Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Divoké Sudety
narozen v roce 1931 v obci Vlčice (německy Wildschütz)
německé národnosti
přepadení četnické stanice ve Vlčicích 22. září 1938
francouzští zajatci ve Vlčicích
poprava dvou Poláků za sabotáž ve Vlčicích
sběrný tábor Muna Mikulovice
rodina nebyla zařazena do odsunu Němců
oženil se s Němkou Alžbětou Böhmovou
matka a sestra odešly v roce 1965 do NSR
žije v obci Kobylá nad Vidnavkou
Rudolf Reinold se narodil v roce 1931 v obci Vlčice (německy Wildschütz) na Jesenicku. Stejně jako většina obyvatel obce i okolního kraje byli i jeho rodiče německé národnosti. Jako malý chlapec ve Vlčicích zažil, jak došlo ještě před přijetím mnichovské dohody k vyhnání místních českých četníků a krátce nato během všeobecné mobilizace také k evakuaci německého obyvatelstva. Ve válečném období viděl popravu dvou nuceně nasazených Poláků, kteří v rámci boje proti nacismu úmyslně zapálili místní velkostatek. V květnu 1945 se pro změnu stal svědkem znásilnění místních žen sovětskými vojáky. Kvůli těžce nemocné sestře jeho rodinu po válce nezařadili do odsunu Němců. Několik týdnů ale strávila ve sběrném táboře Muna Mikulovice. Rodina se pak vrátila zpět do Vlčic, kde Rudolf Reinold pracoval v místním pastvinářském družstvu později přeměněném na státní statek. Mimo jiné tam s ním byli zaměstnáni také mladí chlapci, které jako syny „kulaků“ vyloučili ze středních zemědělských škol a poslali na práci právě do pohraničních Vlčic.
Když měl Rudolf pouhé dva roky, zemřel mu na zauzlení střev otec Heindrich. Těhotná maminka Marie tak zůstala sama s Rudolfem a jeho sestrou. Po smrti otce žili u matčiných rodičů, kteří také bydleli ve Vlčicích. „Vyrůstal jsem bez otce, takže děda byl prakticky můj druhý otec,“ vzpomíná Rudolf Reinold. Uživit početnou rodinu nebylo pro maminku vůbec jednoduché, zvláště když její rodiče patřili k domkářům a kromě dobytka vlastnili jen jeden hektar zemědělské půdy. Přesto Rudolf Reinold vzpomíná, že ve Vlčicích zažil radostné dětství.
Divoké Sudety
Vlčice ležely v Javornickém výběžku nedaleko hranic s nacistickým Německem. Od nástupu Adolfa Hitlera k moci panovala mezi nacistickým Německem a Československem velmi napjatá atmosféra. Nejvíce to eskalovalo v pohraničních oblastech Československa obývaných převážně německým obyvatelstvem. Již od března roku 1938 se na Javornicku organizovala protistátní činnost a přenášely zbraně z Německa. Napětí se stále stupňovalo a nenávistný projev Adolfa Hitlera z 12. září 1938 se stal signálem k ozbrojenému puči henleinovců. Po jeho potlačení a zákazu SdP (Sudetoněmecká strana) se jeho účastníci přemístili do sousedního Německa, kde vznikla teroristická organizace Freikorps (SFK). Její členové ve dnech 19. až 22. září 1938 napadli několik finančních (pohraničních) oddělení na Javornicku. Dne 22. září 1938 byli odzbrojeni i členové četnické stanice ve Vlčicích, která stála jen kousek od domu, kde bydlel tehdy sedmiletý Rudolf. Tomu i přes tehdy velmi nízký věk dodnes zůstaly na tuto událost vzpomínky. „V roce 1938 byl asi třetí barák od nás četnická stanice. Tenkrát tam byla hromada chlapů a šli na ty policajty. Náš soused byl řezník a měl pistoli. Za barákem vystřelil. To byl takový signál. Potom šli policajti z Javorníku pěšky. Měli zbraně a přišli až do Vlčic. A tam se připojili naši policajti a odcházeli směrem na Žulovou, poněvadž tenkrát vlaky nejezdily. V Kraši (Velká Kraš) totiž vyhodili kus tratě. (…) Vím, že ten jeden policajt musel upevnit a vytáhnout německou vlajku. On měl předtím ve Vlčicích problémy s lidma.“ Jak se již zmínil pamětník, vlčičtí četníci se při odchodu z obce přidali k četníkům a Stráži obrany státu (SOS) ustupující před útoky Freikorpsu z blízkého Javorníku (německy Jauernig) do Žulové (německy Friedberg).
