Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jana Rejšková (* 1946)

• 19. května 1946 se narodila v Praze do rodiny těžce postižené holocaustem

• v letech 1964 až 1968 vystudovala překladatelství/tlumočnictví ruštiny a angličtiny na Univerzitě 17. listopadu v Praze

• v letech 1968 až 1969 pracovala a studovala ve Švýcarsku a ve Velké Británii na univerzitě v Lancasteru

• v letech 1969 až 1970 vyučovala na Univerzitě 17. listopadu

• v letech 1972 až 1989 překládala a vedla výuku angličtiny ve Výzkumném ústavu strojírenské technologie a ekonomiky v Praze

• devět měsíců v roce 1990 pracovala na zahraničním oddělení československé vlády

• v letech 1990 až 2017 vyučovala tlumočení na FF UK v Praze a tlumočila při zásadních politických a kulturních událostech této země

„Tlumočení je strašně dobrej adrenalin,“ říká Jana Rejšková, která od roku 1990 připravila nespočet studentů překladatelství a tlumočnictví na tuto náročnou profesi. Studenti jsou trénováni na oba typy tlumočení – konsekutivní i simultánní – a během pětiletého studia v pražském Ústavu translatologie budou připraveni natolik, že zvládnou tlumočit na nejvyšší úrovni. Jana Rejšková je od roku 2002 členkou AIIC, prestižní Mezinárodní asociace konferenčních tlumočníků, která, stejně jako evropské instituce, uznala úroveň její angličtiny akreditací B. Může tedy tlumočit do angličtiny, což značí vysoké ocenění pro někoho, kdo není rodilý mluvčí a kdo po značnou část života prožitého v socialistickém systému nemohl mít kontakt s živým jazykem.

Veliké štěstí

Jana Rejšková se narodila jako Jana Reiterová rok po válce, 19. května 1946. To datum je signifikantní z několika důvodů: její maminka Milka se kvůli epidemii tyfu vrátila z Bergen-Belsenu teprve v červenci. Po třech letech, kdy prošla Terezínem, Osvětimí a Hamburkem, byla osvobozena Brity. Asi proto, že byla mladá, tak přežila. Nastupovala do transportu jako třiadvacetiletá a měla veliké štěstí, stejně jako její o devět let starší manžel Ota. Ten se po Terezínu a Osvětimi dostal do pracovního lágru ve Schwarzheide, podařilo se mu utéct z pochodu smrti a vrátit se do Prahy. Přežil díky ohromnému štěstí, ke kterému přispělo i to, že byl sportovec – jako mladý se věnoval gymnastice a hrál fotbal. Janino narození devět měsíců po tom, co se její rodiče znovu šťastně sešli, lze vnímat symbolicky jako vítězství života nad smrtí. Janin bratr se narodil o pět let později.

Jejich rodiče odešli do transportu jako manželé a skutečnost, že oba přežili, to byl za daných okolností zázrak. Svatba Milky a Oty se konala v pražské Jeruzalémské synagoze 10. listopadu 1940, v době, kdy se pro Čechy židovského původu den ode dne víc a víc utahovala smyčka zákazů a omezení. V té době už nesměli manipulovat se svým vlastnictvím, financemi, příjmy, jejich majetek byl konfiskován, byl vyhlášen zákaz podnikat i pro malé živnostníky, jako byl Ota, který prodával kabelky a rukavice. Milka vystudovala obchodní školu a celý život pracovala jako úřednice.

Za protektorátu bydleli Reiterovi v Karlíně, v ulici Královská třída 65, spolu s příbuzným Aloisem Ullmannem, jedním ze svatebních svědků, se kterým začal Janin otec před válkou podnikat v řetězovém obchodě s kůžemi. Alois, novomanželé a Ota, bratr Milky, byli jediní židovští účastníci svatby, kteří holocaust přežili.

