Ludvík Reindl

„To utváření tohohle názoru, pro mě v životě... já se považuju za svobodomyslného člověka a mám rád svobodu, pro mě je svoboda nejvíc. Takže to se vytvářelo postupně. Je to spojené s tou vírou. To, že víra byla braná jako něco špatného, člověk dostal takovou tu nálepku, a když potom přišla revoluce, že se to tady zbortilo, že už nikam nemusíme utíkat, že můžu zůstat tady a že tady už bude něco úplně jinýho. Že tady mě nikdo nebude kontrolovat ve vlaku a chtít po mně občanku, když pojedu z Budějic vlakem, protože... když jsem nosil dlouhé vlasy a jel jsem v džísce s nášivkami anglických kapel a když jsem jel z Budějovic, tak než jsem dojel do Horní Stropnice, tak jsem byl třikrát legitimován, první mě legitimovali ve vlaku, to byla stráž, která procházela vlakem, která tyhlety všechny lidi, kteří nebyli podle šablony režimu, tak ti byli kontrolovaní, aby náhodou právě neutekli. Tak ti mě zkontrolovali ve vlaku, pak jsem vystoupil z vlaku a na nádraží v Nových Hradech mě zkontrolovali tzv. kontráši, to byli kluci v civilu, kteří sloužili u péesáků, a legitimovali mě znova, no a když jsem přijel domů a byl jsem po vojně a ti kontráši mě ještě neznali, tak mě zkontrolovali potřetí. Takže tohleto to jsem věděl, že všechno padne, že budu moct poslouchat muziku, kterou mám rád, budu se moct dívat na filmy, který mám rád, takže ono se to vytvářelo všechno tak nějak postupně.“

„Zvažoval jsem všechny důsledky. Byl jsem si vědom toho, že bych asi už neviděl rodiče, kamarády, bratry, že už bych se sem asi nemohl vrátit. Byla to doba... nikdo si nedokázal představit... my jsme si mysleli, že je to tu navždy. Že tady navždy bude komunismus, že se tu nic nepohne, po tom roce 1968, jak to tu bylo svázaný a propletený propagandou. My jsme měli ještě možnost vidět, jak na Západě... protože jsme měli rakouskou televizi... a tam jsme viděli, jak lidé žijí. Ale... nedokázal jsem si představit, že přijde revoluce a že se to tady změní.“