Následující den vyhlásila Československá republika všeobecnou mobilizaci. Rudolf Reinold vzpomíná, že ženy, děti a starci z Vlčic byli nejspíše ze strachu z příchodu československého vojska místní německou správou evakuováni. „Oni nás v noci vyhnali. Tak jsme šli pěšky. Malou sestru jsme naložili na vozík a táhli. Jak jsme šli do Dolního Lesa navrch do kopce, tak v dálce nad Vápennou jsme slyšeli střelbu. Vždycky záblesk a rána a tenkrát jsme přidávali, že jsme měli fakt strach,“ vzpomíná Rudolf Reinold na přestřelky u Vápenné, tehdy nazývané Zighartice (německy Setzdorf), kde se z okolí soustřeďovali příslušníci československé Stráže obrany státu, četnictva a armády, na něž několik dní útočili němečtí ordneři a při nichž padl jeden obránce a šest jich bylo zraněno.
Skupina žen, dětí a starců z Vlčic ale jen procházela a pokračovala dál až do Německa. Rudolf Reinold vzpomíná, že jeho rodina nešla za hranice, ale zůstala na statku těsně před nimi. „Šli jsme až do Bernartic, až k poslednímu sedlákovi před hranicí. U toho sedláka jsme spali týden ve stodole. Ve Vlčicích zůstali akorát chlapi, kteří poklízeli dobytek. Matka si vždycky půjčila kolo a jela zpátky nakrmit dobytek a zase se pak vrátila. Za týden už byl pokoj a vrátili jsme se všichni zpátky.“ Po mnichovské dohodě totiž 6. října 1938 vjela do Javornicka vojska wehrmachtu a Vlčice i skoro celé pohraničí byly připojeny k Německu.
Následující rok vypukla přepadením Polska Německem druhá světová válka. Vlčice měly v té době přes tisíc pět set obyvatel a Rudolf Reinold vzpomíná, že v nich žilo i několik zapálených nacistů. Ať už však místní muži souhlasili nebo nesouhlasili s Hitlerovým režimem, od určitého věku museli všichni narukovat do wehrmachtu a sto padesát z nich prý v německé armádě padlo. Do wehrmachtu museli narukovat i oba matčini bratři, ten třetí padl již v první světové válce. „V první světové válce padl její nejstarší bratr a další bratr se z ní vrátil zázrakem. Jako osmnáctiletý byl v ruském zajetí a tři čtvrtě roku byl na cestě zpátky z Ruska domů,“ vypráví pamětník o zázračném návratu strýce Josefa Baucha, jenž za druhé světové války opět bojoval na ruské frontě a opět se mu podařilo přežít. Na východní frontě ale v únoru 1944 padl třetí bratr matky Alfred Bauch. „Prarodiče doma slavili zlatou svatbu a on v tom padl.“ Těsně po konci války zahynul také jeden z otcových bratrů Adolf Reinold. „Rusi ho vzali s sebou, aby hnal dobytek. Sebrali mu koně a musel hnát dobytek přes Polsko. Snad onemocněl a nepřežil.“
I přímo ve Vlčicích šlo znát, že celým světem hýbe válečný konflikt. Kousek od domu, kde bydlel Rudolf, umístili francouzké zajatce. Pamětník vzpomíná, že se nejednalo o klasický zajatecký tábor, ale zajatci byli pod kontrolou strážného ubytováni v jednom z domů. „Měli tam jednoho strážného a ten je večer zavíral a každé ráno zase odešli na práci k sedlákům. (...) My jsme od nich dostávali čokoládu. U souseda pracoval nějakej Leo a my jsme byli kámoši. To byl mladý kluk.“
Rudolf Reinold také vzpomíná, jak dva Poláci provedli sabotáž na místní velkostatek, kde je německá správa nuceně nasadila jako zemědělské dělníky. „Tenkrát ve třiačtyřicátým roce Poláci zapálili statek. Vyhořel celej kravín komplet všechno. Natáhli zapalovací šňůru a celý statek shořel. Ráno, jak jsme šli do školy, tak byl ten dobytek ještě venku. Tenkrát to byl velký poprask a francouzští zajatci šli ještě hasit. To byla dlouhá budova, nejmíň sto metrů, ne-li víc. Kravín, konírna, dílna, to bylo všechno v jedné budově. Oba dva Poláky veřejně oběsili. Tenkrát všechny Poláky, co byli v okolí, tam nahnali a museli se dívat, jak ty dva oběsili.“
Počátkem roku 1945 se už fronta přiblížila k Vlčicím. Školu, kterou Rudolf navštěvoval, uzavřeli. Jedním z důvodů také bylo, že do ní umístili nějaké východní vojáky. „To nebyli zajatci, ale pracovní skupina. Oni tenkrát vyhloubili protitankový zátarasy mezi Sedmilány a Hutbergem (Kaní hora). U Skorošic jsou z obou stran kopce a tenkrát tam to ti Pákistánci vyhloubili.“ Rudolf Reinold sice vypráví, že se jednalo o Pákistánce, kteří nebyli zajatci, ale vzápětí dodává, že měli šikmé oči. Je tak dost možné, že se jednalo o zajatce z některých sovětských asijských národů, jichž se na Jesenicku nacházely stovky. Všichni zajatci ale před příchodem fronty z Vlčic zmizeli.
