Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Rejžek (* 1954)

• narodil se 21. června 1954 v Českých Budějovicích

• dětství v Českých Velenicích, gymnázium v Třeboni

• roku 1977 absolvoval Fakultu žurnalistiky UK

• od 15 let publikoval o sportu v regionálním tisku

• publicista a DJ (poslechové večery) na volné noze

• publikoval v Melodii, Gramorevui, Scéně aj.

• po listopadu 1989 v Kanceláři prezidenta republiky

• poté v ČST (ČT), tiskový mluvčí ODA, ČRo 6

• publikoval v Lidových novinách, Týdnu aj.

• vydal knihy fejetonů a poezie

• v roce 2024 žil v Praze

Dětství u hranic

Rejžkovi žili nedaleko hraniční čáry, vyrostl jako syn svobodné matky. „Otec byl pán, který měl svoji rodinu a seznámil se s matkou v lázních. Já jsem o otci nic netušil, až jsem náhodou objevil dopisy, které otec psal matce.“ Svého otce navštívil Jan Rejžek dvakrát, potřetí za ním jel na pohřeb, poněvadž v roce 1968 zemřel na infarkt. Později navštívil v Chebu jeho manželku, „bylo to setkání dost rozpačité“. Vedle maminky ho vychovávali i prarodiče.

„Soused, který bydlel o patro výš, tak trávil život tím, že přišel z práce, otevřel okno a zasněně koukal přes řeku Lužnici, která tvořila hranici, do blízkého městečka Gmünd.“ Ve 13 letech srazilo jednoho Rejžkova spolužáka vojenské auto a byl odvezen do nejbližší nemocnice právě v Gmündu – přes hranici se tak člověk dostal leda jako těžce zraněný... Sám Rejžek se do tohoto v podstatě sousedního města svého dětství podíval až se zájezdem fotbalového klubu celebrit Amfora.

„Dětství tím bylo samozřejmě poznamenáno, protože složení obyvatel Velenic bylo tvořeno kromě dělníků pomocníky pohraniční stráže, vojáky, esenbáky, estébáky...“ V městečku fungovala rivalita dvou fotbalových klubů – civilní Lokomotivy a vojenské Dukly.

Jan Rejžek vzpomíná na zatčení sousedky, která s ním a dalšími dětmi vyrazila do lesa na borůvky. V roce 1968 měli obyvatelé iluze, ze by se již brzy mohli podívat do Gmündu „na kafe nebo do cukrárny na dort“.

Jako sportovní novinář začal psát již v 15 letech do Jihočeské pravdy. S jedním sousedem jezdil do Prahy na fotbal na Slavii. Při zájezdech na fotbal do Prahy „šmejdil po redakcích“ a sbíral materiály do své kroniky Slavie. „Tam jsou někde zárodky toho, že se ze mě stal novinář.“ Pro Jihočeskou pravdu psal pět let o sportu, při výjezdech po kraji využíval režijní jízdenky na dráhu nebo jezdil stopem. „Když mě popadla novinářská vášeň, už jsem se domů jezdil jenom vyspat. Navíc jsem jezdil na všechny zápasy Slavie, i na Slovensko.“

Na gymnázium do Třeboně dojížděl denně „vlakem v 6.13. Tu a tam jsem zaspal, tak jsem se pokoušel jezdit i stopem.“

1968

„Jako všichni si pamatuju to ráno. Bylo strašně pěkně, měl jsem v plánu se vykoupat a koukat na televizi, kde hrála Trnava nějaký pohárový zápas. Pustil jsem rádio a jako s H. G. Wellsem jsem měl dojem, že je to nějaká rozhlasová hra. Hodně jsem v té době navštěvoval sousedy, kteří měli velkou výhodu, že za nimi jezdili příbuzní z Prahy.“ Od jejich dcer se dozvídal novinky z hlavního města, přinesly mu mj. poprvé Literární noviny. Dne 21. 8. šel k sousedům sledovat zprávy. S kamarády plánoval dobrodružný útok proti tankům, vzpomíná na projev Dubčeka, petice, na nákupy jídla do zásoby.

