Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Rejnart (* 1939)

• narozen 27. února 1939 v Hradci Králové

• rodina se přestěhovala v roce 1945 do Chocně

• otec odsouzen na 9 měsíců za protistátní spiknutí

• Jindřich vystudoval střední sklářskou školu

• v roce 1958 se z politických důvodů nedostal na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze

• v letech 1958-1960 pracoval jako sklář v obci Lednické Rovne na Slovensku

• v roce 1960 podal přihlášku na AVU do Prahy a znovu nebyl přijat

• v roce 1960–1962 byl povolán na vojnu k vojenským technickým jednotkám

• přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou

• po škole pracoval jako návrhář skla v obci Lednické Rovne

• koncem sedmdesátých let se stal umělcem na volné noze, tvořil mozaiky, vitráže a výrobky ze skla

• po roce 1989 vyučoval na školách v Chocni a Hradci Králové a začal se věnovat také malířství

• žije v Chocni, stále vyučuje a vystavuje svá díla

Jindřich Rejnart je muž všestranného výtvarného talentu. Stále umělecky tvoří a také učí mladé adepty výtvarného řemesla. Talent projevil už v dětství. Než se však dostal k profesionální umělecké práci, prošel si trnitou cestou. Narodil se do špatné doby. Jako dítě prožil fašistickou okupaci. Po krátkém nádechu svobody jeho rodinu zasáhla komunistická diktatura. Otec byl aktivní sociální demokrat a patřil mezi ty, kteří odmítali sloučení s komunistickou stranou. A na to komunisté nezapomínali.

Válečné dětství

Jindřich Rejnart se narodil 27. února 1939 v Hradci Králové. Čtrnáct dní po jeho narození německá vojska obsadila okleštěné Československo. „Za normálních okolností bych se narodil v Trutnově,“ říká pamětník. Jeho otec Jindřich Rejnart starší tam byl poštovním tajemníkem, ale v souvislosti s vývojem situace musel město opustit. Rodina se ubytovala u bývalého legionáře pana Stejskala. „Tenkrát byla jakási vlastenecká povinnost těmto utečencům ze Sudet pomáhat. Je zajímavé, že jeho manželka byla Ruska šlechtického původu. Naši legionáři tyto ženy osvobodili od gulagů. S tím, že byla šlechtického původu, se svěřila matce o mnoho let později, když ji navštívila,“ vzpomíná Jindřich Rejnart.  A přidává ještě vzpomínku na rok 1968. „Je neuvěřitelné, jak měli Rusové rozvinutý, tak říkajíc, informační systém o těch, kteří se tenkrát vystěhovali během revoluce ze Sovětského svazu. Tuto paní navštívil jeden důstojník sovětské armády a ptal se, proč tenkrát opustila Rusko, ale nic se s ní nestalo. Zajímavé je, že oni prostě tyhle věci nezapomínají.“ V době německé okupace dostal pamětníkův otec místo v Josefově jako poštovní úředník a dojížděl tam za prací. Jindřich Rejnart vzpomíná na průvod zbídačelých ruských zajatců, kterým lidé házeli chleba a Němci jim v tom už ani nebránili.

Po krátkém závanu svobody nastala vláda komunistů

Jindřich Rejnart starší se po válce stal přednostou choceňského poštovního úřadu. Tam se pak celá rodina odstěhovala. „Byl to začátek šťastných dvou let, kdy ještě byla demokracie. A komunisti se ještě nedostali k moci. Otec byl svým přesvědčením sociální demokrat a patřil k té části sociální demokracie, která se nechtěla sloučit s komunistickou stranou, která se snažila ty sociální demokraty pohltit.“ Jindřichův otec se výrazně angažoval, což mu komunisté později neodpustili.

