Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Rejchrt (* 1942)

• narodil se 20. dubna 1942 v Litomyšli

• v roce 1952 mu bylo zrušeno přijetí na AVU, nastoupil do učení na sazeče

• v roce 1966 ukončil studium Komenského evangelické bohoslovecké fakulty

• od roku 1966 kandidátem Svazu čs. výtvarných umělců

• v letech 1971–1972 příležitostným kazatelem Českobratrské církve evangelické

• v letech 1972–1991 restaurátorem nástěnných maleb

• v roce 1988 opět ustaven příležitostným kazatelem

• v letech 1989–1992 členem redakční rady časopisu Souvislosti

• v roce 2024 žil a tvořil střídavě v Praze a ve Velichovkách u Jaroměře

Životní příběh Pavla Rejchrta je příběhem spisovatele, básníka, malíře, grafika a ilustrátora, muže jedinečného vnitřního vidění a fantazie, který svůj život plně zasvětil umělecké tvorbě. Jako syn bratrského kazatele, jehož hodnoty byly vždy pevně ukotveny v Písmu, se musel dlouho potýkat s nepřízní režimu. Možnost publikovat své dílo mu umožnila až sametová revoluce.

Byl jsem dítě zádumčivé

Pavel Rejchrt se narodil 20. dubna 1942 v Litomyšli rodičům Elišce a Ludvíku Rejchrtovým.

Tatínek pocházel z Velichovek u Jaroměře. Jako kluk uvažoval o studiu biologie, ale po svém „vnitřním obrácení“ ke Kristu zvolil cestu kazatele Jednoty českobratrské. Ve službě církvi prošel mnohá působiště. Za první republiky byl kazatelem na Podkarpatské Rusi, v Prešově a od roku 1938 působil v České Třebové. Pamětníkova maminka Eliška, roz. Kulichová, se narodila v Německu, v kolonii českých „gastarbeitrů“ poblíž Brém. V roce 1923 se rodina přestěhovala z Německa do Litoměřic, kde maminka dokončila studia reálky a stala se učitelkou na české národní škole.

Nejranější pamětníkovy vzpomínky se vážou na Českou Třebovou. Tam z oken modlitebny pozoroval vlaky, které, podle vyprávění rodičů, převážely vojenské zajatce a Židy do koncentračních táborů. „Tohle na mě dost působilo,“ říká.

Silnou stopu v mysli pamětníka zanechaly také roky prožité v Ostravě, kam byl otec ustanoven kazatelem v zimě roku 1945. „Říkali o mně, že jsem byl dítě zádumčivé. V Ostravě tomu přispělo i to, že jsme bydleli proti židovskému hřbitovu. Tam byla modlitebna jednoty českobratrské a kousek opodál bylo městské krematorium, takže já jsem v období třech až šesti let viděl pořád stoupat kouř ze secesního krematoria. Naproti byl židovský hřbitov a tam jsem viděl ještě dva autentický židovský poválečný pohřby, kdy rakev byla přikryta jen suknem, byly tam objednané rituální plačky a pan rabín se tam vyskytoval. A kamarádil jsem se synem tamějšího hrobníka a často jsem se na tom hřbitově zdržoval a dost jsem přemýšlel o smrti a o onom světě,“ vzpomíná pamětník.

Dva světy

V roce 1948 se rodina opět stěhovala, tentokrát do Trhového Štěpánova na Benešovsku. Pamětník i jeho bratři, starší Luděk a mladší Miloš, začali brzy vnímat rozdvojenou výchovu. Ve společnosti komunistickou a v rodině křesťanskou, jejíž životní zásady vycházely z Bible. Od rodičů měli pokyn k ničemu se na veřejnosti nevyjadřovat, a především nikde nešířit doma slýchanou kritiku. „Bylo to velmi nebezpečné, protože to mohlo znamenat odebrání dítěte, tedy mě, na převýchovu. To se dělo. Rodiče se velice báli tohoto konfliktu s režimem,“ vysvětluje pamětník.

Tatínek své syny vychovával především pravidelnými ranními pobožnostmi. „Než jsme šli do školy a maminka učit, tatínek sedl k Bibli, přečetl oddíl, který komentoval, a krátce se pomodlil.“ Očekávalo se, že děti kazatele budou příkladní ve svém chování, v oblékání i v účasti na sborových shromážděních. Zvláštní důraz rodiče kladli na znalost Bible. V roce 1951 byl tatínek přeložen do Prahy, kam ho následovala také rodina.

