„A já musím říct, že ta doba bezprostředně po návratu z Británie byla pro mě asi nejhorší. Protože ta normalizace na začátku sedmdesátých let, ta byla skutečně příšerná. Pro někoho, kdo přičichl k něčemu jinému, takových nás bylo víc, těch lidí, kteří se vrátili, a vím, jak jsme z toho byli strašně frustrovaní. Pak jsem v roce 72 učila nějakej kurz v jednom výzkumným ústavu a tam mi nabídli, jestli bych nechtěla vést jazykovou výuku. A já jsem na to přistoupila, což byl asi docela dobrej nápad, protože se mi podařilo tam zaměstnat za strašně málo peněz právě toho výše zmíněného Frantu Fröhlicha, kterej tam učil angličtinu se mnou, pak tam učil Franta Černý, který později byl náš velvyslanec v Německu, učila tam jakási Alenka Vrbová, která byla taky vyhozená. Já jsem vlastně nedostala prodlouženou tu smlouvu z politických důvodů, jak oni uvedli, zatímco ti ostatní byli o rok později vyhozeni všichni: Franta Fröhlich, Šebesťáková, všichni tihleti lidi. No, a v tom výzkumném ústavu jsem zůstala až do roku 89. Tam jsem byla tak trošku zašitá. Já jsem měla na starosti jazykovou výuku, kromě toho jsem tam překládala, což se mi později mnohokrát hodilo, protože jsem překládala technický věci.“
„To byla doba, já si pamatuju, když třeba někdo přivezl nějakej anglickej časopis nebo noviny, tak to šlo z ruky do ruky. My jsme si to půjčovali. Time, který dneska bych už asi vůbec nečetla, protože mě moc nezajímá, tak v tý době si pamatuju, že to bylo celý omakaný, ohnutý ty rohy. Všichni to četli, zkrátka protože měli pocit, že mají nějakou šílenou vzácnost. Potom, později, už sem tam někdo něco přivezl, když přijel z ciziny. Mám na mysli cizince, když se vypravili do Prahy. Ale vždycky to bylo nebezpečný. Kdyby to u nich našli, ty knížky, tak by je nepřivezli. Ale jak říkám, to bylo v první polovině šedesátých let. Pak se to začalo trošku lámat a já vlastně na tu vysokou školu už mám vzpomínky, že ta doba nebyla tak strašně zamrzlá, že přece jenom už jsme určitý kontakt se Západem měli. A čím dál se to blížilo k Pražskýmu jaru, já jsem potom tlumočila v rámci Pražského jara pro jednu britskou televizi, a to už měl člověk pocit otevřeného světa.“
„A když jsem dodělala gymnázium v roce 64, tak jsem potom šla studovat na Univerzitu 17. listopadu překladatelství a tlumočnictví, což bylo dáno tím, že u nás v domě na třetím patře, kde já bydlím, bydlela jakási paní Voglerová, která žila před válkou v Anglii. Byla to učitelka angličtiny, měla krásnou angličtinu, krásnou výslovnost, byla velmi přísná, a ona, protože to manželství bylo bezdětné, tak ona si mě trošku jaksi adoptovala v tom smyslu, že jsem jí chodila se psem nebo ona chodila se psem a já jsem chodila s nima. Ona mě začala učit, když jsem byla úplně malá, různý říkanky. Pak jsem k ní začala chodit na angličtinu pravidelně a to si myslím, že mi dalo poměrně slušnej základ. Ona se potom rozhodla, že mi pomůže profesionálně v tom pokračovat, takže mě připravila na zkoušky na 17. listopad, kam jsem se dostala v roce 64. Měla jsem to v kombinaci s ruštinou, protože v té době se dala studovat se západním jazykem buď ruština, nebo němčina, protože existovalo NDR, takže němčina byla další možnost. Ale já jsem tenkrát dělala angličtinu/ruštinu.“
Jana Rejšková, rozená Reiterová, se narodila 19. května 1946 do rodiny poznamenané holocaustem. Vyrůstala v centru Prahy, mnoho jejích spolužáků na základní škole a na gymnáziu v Karlíně mělo podobný příběh. Od dětství se jí věnovala skvělá učitelka angličtiny a Jana pod jejím vedením dosahovala výsledků nesrovnatelných s tehdejším československým standardem. Vynikala a bez problémů vystudovala překladatelství/tlumočnictví ruštiny a angličtiny na Univerzitě 17. listopadu v Praze. V roce 1968 se jí podařilo vycestovat do Švýcarska a následně do Velké Británie, ale za rok se vrátila do Prahy, kde začala učit na téže univerzitě. Při nastalých politických čistkách jí nebyla prodloužena smlouva, ocitla se bez místa a těžce prožívala první roky tzv. normalizace. Po čase jí bylo nabídnuto, aby vedla jazykovou výuku angličtiny v pražském Výzkumném ústavu strojírenské technologie a ekonomiky, kde v ústraní setrvala až do sametové revoluce. V nových poměrech pracovala krátce na úřednické pozici pro československou vládu, to už se začala tlumočení věnovat intenzivněji, a svoje zkušenosti mohla naplno využít po tom, co byla přijata na FF UK na katedru překladatelství a tlumočení. Od té doby se věnovala výuce mladé generace tlumočníků. Stala se vyhledávanou tlumočnicí pro práci v Evropském parlamentu, při mezinárodních setkáních předních politiků doma i v zahraničí, u příležitosti Karlovarského festivalu, pro Americké kulturní centrum atd., ten výčet by byl dlouhý.
Židovský hřbitov, hrob prababičky Kateřiny a pradědečka Josefa Ullmannových první zprava, Kamýk nad Vltavou. Kateřina zemřela v listopadu 1941 a je poslední pochovanou na tomto hřbitově
Židovský hřbitov, hrob prababičky Kateřiny a pradědečka Josefa Ullmannových první zprava, Kamýk nad Vltavou. Kateřina zemřela v listopadu 1941 a je poslední pochovanou na tomto hřbitově
Svatba rodičů Milky a Oty Reiterových, vlevo od mámy babička Marie, vpravo od táty babička Irma Reiterová, za snoubenci bratři mámy Ota a Jirka. Praha 10. listopadu 1940
Svatba rodičů Milky a Oty Reiterových, vlevo od mámy babička Marie, vpravo od táty babička Irma Reiterová, za snoubenci bratři mámy Ota a Jirka. Praha 10. listopadu 1940
