovanou po něm Bohumila, dnes je jí 47 let. Manželství vydrželo pouhé tři roky. Podruhé se oženil v roce 1966, druhá žena se jmenovala Ilona. Z tohoto manželství má syna Martina. S druhou manželkou byli 15 let. Se třetí manželkou Emilou byl také 15 let. „To byla semetrika, bordelářka, tak jsem vzal batoh a utekl jsem.“

Současnost

Po odchodu od třetí manželky, to už byl v důchodu, se Bohumil Reichelt odstěhoval k bratrovi, který bydlí u Domažlic, a nějakou dobu u něj zůstal. Pak mu Městský úřad v Litoměřicích jako bývalému politickému vězni nabídl bydlení v domě s pečovatelskou službou, a tak se vrátil do rodného kraje. Bratr se na něj proto dodnes zlobí, nekomunikují spolu. Se synem Martinem, který bydlí v Litoměřicích-Pokraticích, je ve styku, vztahy mezi nimi jsou dobré.  V Litoměřicích se mu líbí i proto, že tu má syna a vnučku, které je 13 let a kterou má moc rád.