Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Reindl (* 1964)

• narozen 24. dubna 1964 v Českých Budějovicích, vyrůstal v Horní Stropnici

• vyučil se zedníkem, pracoval u Stavebního podniku

• po vojně pracoval u stavební společnosti OSP, později u Vodních staveb

• přestoupil do štukatérské firmy pana Votruby z Tábora a u řemesla již zůstal

• listopad 1989 prožil v Českých Budějovicích

• v roce 1992 začal podnikat v oboru umělecký štukatér

• po revoluci se začal angažovat v politice

• byl činný v historickém spolku Jednadevadesátníci

• v roce 2023 žil v obci Nedabyle, kde zároveň působil jako místostarosta

Vyrůstal v rodině, kde se o politice moc nemluvilo. Přesto brzy vycítil, jak jsou karty rozdané, a začal v něm růst antikomunistický postoj, významným dílem i díky náboženské víře. Vážně zvažoval emigraci, vojna u Pohraniční stráže mu k tomu dávala výbornou příležitost. Nakonec se k opuštění země, rodičů a přátel nerozhodl. Věří, že „ten nahoře“ má s každým člověkem nějaký plán, a ten svůj pochopil, když začal dělat své povolání, které vnímá jako velké požehnání. Nakonec přišla i ta svoboda. „Byl jsem šťastný, že už mě nikdo nebude kontrolovat ve vlaku a chtít po mně občanku jen proto, že mám dlouhý vlasy,“ říká umělecký štukatér a regionální politik Ludvík Reindl.

Bál jsem se toho Mikuláše sníst, že je otrávený imperialisty

Ludvík Reindl se narodil 24. dubna 1964 v Českých Budějovicích a vyrůstal v Horní Stropnici. Otec Ludvík pracoval jako řidič nákladního automobilu, maminka byla dělnice. Maminka se narodila na konci druhé světové války, otci bylo během války deset let. Bydleli tehdy na Rejtech u Trhových Svinů, kde se nacházela hranice mezi Sudety a protektorátem. Otec vyprávěl, že s kamarády občas chodívali za německými vojáky. Dědu ani babičku pamětník nepoznal, protože zemřeli mladí.

Ludvík Reindl prožil dětství v Horní Stropnici, na náměstí v domě po sudetských Němcích, který jeho děda dostal po válce jako konfiskát. Pamětníkův život hluboce ovlivnila víra, ke které ho vedli jeho rodiče již od dětství. Rodina chodila do kostela a pamětník ministroval. Náboženská aktivita rodiny byla ale většinovým okolím vnímána negativně, to si uvědomoval již jako kluk. „Ve škole jsem vůči sobě od ostatních cítil až odpor, bylo to považované za tmářství,“ říká dnes Ludvík Reindl. Propaganda odsuzovala nejen náboženství, ale i západní kapitalismus. Pamětník k tomu má úsměvnou historku. „Tenkrát byla doba, kdy se na branných cvičeních cvičilo v igelitových pytlících a s maskama a pořád se strašilo, že zlí kapitalisti na nás hodí bombu. Jednou k nám přijeli rakouští státní příslušníci, zřejmě potomci sudetských Němců, a jak mě viděli posedávat na okně, dali mi čokoládového Mikuláše. To tehdy byla velká vzácnost, tehdy byli jen ti perníkoví. Já jsem si ho vzal a postavil doma, ale měl jsem strašný strach ho sníst, protože jsem se bál, že je otrávený. Ani nevím, jak skončil, ale určitě jsem ho nesnědl,“ směje se dnes pamětník.

Bylo to tu svázaný propagandou

S rodiči se o politice moc nebavili, protože to bylo třaskavé téma. Z matčiny strany byl totiž děda angažovaný straník, zatímco z otcovy strany byli katolíci a „kulaci“. Potenciálně výbušným tématům se proto z důvodu zachování rodinných vazeb raději vyhýbali. „Cítil jsem to jako tabu. Rodiče nebyli ve straně. Názor jsem si utvářel sám, hodně mě ovlivnil kostel. Viděl jsem, že společnost se k těmto lidem chová jinak, nebere je rovnocenně. Dnes jsem rád, že mě k víře rodiče vedli, život s vírou je snazší, přestože život s vírou v komunismu byl těžší, vždycky tam byla ta nálepka. S vírou právě souvisí i vytváření mého antikomunistického postoje,“ vypráví pamětník.