Ještě v roce 1948 Jindřich Rejnart mladší absolvoval poslední skautský tábor. Dne 15. března 1949 byl jeho otec zatčen za účast na protistátní činnosti. V té době se boural choceňský tunel. Práce prováděl národní podnik Konstruktiva, kde byla organizovaná protikomunistická buňka, jejíž odnož vedla až do České pošty. „Někteří zaměstnanci znali otcovy názory, a tak se ho ptali, jestli by se k nim nechtěl připojit. Otec to odmítl. Nebyl to žádný hrdina, a tak řekl, že to nepůjde, protože má manželku a děti, rodiče měli kromě mě i sestru,“ popisuje. Komunisti už o této buňce věděli a byli jejím členům „na stopě“. Zoufalá snaha dostat se za hranice nebyla úspěšná. Ti, kteří se o to pokusili, byli zadrženi u Znojma. Celá skupina asi deseti lidí včetně Jindřicha Rejnarta staršího skončila před soudem. Jeho otci kladli za vinu, že jako poštovní ředitel musel vědět o tom, že se nějaká protistátní činnost na půdě pošty vyvíjí, a neoznámil to. Odsoudili ho na devět měsíců vězení, které si odseděl ve Vysokém Mýtě a v Pardubicích. Pracoval v Semtíně a na stavbě Křižanovické přehrady. Jindřicha Rejnarta staršího propustili před Vánocemi 1949. Brzy po svátcích ale dostal obsílku. Byl povolán do tábora nucených prací, kde se musel dále „napravovat“. Odvezli ho do Příbrami a pak do lágru Vojna, odkud každé ráno fáral do jáchymovských dolů. Po roce ho odvezli do Handlové a do Nováků, kde vykonával svůj trest společně se slovenskými fašisty a gardisty. Asi po dvou letech ho nakonec na matčinu žádost pustili domů. Nesměl už ale pracovat v poštovních službách. Byl zaměstnán u Pozemních staveb jako přidavač a později jako skladník.

Školní léta a neúspěšná cesta na vysněnou školu

Jindřich Rejnart začal po druhé světové válce navštěvovat základní, tehdy ještě měšťanskou školu. Projevil již v dětství výtvarný talent, ve kterém ho jeho otec velmi podporoval. Vedl svého syna k tomu, aby alespoň jednou za den něco nakreslil. Pamětník pak vystudoval sklářskou školu a chtěl dále pokračovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Karla Štipla, který tehdy vedl ateliér skla a jenž o něj jako o studenta hodně stál. Jindřich složil zkoušky, ale bylo mu sděleno, že vybrali pouze dva uchazeče a on byl ten třetí. Pravým důvodem však bylo otcovo věznění za protistátní činnost. Profesor Štipl intenzivně intervenoval jak u významného sklářského výtvarníka profesora Stanislava Libenského, tak dokonce i u náměstka tehdejší ministryně lehkého průmyslu Machačové. Nepodařilo se. Jindřich Rejnart přijat nebyl.

První pracovní zkušenosti ve sklárně v obci Lednické Rovne na Slovensku

Jindřich Rejnart mladší tedy nastoupil do skláren v obci Lednické Rovne na Slovensku do výtvarného střediska jako rytec skla. Na tuto dobu velmi rád vzpomíná. Práce ho bavila. Výtvarné středisko tehdy vedl Karol Hološko, který předtím působil v Argentině, v Buenos Aires. Se svými výtvarnými návrhy tam natolik zaujal, že navrhoval flakony pro parfémy prestižních značek.

Pamětník se od tohoto mistra svého oboru hodně naučil. Navrhoval například sportovní poháry, a dokonce vázu k Cyrilometodějskému výročí pro nitranské biskupství. Stále však toužil po studiu na umělecké vysoké škole. Tentokrát podal přihlášku na Akademii výtvarných umění v Praze. Udělal zkoušky a záhy přišlo vyrozumění, že byl přijat. „No, tak to bylo pro mě veliké štěstí, tak jsem žil ve velké euforii,“ říká pamětník. „Přijel jsem domů, otec byl taky z toho velice šťastnej, že jsem se dostal na takovou školu.“ Radost však byla předčasná. Někdy kolem svého svátku v červenci dostal Jindřich Rejnart dopis z ministerstva školství. V dopise stálo, že po následném šetření bylo usneseno, že uchazeč nesplnil všechny podmínky k přijetí na vysokou školu a přijetí se ruší.

Jindřich Rejnart se poté dozvěděl, že na něho přišel špatný posudek z Chocně. V pozadí samozřejmě stálo vězení jeho otce za protisocialistickou činnost. Oficiálně to však pamětník nikdy potvrzené neměl. Bylo mu naznačeno, ať jde na vojnu a pak by to možná mohl zkusit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Jindřich se tak musel vrátit do sklárny, se kterou předtím rozvázal pracovní poměr.