Nástup normalizace

„Na konci devítiletky jsme měli prima učitele na češtinu, který s námi odvážně rozebíral politickou situaci.“ Pamětník vzpomíná na minutu ticha za Palacha, ale pak „jsem ve vlaku slyšel, jak si otec jednoho spolužáka povídá s nějakou paní nadšeně, obdivně o doktoru Husákovi, jak to v projevu někomu nandal“. Na gymnáziu vstoupila s blížícími se přijímačkami na VŠ celá třída po dvou letech do SSM.

Studia žurnalistiky

Při rozhodování o studiu měli na Rejžka výrazný vliv lidé z deníku Jihočeská pravda, kam již čtyři roky psal. Vedoucí sportovní rubriky Petr Turek mu dal najevo, že redakci momentálně rozšiřovat nemíní, a navíc by adept musel vstoupit do strany. „Na fakultu žurnalistiky jsem se přihlásil proto, abych zaplnil čtyři roky, než se budu moci vrátit do jižních Čech. Jenže samozřejmě jsem netušil, jak ta Praha se mnou zamává. V roce 1973 jsem ještě stihnul Šafrán, lepší éru Semaforu.“ Po jedné poslechové diskotéce Jiřího Černého si dodal odvahy, šel za ním a půjčil si od něj nějaké desky. „Tak začalo naše kamarádství, které pak ale skončilo špatně.“ Černý mu byl oporou, když Rejžek odmítal vstup do strany, kam byl ve druhém ročníku VŠ lákán, zastal se ho při vylučování ze SSM, pomáhal mu orientovat se v Praze.

V té době Jan Rejžek řešil napětí mezi sportem, který začal zanedbávat, a kulturou: být sportovní novinář a večer si zajít na koncert, anebo naopak. „Obnovil jsem kontakty s panem Šimákem v Gólu, pár let jsem tam ještě psal,“ ale místo v redakci bylo opět podmíněno vstupem do strany.

V závěru vysokoškolských studií se Rejžek rozhodl živit pouštěním nahrávek a jako hudební, filmový a divadelní publicista.

Vojna

Na konci střední školy byl odveden, během studia na VŠ navštěvoval několik týdnů vojenskou katedru. „Sebevražedně jsem se ale rozhodl, že tam chodit nebudu, a tím jsem na sebe přivolal dva roky vojny.“ Před vojnou se pokusil zachránit konkursem na místo dramaturga malých hudebních žánrů armádního uměleckého souboru. Po jednom pozdním návratu z výjezdu do Bratislavy se snažil vyhnout vojenskému vězení zdravotní simulací, při níž se zjistilo, že má vřed na dvanácterníku, a byl z vojny podmínečně propuštěn. V roce 1982 dostal po dalších přezkumech propouštěcí list z armády.

Melodie

„Ducha Melodie vytvářeli lidé vzdělaní a s morálkou a charakterem. Lidi zjevu Miloše Skalky, kteří do strany vstoupili velice brzo, do Melodie nepsali.“ Rejžek se do časopisu Melodie dostal při shánění materiálu pro vysokoškolskou práci a postupně se tam uchytil jako publicista. Redakci vedl přísný Stanislav Titzl, ale „pod ním“ působili lidé jako František Horáček, Čestmír Klos nebo Jan Burian. Vedle povinných úliteb v úvodnících nebo rozhovoru s nějakým funkcionářem se dařilo prosadit např. články o punku nebo nové vlně, „což pak skončilo s tím článkem v Tribuně“ (tj. Nová vlna se starým obsahem). V redakci samozřejmě občas propukaly bouře mezi Titzlem a ostatními.

Jan Rejžek se jako „zavedený autor“ postupně dostával i k tématům, která mu nejdřív připadala spíše legrační, ale jež měla svoji zajímavost – rozhovory s Ivetou Simonovou, Oldřichem Novým, Ljubou Hermanovou.