„Věřím, že Pánbůh má s každým nějaký plán a nastaví to tak, aby to uskutečnil,“ říká Ludvík Reindl. Co měl v plánu v jeho případě? Ludvík Reindl se vyučil zedníkem a začal pracovat u Stavebního podniku. Vzpomíná, že hlavně opravovali byty a stavěli bytovky. Když se ale blížila vojna, začal se jí obávat. Nechtěl přijít o dlouhé vlasy a poslední zbytky svobody. A měl i přímou zkušenost, co s lidmi vojna dokáže udělat – jeden kamarád se prý vrátil zcela změněný v tom špatném slova smyslu – už to nebyl on. Začal tedy s kamarády uvažovat, že by utekli, a útěk i skutečně začali plánovat. Jeho kamarád sehnal starou vojenskou pistoli a pustili se do plánování konkrétních kroků včetně výběru trasy. Nakonec ale dostali strach a na vojnu nastoupili. K jeho překvapení jej dali k Pohraničí stráži. „Celý život jsem byl tím ministrantem, klukem, co chodí do kostela, a taky jsem nosil džínovou bundu s nášivkama amerických kapel, rozhodně jsem nebyl vzor socialistického mládežníka, tak jsem si říkal, kde udělali soudruzi chybu... Takže jsem si to vyložil jako šanci od toho nahoře, abych dokázal svůj útěk uskutečnit. [...] Zvažoval jsem emigraci vážně, s jasným vědomím toho, že už nikdy zřejmě neuvidím rodiče, bratra, kamarády, ta atmosféra po roce 1968 vypadala, že už tu komunismus bude navždy, vypadalo to, jako když se tu už nikdy nic nepohne. Bylo to tu svázaný a propletený propagandou. Mám rád svobodu, pro mě je svoboda nejvíc,“ říká pamětník. K emigraci však nakonec nedošlo. Po třech měsících přijímače u Pohraniční stráže jej převeleli do Plzně k tankovému praporu. Možnost reálného útěku na Západ se tím pro něj uzavřela. 

Pořád jsem se bál, že někde vyběhne to lišovské komando

Po návratu z vojny pracoval u Okresního stavebního podniku (OSP), ale kvůli nízkým platům se rozhodl odejít do Vodních staveb. V druhé polovině osmdesátých let se stavěla Jaderná elektrárna Temelín a pamětník se postupně vypracoval až na mistra. V tu dobu začali také pracovat na objektu České národní banky, kde dělala štuky firma pana Votruby z Tábora. „To se mi moc líbilo. [...] Domluvil jsem se s panem Votrubou, přidal se k němu a prakticky jsem se u něj podruhé vyučil, ale tohle pro mě byla najednou opravdová svoboda,“ říká Ludvík Reindl k novému období svého života.

Brzy nato přišel převrat. Vzpomíná, že tehdy měl být v Českých Budějovicích koncert Elánu, ale najednou přišly zprávy, že se koncert ruší, protože v Praze prý zmlátili studenty. „Tak jsme místo na koncert šli na náměstí, seděl tam tehdy s kytarou Žalman Lohonka, bylo tam pár lidí, snad deset, on hrál na kytaru a mezi nimi dva studenti, kteří vyprávěli o dění v Praze a že budou demonstrovat a že se budou scházet na náměstí. Tehdy tam zazněly tyhle první informace a první požadavky. Druhý den začala série demonstrací, na všech jsem byl, cítil jsem, že se snad něco začne hýbat. Měl jsem obavy, čekal jsem, kdy z rohu náměstí vyběhne lišovské komando, které bylo cvičené na potlačování právě takovýchto protestních akcí, a rozpráší to tam. Například zasahovalo na legendárním koncertě na Lišově,“ vzpomíná pamětník na chvíle naděje i obav. Ty se ale nenaplnily a režim ustoupil ze scény.

Člověk cítí, jak se ho dotýká historie

Postupně se obavy definitivně rozptýlily. „Byl jsem šťastný, že už mě nikdo nebude kontrolovat ve vlaku a chtít po mně občanku jen proto, že mám dlouhý vlasy,“ glosuje dnes Ludvík Reindl. Brzy po revoluci, v roce 1992, se dal do podnikání. Podle svých slov chtěl obnovit zašlou slávu štukatérství. Dělali kaple a fasády po celém Jihočeském kraji. Později se rozešel se svým kamarádem a zároveň spolupracovníkem a začal podnikat s manželkou.