Janina matka pocházela z Kamýka nad Vltavou, otec ze Zruče nad Sázavou

První židovské rodiny se usadily v Kamýku v 17. století, v průběhu staletí se jejich počet měnil, k deportacím do Terezína se do sběrného střediska v Táboře dostavily rodiny tři. Ullmannovi provozovali v Kamýku obchod se smíšeným zbožím. Max a Marie Ullmannovi měli čtyři děti: Růženu, Otu, Milku a Jirku, pouze Milka a Ota holocaust přežili. Jirka měl možnost se před transportem zachránit, ale rozhodl se odejít s rodiči a nejstarší sestrou, aby jim byl nablízku a ku pomoci. Nikdo netušil, co je v Osvětimi čeká, a všichni čtyři byli zavražděni v roce 1943. V roce 1996 natočil Ing. Ota Ullmann, Janin strýc, svoje vzpomínky pro Spielbergovu nadaci Shoah Foundation. V Praze vystudoval matematiku a stal se z něj přední československý statistik, který čtyřikrát připravil a vedl celostátní sčítání lidu a je spoluautorem publikace Byty a bydlení v Československu (1967). Zemřel v Praze jako devadesátiletý.

V Kamýku budeme marně hledat pamětní desku se jmény spoluobčanů zavražděných během holocaustu. Na webových stránkách městečka jsou uvedeny pouze dvě informace platné zřejmě pro celý protektorát: rok 1940, kdy byl nařízen soupis židovských podniků určených k likvidaci, a rok 1941, kdy došlo k prověřování starostů, nejsou-li to Židé nebo legionáři. Z minulé historie židovského působení v městečku nezbylo dnes už nic.

Otec Jany Rejškové pocházel z velké rodiny, která měla kořeny na Vysočině. Ve Zruči žili jeho rodiče Richard a Irma Reiterovi, kteří také vlastnili obchod  včetně domku s dvorkem, a o dva roky starší sestra Greta. V červnu 1942 byli rodiče s dcerou deportováni z Kolína do Terezína a dál na východ do lágru Trawniki. Nikdo se nevrátil. Syn Ota odešel už před německou okupací do Prahy, začal podnikat a ve stejném oboru pokračoval po válce až do roku 1949, kdy komunisti zakázali provozování soukromých živností a zabavili mu veškeré zásoby, všechno, co v obchodě měl.

Dětství na Petrském náměstí

Je známo, že se v mnoha českých rodinách o traumatech holocaustu nemluvilo, druhá generace někdy ani nevěděla, že vyrůstá v židovské rodině. Bylo to částečně z obavy, aby děti byly uchráněny hrůz, které zažili rodiče, často jako reflexe procesů padesátých let nebo jako racionální rozhodnutí, aby děti nijak ve společnosti nevyčnívaly. „U nás se o tom nemlčelo. Ale spíš stylem: ‚Koukej to dojíst, to my jsme jedli šlupky!‘ Otec měl šťastnou povahu, obrovský smysl pro humor, matka byla zasažena hloub,“ říká Jana Rejšková. Vždycky věděla, že je z židovské rodiny, už v minulé generaci asimilované, která s židovským náboženstvím neměla moc společného. Za pět let se rodina Reiterových přestěhovala z Karlína, kde dostali Janini rodiče byt po návratu z koncentračního tábora, do domu na Petrském náměstí a zase měla Jana štěstí: spolu s ní vyrůstala skupina dětí, jejichž rodiny prošly stejně traumatizujícími zážitky. Nikdy si nepřipadala ve třídě nebo ve škole výlučná, naopak: „Většina dětí taky neměla babičky ani dědečky. Určitý fakt, že nás bylo hodně se stejným osudem, celou situaci usnadnil.“

Politické procesy padesátých let se rodiny Reiterových, na rozdíl od rodin mnoha Janiných spolužáků, nedotkly, rodiče nebyli levicoví intelektuálové a ani se politicky neangažovali. „Na žádné antisemitské projevy okolí si nepamatuju,“ říká pamětnice. Ze základní školy v Truhlářské přešla Jana na gymnázium v Karlíně v Kollárově ulici, stále s několika spolužáky a kamarády. Tam úspěšně v roce 1964 odmaturovala.