Vojenská služba u Vojenských staveb

Místo studia na akademii tedy nastoupil v lednu 1960 na základní vojenskou službu. Byl zařazen k Vojenským stavbám. Tento státní podnik realizoval především všechny speciální vojenské stavby a související komunikace. Zakázky se dělaly pro ministerstvo národní obrany a všechny podléhaly přísnému utajení. Pracovali tam samozřejmě ve stavebních dělnických profesích i vojáci základní služby. Jindřich Rejnart strávil tzv. přijímač v Podolí, což byl vzdálený kraj za Tatrami a Spiší. Nováčci se cvičili ve vojenských dovednostech, ale zásadně bez nabitých zbraní. Kopali v největším mrazu okopy pro ležící střelce.

Po třech měsících je odvezli k Příbrami do vesnice Obecnice, kde byli ubytováni v přízemních lágrech po čtyřiceti osobách na světnici. Odtud je každé ráno vozili na práci do Staré Huti. V brdských lesích byly v té době budovány stavby raketové obrany Prahy. Jindřich Rejnart pracoval na stavbách ubytovacích prostor pro důstojníky. Nejdříve se sbíječkou, poté vysekával ve zdech drážky pro elektrické vedení. Práce to byla těžká a nejlépe ji asi popisují slova jednoho kapitána, která se Jindřichu Rejnartovi vryla do paměti: „Tady jsme i houslové virtuosy naučili makat pořádně.“

I vojáci však poznali jeho výtvarný talent při tzv. vojenské umělecké tvořivosti. Druhým rokem vojny převeleli pamětníka do Rajhradu a potom do Brna a ustanovili ho písařem praporu. Kromě vyplňování výkazů pracoval na výzdobě agitačních místností a na různých ilustracích. A už nemusel pracovat manuálně. Vojna mu však byla prodloužena kvůli berlínské krizi o tři měsíce.

Konečně na Vysoké škole uměleckoprůmyslové

Pamětník se po návratu do civilu vrátil do skláren v obci Lednické Rovne. Znovu se pak pokoušel dostat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Za dobu jeho vojenské služby se mnohé změnilo a konečně ho přijali. Jeho profesorem byl Stanislav Libenský. Byl to sklářský výtvarník světového formátu, který své studenty hodně naučil. Jindřich Rejnart na svá studia vzpomíná takto: „Vůbec, ani v nejmenším nelituji, že jsem nastoupil na školu později, poněvadž jsem se dostal do takové doby, která už směřovala k Pražskému jaru. Politický dohled se stával stále méně a méně patrný. Otevíraly se knihovny se zakázanou literaturou.

Pro nás jako pro studenty to mělo obzvlášť velký význam, poněvadž jsme se dostávali ke knihám, které nám zprostředkovávaly moderní západní umění. Abstraktní umění: Picasso, Klee a další. Otevřely se dveře do Evropy i v literatuře, filmu a divadlu.“ Jindřich Rejnart začal studovat na vysoké škole ve svých čtyřiadvaceti letech. „Byla to pěkná doba. Měl jsem za sebou vojnu a o prázdninách jsem si vydělával ve sklárnách. Měl jsem za sebou výbornou praxi a dostával jsem prospěchové a sociální stipendium,“ vzpomíná.  

Rok 1968

Jindřich byl v srpnu ve sklárně v obci Lednické Rovne, kde jako každý rok v létě brigádničil. Co nejdříve se snažil dostat do Prahy. Na vlastní oči sledoval na Staroměstském náměstí sovětské tanky s hlavněmi provokativně namířenými na sochu Mistra Jana Husa. Viděl prostřílené Národní muzeum. Vzpomíná, jak se studentům UMPRUM v roce 1968 naskytla mimořádná příležitost umělecké exkurze ve Francii. I když to po invazi vypadalo, že nikam nepojedou, profesorka Miroslava Holubová cestu zařídila.

Studenti byli ubytováni v rodinách a poznali mnohé: Chagallův strop v opeře v Paříži, nádherné zámky, soubor sedmdesáti gotických tapiserií Vidění sv. Jana nebo uměleckou porcelánku v Sèvres. Jindřich Rejnart vzpomíná, jak jim po celou dobu exkurze Francouzi vyjadřovali solidaritu a vyptávali se na aktuální dění v Československu. Zažil také okupační stávku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Tam jsme byli několik dní, neholili jsme se a od té doby nosím knír, který mám dodnes.“ Vzpomíná na naivitu mnohých. Třeba i svého pana profesora Libenského, který chodil podporovat Alexandra Dubčeka a prohlašoval: „Slováci to tak nenechají, ti půjdou do hor.“ Po roce 1969 se situace na vysoké škole začal zhoršovat. Profesorka Holubová byla nucena odejít, později podepsala Chartu 77 a stal se z ní nepřítel režimu. Do vedení školy postupně přišli přisluhovači normalizace.