Díky své práci se dostal na místa, která jsou běžnému člověku uzavřená. Ať už jsou to vysoké, nedostupné věžičky kostelů, ze kterých může, jak říká, obdivovat Boží dílo, skrytá místa ve sklepeních, nebo historické fasády. „Někdy sundám ze zdi konzolu a vidím otisky štukatéra, který tam otisknul svoji ruku, někdy najdeme i vzkazy generací před námi. Když se třeba oškrabou omítky v ambitech, kde spávali poutníci na otepích slámy, podepisovali se na zeď z různých míst, odkud putovali. To člověk cítí, jak se ho dotýká historie. Cítím to až jako privilegium od toho nahoře,“ říká Ludvík Reindl. V srdci mu například zůstává práce na interiéru kostela na Dobré Vodě, kde pracovali ve výšce v kopulích, nebo práce na Křížové Svatopetrské cestě nad Prachaticemi či fasády historických domů v Českých Budějovicích. Každý dům má podle Ludvíka Reindla svůj příběh, někdy zpovídá majitele domů, je to pro něj krásné objevování.

S historií jsme se nevypořádali

Bezmála pětatřicet let po pádu totality vnímá pamětník současnou situaci s mírnými rozpaky: „Dnes musím říct, že jsme se s tím úplně nevypořádali, myslím, že jsme režim neodsoudili tak, jak si zasloužil. Nechali jsme lidi, kteří s ním byli spřažení, kteří mučili lidi, kteří zkazili lidem život... nechali jsme je být a oni nám to dneska zase začínají vracet.“

I proto se začal angažovat v politice. Říká k tomu, že člověk se sice musí spolehnout sám na sebe, ale zároveň je třeba pomoci těm, kteří nemůžou. Uvědomuje si, že o svobodu lze přijít velmi snadno. Ve svých čtyřiceti letech se rozhodl, že nemůže být pasivní, a že když něco chce změnit, musí se o to prostě pokusit. Jako věřící vstoupil do KDU-ČSL. Dnes (2024) je místostarostou obce Nedabyle, kde také žije, a podle svých slov se snaží lidem pomáhat. Nejpyšnější je asi na svou iniciativu kolem zabezpečení železničního přejezdu, na kterém v minulosti docházelo ke smrtelným nehodám. „Když má člověk nějaký cíl, lze ho dosáhnout, i když to vypadá, že to nejde. Je třeba se angažovat. Dnes mi vadí, že lidé kritizují, aniž by byli ochotni říct, jak to udělat, anebo jít a udělat to. I když to není vděčné. Problém je třeba pojmenovat, líp se pak dejchá,“ říká k tomu Ludvík Reindl. Se svými dětmi se proto baví o čemkoliv, nemají tabu, jaké třeba on cítil ve své rodině ohledně politického tématu.

Bez víry by se mi žilo hůř

Zajímavostí je i jeho členství ve skupině Jednadevadesátníci. Po smrti rodičů začal hledat své kořeny, studoval genealogii a pátral po kořenech svého otce. Na pomníku v Trhových Svinech jsou tři jeho předci, kteří byli všichni členy 91. pluku.

Při zpětném pohledu si znovu uvědomuje, že to byla právě víra, která s ním pevně kráčela životem. Vnímá, že jeho vztah k víře se zároveň postupně měnil. „Víru nemá člověk automaticky, je to vývoj, jak člověk zraje a dává si věci do souvislostí,“ říká Ludvík Reindl a pokračuje: „Víra je pro mě jistota a opora do budoucnosti. Věci, které člověk nezvládne, odevzdá tomu nahoře a ten to vždycky nějak vyřeší. To je moje osobní zkušenost, když má člověk těžkou chvíli, tak když to člověk má kam odevzdat, třeba skrze modlitbu, tak si uleví. To je, jako když se člověk vypovídá. Předání, sdílení je strašně důležitý. Já to sdílím s vyšší mocí a ona to nějak zařídí, ono to nějak funguje, já nevím jak, ale funguje. Pro mě je víra svoboda, opora. Kdybych víru neměl, žilo by se mi hůř.“