Paní Voglerová

V domě, na stejném patře, bydleli manželé Voglerovi. Paní Voglerová žila před válkou v Anglii, byla učitelkou angličtiny, manželství bylo bezdětné a Janu si ještě jako úplně malou jaksi „přivlastnila“. Při procházkách se psem ji učila anglické říkanky, později se scházely pravidelně a paní Voglerová pokračovala ve výuce, důsledně a cílevědomě. „Měla krásnou, korektní angličtinu, i výslovnost, takovou předválečnou, a byla velmi přísná. Dostala jsem od ní slušný základ a ještě mě připravila na přijímací zkoušky na vysokou školu,“ vzpomíná Jana Rejšková. Fakt, že se paní Voglerová Janě individuálně a intenzivně věnovala, byl evidentně počátkem jejích pozdějších profesních úspěchů: paní Voglerová jí poskytla pevné základy mluvnice a výslovnosti, dostatek praxe a odvahu komunikovat a orientovat se v britské kultuře, jakož i rozumět autentickému jazyku. To všechno v letech, kdy se nedalo cestovat, nebyla možnost přirozených kontaktů s rodilými mluvčími, nešlo koupit noviny nebo časopisy v angličtině kromě komunistických Morning Star, v rádiu jste nemohli poslouchat písničky v anglickém originále a v antikvariátu bylo možné koupit pouze klasické autory.

Psal se rok 1964, Jana se rozhodla studovat angličtinu a ruštinu jako čtyřletý obor překladatelství a tlumočnictví na Univerzitě 17. listopadu, založené rok předtím. Myšlenka, na které byla univerzita založena, byla poskytnout československým studentům příležitost setkávat se se zahraničními studenty z tzv. rozvojových zemí. Ke studiu na univerzitě si k angličtině musela přibrat buď ruštinu, nebo němčinu (viz spřátelená NDR), byla to podmínka, jinak se angličtina v šedesátých letech studovat nemohla. Po okupaci v roce 1968 pamětnice ruštinu vědomě vytěsnila. „Nechtěla jsem s tím mít nic společného,“ říká a dodává: „Dnes je mi to líto.“

 „Zpočátku tam učili kvalitní a známí vyučující – osobnosti. Třeba prof. Bečka českou stylistiku, prof. Ivan Poldauf lingvistiku, Yvonne Šebesťáková praktický jazyk, Petr Pujman britskou literaturu. To byla dobrá škola, dobrý léta v druhé polovině šedesátých let, atmosféra trošku uvolněná, pedagogové dost stateční.“

Obecně lze říct, že kontakt s živým jazykem v té době ani v hlavním městě neexistoval, anglicky mluvících cizinců se v Praze vyskytovalo minimum, a pokud někdo přinesl originál časopisu nebo knihu, šla z ruky do ruky, taková to byla vzácnost. „Jak se blížilo Pražské jaro, tak ta doba už nebyla tak zamrzlá,“ říká pamětnice. Ještě před promocí měla příležitost tlumočit pro tým britské televize ITV, už tu určitý kontakt se Západem existoval. Ve filmových klubech bylo možné vidět snímky z vlny nových britských filmů šedesátých let, některé dokonce nedabované. V roce 1967, v době, kdy psala diplomovou práci, umírala Janě matka: „Psala jsem to jako pod dekou.“ Na doporučení svého strýce statistika si zvolila jako téma překlad jeho odborného demografického článku a vytvoření slovníku odborných termínů.

Švýcarsko, nebo Británie?

