Vladislav Rejsa

„To ještě v Postupimi, když jsme byli v lágru, tak to od dvaačtyřicátýho začly masový nálety ze západu. Letěli přes tu Postupim, přes náš lágr, na Berlín. Bombardovali Berlín. To jsme se vždycky dívali. Až potom nakonec, před asi, takový měsíc, než měli přijít Rusáci, tak udělali nálet na Postupim. To roztřískali ten lágr, to byla samá bomba, už nevybuchlá, hodně bylo vybuchlých, ale nevybuchlých taky. Ale zůstali jsme živí. Oni to házeli do okolí, spíš do lesů, protože lágr byl pod lesem. Měli za úkol vybombardovat průmysl, nádraží v Postupimi. No, tak to bylo rozbitý všecko.“

„Mezitím jsem pořád žádal, aby mě pustili. Dvakrát mi to odřekli, ta vojenská správa mě nechtěla pustit. Pak jsem se tam aj oženil, vzal jsem si manželku, byla půl Češka. Matku měla Češku a tátu Ukrajince. V pětapadesátým roce jsme dostali, zase při té žádosti, když jsem žádal, aby mě pustili sem, tak mi dali jenom dovolenou na tři měsíce. Přijeli jsme se podívat, jak to tady vypadá. Chtěli jsme tady zůstat, zase nám to nepovolili, velvyslanectví ruský, tak jsme museli jet zpátky, v tom šestapadesátým. Až za čtyři roky nám to vyřídili a přijeli jsme sem nastálo. V šedesátým roce.“