Jindřich Rejnart

* 1939

  • „Takže otce pak odvezli do Příbrami, potom do lágru Vojna, kde byl zavřený a kde fáral do dolů. A pak ho odvezli do Nováků a do Handlové na Slovensko, kde vykonával trest společně... což byl paradox teda od těch komunistů, společně se slovenskými fašisty gardisty. A po této době, asi po dvou letech, ho na žádost matky pustili domů. Jenže. Nesměl už vykonávat žádnou službu v poštovních službách. A jedině u Pozemních staveb, tak pracoval u Pozemních staveb jako přidavač a později jako skladník. Tato funkce možná zapříčinila taky to, že nakonec skončil s mrtvicí.“

  • „Otec byl 15. března zatčen za protistátní činnost. Jeho protistátní činnost spočívala v tom, že v té době se boural choceňský tunel, hned za nádražím. A prováděl to tam národní podnik Konstruktiva. Zde byla protikomunistická buňka, která vedla až do České pošty. Někteří zaměstnanci pošty se zúčastnili, a jelikož znali otcovo přesvědčení, tak na něho naléhali, jestli by se nechtěl připojit. Jak říkala matka, tak to odmítl. Nebyl to žádný hrdina a řekl, že nepůjde. Má tady manželku a děti, tenkrát už vedle mě byla ještě sestra. Samozřejmě komunisti už této buňce byli na stopě a oni ti členové, když se to dozvěděli, no tak prostě utíkali za hranice a některé pochytali u Znojma. No, a celá tahle skupina asi deseti lidí byla zatčena. Mezi nimi i otec, kterému se kladlo za vinu, že jakožto poštovní ředitel, který věděl o tom, že se tam nějaká protistátní činnost vyvíjí, že to neoznámil, tak mu dali nějaký paragraf, který nevím... No a za to ho odsoudili na půl roku, možná tuším i na tři čtvrtě, do tuhého vězení.“

  • „Už z toho zaměstnání na Slovensku jsem si předsevzal, že se chci dostat na vysokou školu, ovšem už ne na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ale že to zkusím na Akademii výtvarných umění. No tak zde jsem dělal zkoušky, v roce tuším to bylo 59. A bylo to v březnu. No a ty zkoušky jsem udělal. A najednou přišlo, že jsem přijat. Pamatuju, jak ty zkoušky trvaly asi pět dní a týden nato dopoledne byly vyhlášeny výsledky a byly vyvěšeny na sloupu a já jsem viděl ke svému štěstí najednou, že jsem se ocitl mezi dvanácti lidma, kteří byli přijati. No, tak to bylo pro mě veliké štěstí, tak jsem žil ve velké euforii. Přijel jsem domů, otec byl taky z toho velice šťastnej, že jsem se dostal na takovou školu. Samozřejmě ještě jsem pokračoval dál v práci ve sklárně. No a přesně patnáctého července téměř, vím, že to bylo kolem mého svátku, jsem dostal z ministerstva školství dopis, ve kterém stálo, že po prošetření všech okolností mého přijetí bylo uneseno, že nesplňuji všechny podmínky k přijetí na vysokou školu a že moje přijetí je zrušeno.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 06.02.2020

    (audio)
    délka: 41:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Hradec Králové, 27.02.2020

    (audio)
    délka: 02:08:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je třeba dělat něco dobře, a nejenom pro peníze

Jindřich Rejnart v dětství, první polovina 40. let
Jindřich Rejnart v dětství, první polovina 40. let
zdroj: Archiv pamětníka

Jindřich Rejnart se narodil 27. února 1939 v Hradci Králové. Po válce se rodina přestěhovala do Chocně. Jeho otec se stal přednostou poštovního úřadu. Byl to sociální demokrat a odmítal sloučení s komunistickou stranou. V březnu 1949 byl odsouzen k 9 měsícům vězení. Po krátkém pobytu na svobodě ho povolali na dva roky do tábora nucených prací. Jindřich Rejnart vystudoval sklářskou školu a chtěl pokračovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Udělal zkoušky, ale kvůli politickému profilu svého otce přijat nebyl. Nastoupil do skláren v obci Lednické Rovne na Slovensko. Znovu podal přihlášku na AVU v Praze a tentokrát u zkoušek uspěl. Následně mu však přišlo oznámení, že nesplnil podmínky k přijetí a nastoupit nesmí. V lednu 1960 rukoval k vojenským technickým jednotkám. Po vojně se vrátil do skláren v obci Lednické Rovne. Přihlásil se na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a tentokrát ho přijali. Po studiu znovu pracoval ve sklárnách jako návrhář skla. Po osmi letech se stal umělcem na volné noze. Některé jeho skleněné vázy odkoupily galerie v Praze, Brně i v Bratislavě. Realizoval mimo jiné mozaiky a vitráže, například na zámku v Chocni a v nádražní hale v Hradci Králové. Svá díla ze skla vystavoval i v zahraničí. Po roce 1989 se začal zabývat také abstraktní malbou. Učil na Střední průmyslové škole Hradební v Hradci Králové a na Střední umělecké škole v Ústí nad Orlicí figurální malbu a dějiny umění. Žije v Chocni.