V červenci 1968 se Jana vypravila do Švýcarska – hranice byly víceméně otevřené, na šest týdnů se stala anglickou korespondentkou v bance. Po srpnové okupaci za ní otec poslal bratra, aby byl v bezpečí. Usilovala o získání stipendia od Britské rady, mezitím dostala nabídku studovat na univerzitě ve Švýcarsku, ale když dostala zprávu, že se má dostavit na pohovor do Londýna, studium ve Švýcarsku odmítla. V Londýně však zažila šok: úředník Britské rady jí s úsměvem řekl, že to byl omyl a stipendium patří někomu úplně jinému. V těch dnech bydlela u novinářů ze štábu ITV, které znala z Prahy. Jeden z nich okamžitě volal na Britskou radu a dal jim ultimátum: buď dáte Janě stipendium, nebo o celé kauze natočím dokument. Ještě ten den byla pozvaná na pohovor do Lancasteru a potom na tamní univerzitě studovala rok aplikovanou lingvistiku a jako vedlejší obor americkou literaturu. Mohla zůstat a udělat si doktorát, ale věděla, že táta je v Praze sám, bratr se ze Švýcarska nevrátí, a proto se 4. října 1969 rozjela do Prahy. „Že se uvidí. Jenže spadla klec. Konec. Ztratila jsem možnost vyjet ven,“ říká Jana Rejšková.

Strašná doba

Podařilo se jí získat místo na svojí alma mater, smlouvu měla uzavřenou do 30. června 1970. V březnu dostala zajímavou nabídku –nastoupit na matematicko-fyzikální fakultu k profesorům Sgallovi a Hajičové, zabývat se počítačovou lingvistikou. Odmítla, preferovala práci se studenty a na Univerzitě 17. listopadu jí slíbili, že samozřejmě její smlouva bude prodloužena. V té době vyučovala mluvnici a překlad, ovšem v polovině června se dozvěděla, že jí smlouvu z politických důvodů univerzita neprodlouží. Byl to šok. „Nastala nejhorší doba: frustrace, začátek sedmdesátých let, příšerná doba normalizace,“ říká Jana Rejšková a pokračuje: „A v roce 1972 zemřel táta. Každý rok si podával žádost, aby směl jet za synem do Švýcarska, ale vždycky přišlo zamítnutí. Nikdy ho už neviděl.“

V nastalé situaci dostala Jana nabídku vést jazykovou přípravu ve Výzkumném ústavu strojírenské technologie a ekonomiky v Praze. Kancelář měla přestavěnou z bývalého záchodu, peněz dostávala zoufale málo, ale chovali se k ní dobře, vycházeli jí vstříc a navíc se jí podařilo umístit do ústavu další kolegy vyhozené z Univerzity 17. listopadu o rok později. Tady, „pěkně zašitá“, zůstala až do roku 1989, nikdo na ni netlačil, v klidu učila a překládala technické texty: byla to praxe, která se jí později při tlumočení velice hodila. Poznala spoustu zajímavých lidí, vedení ústavu si bylo vědomo, že mají kvalitní jazykovou přípravu a že výuka angličtiny je u nich na mimořádné úrovni. Dnes pamětnice hodnotí tu složitou dobu slovy: „Byla jsem tam vlastně ráda. Pochybnost, jestli člověk neměl zůstat venku, přežívala, ale z dnešního pohledu jsem ráda, že jsem to neudělala.“

V roce 1976 se vdala. Manžel Honza nikdy neměl politické ambice, ale angažoval se v samizdatu a stejně jako ona se nikdy nezapletl s komunisty. Je z věřící katolické rodiny, ale Jana nikdy ze strany jeho rodiny nepocítila antisemitismus, naopak, měli ji rádi. „Dědečkovi a babičce jsme museli říct, že nebude ani svatba v kostele, ani křtiny, ale všechno to prošlo,“ vzpomíná. Úřady jí zamítly povolit vycestování do ciziny, a tak se novomanželé dohodli, že na svatební cestu do Paříže vyjede manžel Honza sám. Po narození každé ze dvou dcer byla pamětnice tři roky doma a frustrace ze stavu společnosti se stávala snesitelnější. Dnes jsou obě dcery dospělé, mají svoje rodiny, obě se intenzivně angažují v sociální sféře a oblasti životního prostředí a i v další generaci u jejich dětí lze vypozorovat talent na jazyky.