Že mi ta ruka nějak hezky kreslí

O malování se pamětník začal více zajímat ve svých třinácti letech. „Maminku jednou uhranulo, že jsem viděl obrázek krávy s rohama v nějaké učebnici a tužkou jsem to obkreslil mimo, udělal jsem kopii toho obrázku.“ Ze synova nadání se rodiče těšili a podporovali ho. V patnácti letech začal navštěvovat profesora Václava Kytku, který mladého malíře s vnitřním viděním a fantazií připravoval na přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění (AVU).

Zkoušky konané v dubnu 1959 dopadly úspěšně, ze dvou set uchazečů bylo přijato jen osmnáct a pamětník byl mezi nimi. Jeho radost však netrvala dlouho. V den své maturity na jedenáctiletce našel ve schránce dopis, v němž stálo: „Vaše přijetí do přípravného ročníku AVU bylo z rozhodnutí rektorátu zrušeno.“ Podané odvolání bylo zbytečné, pro syna kazatele nebylo na Akademii místo. „Ty důsledky nesu až dodnes. Patřilo to k rozhodujícím výhybkám mého života.“ 

Hluboce zklamán nastoupil dvouletý učební obor sazeče v závodě Polygrafia. Pro mladého kreativního umělce však byla jednotvárná sazečská práce břemenem a svého snu o studiu na Akademii se nevzdával.

Vstal jsem, odešel a ještě bouchl dveřmi

Když na AVU nebyl přijat ani napodruhé, dostalo se mu cenné rady od bratra Luďka. Starší bratr mu poradil, aby vystudoval teologii, a pokud se stane farářem, duchovní službu bude moct snadno skloubit s uměleckou tvorbou.  

K  úsměvné situaci došlo, když o nezbytné doporučení ke studiu na vysoké škole požádal ve svém podniku Polygrafia. V žádosti uvedl záměr studovat Komenského fakultu, což mu podnik ochotně schválil. Později, když podnikovým kádrovákům došlo, že se nejedná o fakultu pedagogickou, ale evangelickou bohosloveckou, se marně snažili svého zaměstnance vyreklamovat.

Vyreklamování se jim nepodařilo především díky profesoru Josefu Hromádkovi, kontroverzní osobě bohoslovecké fakulty, který jinak vycházel komunistické straně nad míru vstříc. To dobře ilustruje pamětníkova vzpomínka na profesorův projev přednesený k 50. výročí říjnové revoluce, v němž pravil: „Dvě události považuji za skutečně světodějné. Ta první je inkarnace Ježíše Krista a ta druhá je VŘSR.“ „To mě tak popudilo, že jsem vstal, odešel a ještě bouchl dveřmi,“ vzpomíná na profesora pamětník. Ale současně připomíná, že za své přijetí na fakultu vděčí právě jemu.  

Studenty na bohoslovecké fakultě tvořili převážně synové a dcery ze starých evangelických rodin a potom konvertité, kteří křesťanství nově objevili. Ze studentů měl pamětník nejblíže k Jaroslavu Voříškovi a Janu Miřejovskému. Během jeho studií fakultu navštěvovali také Sváťa Karásek a Vráťa Brabenec, pozdější členové skupiny „Plastic People of the Universe“. Pamětník přiznává, že k písním Sváti byl jedovatě kritický, ale nedával mu to znát.

Ten pocit bezprávnosti je strašný

V roce 1966, pod velkým psychickým tlakem z blížící se vojenské povinnosti, vyhledal odbornou pomoc psychiatra. Při jedné z ambulantních kontrol si ho zastupující lékař změřil. „Pravil, jestli někdy nemám pocit, že bych chtěl skočit z okna, nebo do světlíku. Já mu odpověděl: ,Pane doktore, já myslím, že takové puzení máme občas všichni.‘ Na to lékař zvedl sluchátko, a zavolal do Bohnic: ,Máme tu schizoidního sebevraha, okamžitě přijeďte‘.“ Pamětník byl převezen do Bohnické léčebny a hospitalizován v pavilonu nechvalné pověsti č. 31. Náhle se ocitl mezi lidmi, kteří působili jako těla bez duše, několik jich leželo na zemi, u ústředních topení. „To je nejhorší pocit, že to může být od toho dne až do smrti. Přestáváš být člověkem a nemáš žádná práva. Ten pocit bezprávnosti je strašný,“ vzpomíná pamětník na těžké chvíle a popisuje, že v rámci terapie byl pacientům „jednatřicítky“ promítán film o obětech koncentračního tábora Osvětim.