„Tehdy se tu začínal prosazovat pitoreskní Američan, co emigroval do NDR, Dean Reed. Měl koncerty v Lucerně, kamarádil s Neckářem. Kolegy napadlo, že bude velká legrace, když za ním půjdu a udělám s ním rozhovor, co je to zač. Takže já jsem se ho ptal ne na mír a na pitomosti jako někdo z jiných novin, ale zjistil jsem, že je to blázen, ale málo platný, má za sebou krátkou kariéru v Americe. Jednu dobu to byl rival Elvise Presleyho, chvíli, a pak začal hrát v nějakých dobrodružných filmech, zešílel, a jak to bylo dál, víme. Takže já jsem udělal rozhovor s Deanem Reedem, kde jsem nechal lahůdky, jak v rámci boje za mír zpíval v pralese indiánům, kteří neviděli bělocha, ale Tizlovi se to pořád zdálo málo angažované, a tak tam přes mou zuřivost dolepil článek, zprávu ČTK, že přijel pokrokový zpěvák, ale pak stejně bylo dusno. …Takže takovéhle třenice tam byly.“

Občas docházelo „k práci pokrývačské“, kdy Rejžek nebo kolegové podepsali články nějaký čas zakázaného Jiřího Černého. Titzl občas novináře, kteří příliš pobouřili, nechal určitou dobu odmlčet. „Tehdy bylo běžné, že když vyšla nepříznivá kritika, tak ne ten zpěvák, ale nějaký jeho spolupracovník, který měl někde prsty, ať to byl Ladislav Štaidl nebo Karel Vágner, volal svým kamarádům na ÚV.“

Po dobu, kdy se Šafrán držel na hraně legality (občas se třeba podařilo vydat nějaký singl, i když už „byl pod palbou a stálým tlakem“), se spříznění novináři snažili články udržovat zdání legality. Jan Rejžek vypráví o festivalu v Pezinku a vyvažování zprávy o něm – Titzl jej přijal jako článek o „festivalu za mír“, autor měl zároveň obavu psát kriticky o vystoupení sotva trpěných písničkářů, aby to nebylo zneužito proti nim.

Kritické psaní o soudobých popových hvězdách mu vyneslo podezření ze strany umělců, že snad právě on by mohl být spolupracovníkem StB, když má právo takto psát...

Jako zástupce Melodie zasedal dvakrát v porotě armádního festivalu Zlatý palcát a v několika dalších porotách festivalů.

Anticharta

O podpisu tzv. Anticharty se vedly v Melodii odmítavé debaty, podle Rejžka podepsal „za Melodii“ tuto listinu Titzl. „Mladší generace nepodepsala ani omylem, nikdo.“

Gramorevue

„Redakce byly poloprázdné, protože je vymetly čistky,“ takže učitelé na VŠ nabádali studenty, ať se nebojí periodika obcházet a nabízet se. Nebylo tedy vyloučené nastoupit třeba do televize a hned začít točit, jak Jan Rejžek dokládá na spolužácích.

Ještě před Melodií psal Rejžek do Gramorevue. Šéfredaktor Otakar Brůna hned uložil Rejžkovi za úkol napsat o natáčení Petra Nováka v Mozarteu. Recenze v tomto firemním časopise Supraphonu moc nevycházely, maximálně na konkurenční vydavatelství.

Na volné noze

„Trošku byla záchrana, že existovala takzvaná ministerská vyhláška, která umožňovala honorovat významné osobnosti kulturního života. Toho se chopil právě Šafrán. Když kluci měli první desky, dokazovali, že jsou známé osobnosti.“ Rejžek vzpomíná na Sekci mladé hudby (více o tom viz rozhovor s Janem Burianem), „která zaštiťovala Dědečka s Burianem, Vodňanského se Skoumalem, Černého a potažmo i mě. Tam byl strop tři sta osmdesát korun za vystoupení. Když měl člověk deset  poslechových večerů za měsíc, tak měl čtyři tisíce, což nebylo ani málo, ani moc.“