V roce 1979, díky známým, získala Jana Rejšková povolení jet s cestovní kanceláří Rekrea do Jugoslávie – samozřejmě, že dceru i muže musela nechat v Praze. To byla jedinečná příležitost setkat se po deseti letech dopisování s bratrem. 

Konečně možnost tlumočit

Se společenskými změnami po roce 1989 propukl obrovský zájem o tlumočení. Pochopitelně, pro svět jsme byli zajímaví, a tady velice málo lidí mělo angličtinu na odpovídající úrovni.

Hned v lednu 1990 odjela Jana Rejšková na tři měsíce do USA jako tlumočnice paní Ludmily Mojžíšové, ženy s mimořádným talentem, která díky svým cvikům pomohla mnoha stovkám žen úspěšně vyřešit neplodnost. Pro Janu Rejškovou to byl počátek dlouhé polistopadové šňůry profesních možností. Byla rehabilitována filozofickou fakultou za politicky motivovaný vyhazov v roce 1970 a okamžitě dostala dvě zajímavé nabídky: nejprve pracovala devět měsíců na zahraničním oddělení české vlády Petra Pitharta a nakonec se rozhodla a nastoupila na překladatelsko-tlumočnické oddělení FF UK. Zůstala tam až do svého odchodu do důchodu, devětadvacet let. „Nebavilo mě být úřednicí,“ vysvětluje, proč ze zahraničního oddělení odešla. Tlumočení nejen vyučovala a výrazně se podílela na přestavění celého systému výuky na fakultě, ale stále věří, že „bez vlastní zkušenosti s tlumočením se to nedá dělat“.

„Při tlumočení je důležitá paměť, kapacita mozku, i když stále se vlastně moc neví, co se v mozku děje,“ dodává Jana Rejšková. Tlumočnický zápis je nezbytná pomůcka, je to v podstatě penzum značek, které nemají nic společného s těsnopisem. Zápis je vždy veden v cílovém jazyce, během studia se metody a postupy nacvičují, ale lze říct, že finálně je zápis záležitostí individuální. „Současní tlumočníci jsou opravdu skvělí,“ říká o dnešní generaci svých následovníků, z nichž dvěma předala vedení katedry.

Výčet prestižních akcí, na kterých Jana Rejšková tlumočila, zahrnuje například setkání Visegrádské čtyřky s ministerským předsedou Johnem Majorem v roce 1992 v Londýně, cestu s Václavem Havlem do Sarajeva v červenci 1999, projev prezidenta George Bushe staršího na Václavském náměstí v roce 1990, tlumočila při všech konferencích FORUM 2000 i v období tzv. screeningu před naším vstupem do EU, následně pravidelně v Evropském parlamentu, pro Karlovarský filmový festival, Americké kulturní centrum při návštěvách špiček americké literatury, například E. L. Doctorowa a Josepha Hellera, anebo pro skotský parlament zasedající v Holandsku a vyšetřující atentát nad Lockerbie.

„Na své angličtině si nejvíc vážím toho, že jsem si ji za ty roky bez kontaktů udržela,“ bilancuje Jana Rejšková. Deset let neměla možnost vycestovat a angličtinu aktivně používat, ale i tady, v okleštěných podmínkách, se snažila s jazykem maximálně pracovat.

„Tlumočení mi přineslo možnost setkat se se strašně zajímavýma lidma. Chtělo to dostat se do povědomí tlumočnického trhu jako člověk, který neudělá ostudu,“ uzavírá svoje vyprávění Jana Rejšková.