A takto Rudolf Reinold vzpomíná na poslední dny války: „Konec války byl špatný. Za prvé tisíce lidí přišly před frontou z Německa. Přijeli s krávama, koněma, plný vozy. Oni byli zvyklí na rovinu a u nás v těch kopcích nemohli ty vozy udržet, protože neměly brzdy. To byl velký problém. Sestra byla už nemocná a u nás byli ubytovaní lidi. Nastlali jsme slámu a na ní spali. Bylo to spousta lidí. Oni se potom zase pomalu vrátili zpátky a dostali se Rusům přímo do ruky. Napřed přijeli utečenci a potom německé vojsko. Šli přes Vlčice, přes hory. Jich bylo moře. Potom byl dva dny pokoj a pak najednou velký kravál. Otevřel jsem dveře a stáli tam Rusi. Celá kolona Rusů.“
Sovětští vojáci se prý k místním německým obyvatelům, zvláště ženám, chovali velmi krutě. „Potom byli ubytováni na zámku. Co se dalo, tak to urvali. Potom začalo znásilňování. Přímo u nás dvě sousedky. Jedna mladá holka, co měla osmnáct roků, jedna byla policajtova dcera. Tu sebrali do zámku a tam ji znásilnilo pět chlapů. Ta mladší měla po znásilnění dítě a to se narodilo ještě tady. (…) Těch znásilněných ženských bylo víc, ale ty už byly starší.“
Zůstali, ale...
Krátce po válce prý Vlčice ovládli členové Revolučních gard. „Nejhorší byli partyzáni. Lidé jako u nás zahradník Schustek, který byl sice za války zástupce partaje, ale celou válku byl doma a nic nedělal. Přišli, sebrali ho a nikdo ho víckrát neviděl. Čili po něm zůstaly děcka. Lidé se ztratili a bylo to,“ vzpomíná Rudolf Reinold.
Ještě v průběhu roku 1945 začali do Vlčic přicházet noví osadníci. „Na ty první lidi nemám nejlepší vzpomínky. Bylo dost lidí, co rabovalo, někteří z nich neměli žádný zábrany,“ vypráví pamětník, jenž v té době odešel pracovat do německého hospodářství v Petrovicích (německy Petersdorf). „Po válce posílali lidi do pracovních táborů. Třeba posbírali lidi do Ostravy do dolů. Já jsem měl patnáct roků, tak jsem se nějak ztratil.“
Od počátku roku 1946 probíhal na Jesenicku odsun Němců. Rudolf se proto musel vrátit zpět do Vlčic, kde nastoupil do pastvinářského družstva. Naprostou většinu místních Němců nejprve soustředili v obrovském areálu Muna Mikulovice, ze kterého je pak transportovali do některé z okupačních zón Německa. Protože ale byla nejmladší sestra Rudolfa těžce nemocná, rodinu nezařadili do prvních vln odsunu Němců. Měli prý odjet až posledním nemocničním transportem, a tak museli v říjnu 1946 s prarodiči nastoupit do Muny Mikulovice. „Koncem války onemocněla moje sestra. V pětačtyřicátým pro nás nebyly léky. Nebyli doktoři a ono to došlo tak daleko, že ta holka nemohla chodit. Matka se o ni musela starat ve dne v noci. Dostali jsme příkaz, že musíme odjet do Mikulovic. Sestru jsme naložili na gauč a s tím gaučem jsme ji naložili na auto a zavezli nás do Mikulovic. V Mikulovicích nás bylo třiadvacet v jedné místnosti. My jsme tam přišli večer. A ten zbytek, těch třicet kilo co jsme si mohli vzít sebou, jsme museli odevzdat do lágru a tam jsme to nesměli zamknout. Muselo to být všechno otevřený. Tam se nám ještě ztratilo věcí z těch třiceti kilo. V lágru jsme museli každý den nastoupit v osm hodin ráno do práce a dělali jsme vojákům dřevo na topení nebo zajišťovali vodovody proti zimě. Byli jsme taková partie čtyř chlapů a já z nich nejmladší. Někdy jsme dělali u policajta a tam jsme dostali za práci přidělený kousek chleba s marmeládou. Tam jsme se vždycky tlačili, abychom dostali kousek chleba, páč jsme dostali jen takový kousek chleba na dva dny. Jestli jsme ho snědli za jeden nebo si ho nechali na dva dny, to byla naše věc. To jídlo bylo velice špatný.