Umělec na volné noze

V roce 1969 absolvoval Jindřich Rejnart Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Vrátil se pak do skláren v obci Lednické Rovne a stal se návrhářem skla. I zde se však situace pomalu zhoršovala. Jeho první „učitel“ ve sklárnách Karol Hološko byl nucen odejít. Za svého nástupce navrhl právě pamětníka, ale ten pozici odmítl a po osmi letech svého působení ze sklárny odešel. Jeho návrhy se přestaly realizovat, takže už neviděl ve své práci smysl. Být umělcem na volné noze nebylo jednoduché. První rok žil z peněz, které obdržel za prodej váz, které si sám navrhl, vybrousil a vyryl. Některá jeho díla koupila Moravská galerie v Brně, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a Slovenská galerie v Bratislavě. V té době dokonce na Slovensku obdržel medaili a v Bratislavě se osobně setkal s Alexandrem Dubčekem, který mu jeho díla pochválil. Už však byl jen řadovým úředníkem lesního hospodářství. Jindřich Rejnart se ze Slovenska trvale přestěhoval do Hradce Králové. Jak sám říká, už tehdy začal pozorovat odstředivé slovenské tendence.

Pro umělce na volné noze přece jen byla tehdy jakási příležitost získat nějakou tu výtvarnou zakázku. V tehdejší legislativě existovala tzv. Hlava 5. Ta určovala, že jedno procento z veřejné stavby se musí dát na uměleckou výzdobu. Rozhodovaly o tom komise a bylo to samozřejmě o známostech, nicméně v druhé polovině sedmdesátých a pak v osmdesátých letech už možnosti uplatnění přece jen existovaly. „A především postupně byla možnost tvůrčí práce a už i komunisté věděli, že symboly jako hvězdy, holubice a Lenin jsou zprofanované. Ale nebylo možné dělat nic, co by narušovalo režim. Já jsem dostal zakázku dělat mozaiky a vitráže. Vytvořil jsem vitráž v kapli v zámku v Chocni. Udělal jsem bílý kříž a kolem něco abstraktního. A také jsem vytvořil vitráž v hale nádraží v Hradci Králové, znak lva,“ dodává Jindřich Rejnart. Tvrdí, že v mnohém byla tato doba pro výtvarné umělce příznivější než doba současná. Především ta povinnost umělecké výzdoby veřejných staveb. Dodává také, že lidé neměli do čeho investovat, a tak investovali často i do umění. Je přesvědčen, že i uměleckých kýčů bylo méně. Pamětník odmítl vstup do KSČ. Důrazně tvrdí, že nikdy neměl žádné kontakty se Státní bezpečností. Svá díla ze skla vystavoval i ve Švédsku, Německu a SSSR.

Přerod k malířskému umění a závěrečné bilancování

Po odchodu ze Slovenska žil Jindřich Rejnart v regionu, kde žádný sklářský průmysl nebyl. „Neměl jsem technologické zázemí, a začal jsem se proto zabývat malbou. Nikdy jsem se nezabýval malbou nějakého socialistického realismu. Moje obrazy jsou abstraktní. Už za normalizace jsem vystavoval a nemusel jsem dělat žádné pracovní výjevy. Maloval jsem si výjevy z přírody, abstrakce a nikdy jsem s tím problém neměl,“ popisuje a dodává: „Po roce 1989 to bylo těžké. Hlava 5 přestala platit. Bylo to zase o známostech. Tentokrát u městských úřadů, architektů a investorů. Většina výtvarníků tak začala učit na různých školách.“ Pamětník učil na Střední průmyslové škole a učilišti Hradební v Hradci Králové umělecké kováře dějiny umění a na Střední umělecké škole v Ústí nad Orlicí figurální malbu a také dějiny umění. V Hradci Králové učí stále. Na závěr Jindřich Rejnart dodává: „Finance rozhodují a lidé si velmi často vyberou nekvalitu a kýč. Velké plus je však to, že jsou otevřené prostory a lidé mohou cestovat a srovnávat.“ Mladým lidem doporučuje, aby studovali jazyky a mohli cestovat, aby se poučili. „Přeji jim, aby získali přesvědčení, že něco je třeba dělat dobře, a nejenom pro peníze. Moje generace možná měla toho přesvědčení víc.“