Z hrůzného pavilonu se pamětník dostal za pomoci přítele J. A. Máši, kterému poslal prostřednictvím pracovníka v kuchyni za úplatu dvou cigaret zoufalý dopis. Díky intervenci doktora Tomana z léčebny v Horních Beřkovicích a psychiatra Stanislava Grofa byl nejprve přesunut na mírnější pavilon a po šesti týdnech propuštěn. 

Naše bojování není proti lidským nepřátelům

Přestože hospitalizace v léčebně byla velmi nepříjemnou zkušeností, pomohla pamětníkovi k vytoužené „modré knížce“. Motivaci vyhnout se službě v lidové armádě nacházel ve spisech Petra Chelčického, jenž praví: „Naše bojování není proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem v povětří,“ ale také v prostém faktu, že nechtěl ztratit dva roky života pod tyranií lampasáků.

Od důstojníka, sedícího u odvodové komise, vyslechl ortel, že není schopen vojenské služby. „Úprkem jsem běžel do kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí a tam Pánu Bohu poděkoval za dva roky přidanýho života,“ popisuje svou radost pamětník.

Příliš zralý výtvarný výraz na úspěšné tvárnění

Pro mnohé věřící bylo překvapením, že si jako absolvent bohoslovecké fakulty nezvolil dráhu faráře. Pamětník se však stále nevzdával svých snů a jaře roku 1969 se ještě naposled pokusil o přijetí na Akademii. „Tentokrát jsem chtěl studovat obor restaurování, o kterém jsem věřil, že člověku jaksi umožní nějakou obživu, lepší než hladovou, že jo. Tam zase mě nepřijali a ten dopis mám, že můj výtvarnej výraz je natolik zralej, že nedává naději na úspěšný tvárnění na naší fakultě. Takhle mi to tam napsali.“

Zvláštní druh osvobození

Intervenci vojsk Varšavské smlouvy prožil v Praze. Jednadvacátého srpna šel se svým holandským kamarádem před budovu ÚV KSČ. Tam stály sovětské tanky, kolem nichž bylo mnoho mladých lidí s československými vlajkami.

Protože mu komunistický „obrodný proces“ nikdy neseděl, pociťoval najednou zvláštní druh osvobození. „Já jsem byl hodně uzavřený do sebe a do vnitřního života. A tohle se mi zdálo natolik vnějškové, natolik frázovité, problematické a namyšlené, že jsem se v tom necítil dobře. A když přijely ty tanky, tak jsem si říkal: ,No tak, spadla tahleta nadstavba, jsme v nulovém bodě a teď se ukáže, co v nás je, nač vlastně vnitřně spoléháme, co můžeme čekat sami od sebe. To byl můj pocit,“ vysvětluje pamětník.

Podobně nahlížel na oběť Jana Palacha. Nikdy v něm nespatřoval světce nebo mučedníka. Naopak, měl ho za sebevraha a cítil spoluvinu, že si někdo bere život. „Vadilo mi, že se nemyslí na ostatní lidi, kteří si berou život, kteří umírají sami, a pes o nich neštěkne a z Jana Palacha se stává hrdina.“

Vy se chcete vrátit, vy jste komunista?

V roce 1969 vyjel na praxi do restaurátorské dílny při Gemeentemuseum - Den Haag v Holandsku, kterou mu domluvil přítel Jan Miřejovský. Pamětník si od praxe hodně sliboval, ale vše dopadlo jinak. Vedení dílny nemělo na mladého umělce čas a v očích policie se stal podezřelým, protože neuvažoval o emigraci. „Vy se chcete vrátit, vy jste komunista?“ dotazoval se ho místní policejní komisař. Předčasně se vrátil do Prahy. „Mě všechno kolem obklopovalo tou známou důvěrností a byl jsem strašně rád, že jsem z toho Holandska, stříhaných trávníků, psů a měšťáků vypadl,“ vypravuje pamětník.

