Pavel Rejchrt

„Psychoterapie na jednatřicítce vypadala tak, že jsme všichni blázni z jednatřicítky byli vyhnáni o patro výš, kde byl veliký sál s promítacím plátnem, a pro rekreačně výchovný nebo léčebný důvody nám promítali filmy. A je to teda neuvěřitelný, že ten film, který měl být takový výchovně relaxačně léčebný, tak byly mrtvoly z Osvětimi, vytažený z pecí. Tyhlety hromady na těch vozejkách a ty mrtvoly u zdi v Osvětimi, tak tohle jsem viděl jako součást psychoterapie v Bohnicích v roce 1967 na jaře. To mohu sám dosvědčit. Potom ještě jsme měli pracovní psychoterapii. Na jednatřicítce jsem dostal takový špalíček dřeva a šmirgl. A teď jsem to měl šmirglovat, aby to bylo hladký. A já jsem říkal: ,Pane ošetřovateli, k čemu to vůbec je?‘ On mi řekl: ,Drž hubu, nebo dostaneš injekci.‘ Tam nebylo jiný jednání. Tak jsem držel hubu a předstíral jsem, že brousím ten špalíček.“

„Já jsem namaloval velmi záhy, asi ve třinácti letech, jsem všelicos začínal kreslit. Maminku jednou uhranulo, že jsem viděl obrázek krávy s rohama, v nějaké učebnici, a tužkou jsem to obkreslil mimo, udělal jsem kopii toho obrázku. Byla velice zručná. No tak to byl počátek takového obdivu rodičů k tomu, že mi ta ruka nějak hezky kreslí. A potom, v patnácti a půl asi, v necelých šestnácti jsem začal chodit k profesoru výtvarné školy na Hollarově náměstí, já k němu chodil do bytu, k Václavu Kytkovi, a tam jsem se asi dva roky pod jeho vedením učil kreslit a trochu malovat akvarelem, pak pastelem a tak. To byla moje průprava k těm zkouškám potom na Akademii.“