“ V Muně nakonec rodina zůstala dva měsíce, ale do žádného z transportů do Německa je nakonec nezařadili, a tak se vrátila zpět do Vlčic. Půl roku poté zemřela ve třinácti letech sestra Anna na neléčené revmatické onemocnění.
Rudolf Reinold ve Vlčicích opět nastoupil do pastvinářského družstva. V roce 1948 měla být rodina v rámci přesídlení Němců vystěhována na práci do vnitrozemí. Nakonec je před odchodem zachránil správce Robert Hrdlička. „V osmačtyřicátým roce nás chtěli dvakrát vystěhovat do vnitrozemí, ale držel nás správce hospodářství. Ten nám pomohl. On byl za Němců zavřený čtyři roky, a přesto nám po válce pomohl. Zavřeli ho za černou zabijačku, protože ho lidi udali,“ vzpomíná Rudolf Reinold, který i potom pracoval v pastvinářském družstvu později změněném na státní statek. Spolu s ním tam mimo jiné zaměstnávali několik Němců a také mladé chlapce, které jako syny „kulaků“ vyloučili ze středních zemědělských škol a poslali na práci právě do pohraničních Vlčic. Rudolf Reinold vzpomíná, že začátky neměl jednoduché, protože neovládal češtinu. Pomáhala mu ale přítomnost relativně velkého množství Němců z Vlčic, které stejně jako ho nezařadili do odsunu, a také němčinu ovládající správce.
Maminka odešla
Ve Vlčicích zůstal Rudolf Reinold až do šedesátého roku, kdy se přestěhoval za svou manželkou Alžbětou do Kobylé nad Vidnavkou. Ta byla také německé národnosti a její rodinu do Německa neodsunuli kvůli otcově práci na státním statku v Kobylé. Od poloviny šedesátých let, když v komunistickém režimu došlo k určitému uvolnění, manželé přemýšleli o dodatečném odchodu do Německa, ale nakonec zůstali v Československu. Od roku 1965 ale své příbuzné v NSR pravidelně navštěvovali, což neobešlo bez komplikací. „Byly tenkrát velký problémy. Museli jsme mít potvrzení od národního výboru, policajtů a podniku, od vojska, od KSČ.“ Rudolfova matka a sestra se nakonec v roce 1967 definitivně přestěhovaly do německého Norimberku. Rudolf Reinold vzpomíná, že jeho maminka už měla dost ústrků od státní správy, která jí ani nebyla schopna vrátit její malý pozemek a neustále jí ho vracela a odebírala podle toho, kdo o něj měl zrovna zájem. Rudolf Reinold ale v Československu zůstal a do dnešních dnů žije se svou ženou v Kobylé nad Vidnavkou.
KNOPP, T., Předkládám na vědomí. Jeseník: Hnutí brontosaurus Ještěr, 2004.
PROCHÁZKA, P., Příběhy z pohraničí. Jeseník: Hnutí brontosaurus, 2007.
Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, e-mail: vitlucuk@seznam.cz.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: German Minority in Czechoslovakia and Poland after 1945
Příbeh pamětníka v rámci projektu German Minority in Czechoslovakia and Poland after 1945 (Vít Lucuk)