Období let 1970 až 1971 prožíval jako roky osamělé nouze. Své služby nabídl synodní radě. Jako kazatel vypomáhal například Vršovickém sboru a u sv. Martina ve zdi, než bylo jeho působení z pokynu StB ukončeno. Pamětník měl vždy pocit, že se na regulérního faráře nehodí, cítil se neschopným splnit všechny nároky, které taková služba vyžaduje. „Já jsem nebyl osoba kontaktní,“ říká.

To mě živilo

K významné změně v pamětníkově životě došlo v roce 1972, kdy byl kolegou Zdeňkem Prokopem přizván do restaurátorského týmu. Prvním společným dílem byla obnova novorenesančních sgrafit domu na Argentinské ulici. Práce bylo stále dost, existenční problémy pominuly a pamětník získal i cenný prostor na vlastní tvorbu. Maloval obrazy, věnoval se kresbě a grafice, psal poezii a lyrickou prózu.

„Tehdy jsem psal kompozice na recitaci. Cyklus básní ,Harlekýn slova‘ bylo celovečerní vystoupení, které nastudoval jako recitátor Jiří Oberfalzer, tehdy herec divadla Radima Vašinky, dnes senátor,“ vypráví. V listopadu 1974 se po dvouleté známosti oženil. Životní průvodkyní se mu stala paní Dagmar, tlumočnice z anglického jazyka.

Postojů svého bratra si velmi cenil

Za normalizace se pamětník uzavřel do svého světa ještě víc. V roce 1971 byl vyslýchán StB jen proto, že na požádání svého bratrance Pavla Mareše, předal dopis do schránky Rudolfa Battěka.

Když se mladší bratr Miloš stal signatářem a později mluvčím Charty77, pamětník vážně uvažoval, že se pod prohlášení podepíše také. Záměr mu nakonec bratr rozmluvil. Pamětník si postojů svého bratra velmi cenil a vážil si ho jako statečného člověka.

Konec 80. let trávil především v domku po svém otci ve Velichovkách u Jaroměře. Intenzivně vnímal změny ve společnosti a opět přijal službu příležitostného kazatele. Na podzim roku 1989 podepsal petici za Václava Havla, ale jak skromně dodává: „Žádná velká statečnost k tomu už nepatřila.“

Nemohl jsem věřit svým očím

Na podzim roku 1989 pracovně pobýval u svého známého galeristy v Bonnu, kde v přímém přenosu sledoval události kolem pádu Berlínské zdi. „Němci to šíleně emočně prožívali. Můj hostitel plakal u televize,“ vzpomíná pamětník.

Za několik málo dní - 17. listopadu 1989 - informovala německá televize o studentské demonstraci v Praze, při níž byli zastřeleni čtyři studenti. „Strašně jsem se toho lekl a pojal jsem touhu jet do vlasti dříve, než jsem měl plánováno.“

22. listopadu se vrátil do Prahy. „Nemohl jsem věřit svým očím, poněvadž to bylo nepředstavitelný.“ Ještě toho večera se účastnil demonstrace na Václaváku, kde bylo cca 200 tisíc lidí, a nechyběl také na letenské demonstraci, kde se lidé modlili Otčenáš. „To bylo fascinující, na tu dobu úplný novum. Tím to všechno začalo.“

Byla to zajímavá parta

Po sametové revoluci stál pamětník u založení katolické kulturní revue Souvislosti, v jejíž redakční radě působil tři roky. V redakci byl jediným evangelíkem a svou práci vykonával bezplatně, což mu dávalo velkou svobodu. Rád vzpomíná na spolupráci s Květou Neradovou, Evou Formánkovou, Petrem Borkovcem, Martinem C. Putnou, Antonínem Petruželkou, Josefem Čábelou a Josefem Mlejnkem. „Byla to zajímavá parta nadaných literátů a redaktorů a to se mi líbilo. Jsem rád, že jsem mezi ně mohl patřit.“

Po své oficiální knižní prvotině, knize veršů „Ach už nikdy víc ne osud“ z roku 1995, pamětník vydal řadu básnických sbírek, povídkových knih a esejistických románů, přičemž většinu z nich doprovodil vlastními ilustracemi.

V roce 2024 pamětník se svou ženou Dagmar žil a tvořil střídavě v Horních Měcholupech a ve Velichovkách u Jaroměře a byl činný jako příležitostný kazatel Českobratrské církve evangelické.