Poslechové večery se Rejžek snažil dělat jinak než Jiří Černý: „Při prvním večeru v Malostranské besedě měl zrovna výročí Robert Schumann, tak jsem vedle rocku a folku kus pustil, aby máničky věděly, kdo to byl.“ Pouštění hudby doplňoval také zajímavými literárními texty (např. ze Světové literatury). Nejoblíbenějším titulem Jana Rejžka byl soubor satirických povídek Grigorije Gorina Skrytou kamerou. „Některé povídky umím dodnes nazpaměť. Vybíral jsem také nejpitomější ohlasy na recenze, vymyslel jsem hojně aplaudovanou rubriku Nejhorší singl poslední doby, takže jsem hrál ty Davidy začínající, písně ze Sokolova, ze Zlatých palcátů.“ Naproti tomu stála rubrika Nejlepší singl poslední doby a „miniprofil elpíčka. Buď jsem něco koupil na burze, někdo mi něco půjčil... Druhá polovina byla složena z toho, že jsem hrál z desek a kazet, tak osm, deset kousků, o přestávce publikum napsalo dotazy a já jsem na ně pak odpovídal. Tím jsem poznal svoje publikum,“ jaký má přehled, o co se zajímá, „byla tam přímá vazba s publikem.“ Ve druhé polovině 80. let pořádal na poslechových diskotékách hitparády.

Pokud neměl večer pořad, věnoval se „rodině nebo společenskému životu“, rád chodil do podniků, kde se scházeli hudebníci nebo filmaři, diskutovat s kamarády. Hodně informací o hudební scéně získal prostřednictvím tiskovin a hudebních archivů ambasád Polska, Maďarska, NDR a USA, jež často navštěvoval v dopoledních hodinách. Na pořady ho vozil řidič Josef Bajer, popř. jezdil vlakem nebo autobusem.

Rozprášení Melodie

Zásah proti Melodii proběhl roku 1983. Přibývalo udání na časopis, po článku Nová vlna se starým obsahem v Tribuně bylo jasné, že časopis, který novou vlnu, punk apod. reflektoval, nemůže ve stávající podobě pokračovat. Časopis „dostal nový obsah“, šéfredaktorem byl jmenován normalizátor, bývalý ředitel rozhlasové stanice Hvězda a alkoholik Miroslav Kratochvíl.

„On, mám dojem, že zprvu učinil formální nabídku redaktorům, a zase bylo příjemné zjištění, že všichni odmítli. Melodie se změnila v takový podivný časopis, neměli články, neuměli lámat, neuměli pracovat s fotografiemi. Začali tam psát mladí dychtiví novináři, kteří vycítili příležitost.“ Mezi nimi k Rejžkovu  „zděšení“ i jeden z jeho pardubických posluchačů. „Byl to Petr Žantovský.“

StB

První předvolání dostal Jan Rejžek již v roce 1974, kdy ho v Jindřichově Hradci „žoviální pán“ důstojník StB přemlouval k donášení informací o studentech. „,Víte, my bychom byli takoví vaši strážní andělé na té fakultě.‘ Samozřejmě jsem to odmít.“

V roce 1980 Rejžek vážně uvažoval o emigraci. „Do toho přišla zpráva, že moje žena je těhotná. Já jsem se pokoušel dostat devizový příslib, což se ukázalo možné. Od známé v bance jsem se dozvěděl, že po létě se vrací devizy ze zájezdů, které je možné získat.“ Na Mikuláše 1980 vyrazil na cestu po západní Evropě, při níž odeslal dopis z Londýna Josefu Škvoreckému. „A kdybych na tom Západě přece jen zůstal, chtěl jsem pracovat na Hlasu Ameriky. Ale doma těhotná žena, samozřejmě jsem se vrátil.“ Po návratu ho kontaktovala StB, která věděla i o jeho dopisu, o němž před odjezdem řekl jen dvěma lidem...

V roce 1986 slavil významný hudební publicista Jiří Černý padesáté narozeniny. Jan Rejžek s přítelem při té příležitosti natočil kazetu s mnoha protirežimními vtipy. Nahrávka se spontánně rozšířila mezi lidmi  Na narozeninové oslavě se Rejžek navíc seznámil s Václavem Havlem. Následovala další série výslechů u StB. Jan Rejžek ovšem jakoukoli nabízenou spolupráci odmítl. „Svazek uzavřeli někdy na jaře 1987, že to jako nemá cenu.“

Z lidí, kteří na něj donášeli, se mu neomluvil nikdo, určitý pokus učinil jen Zdeněk Rytíř.

Styky s disentem

S disentem nebo undergroundem přímé styky neměl, „oni mezi sebe jen tak někoho nepouštěli. A mě to ani nenapadlo. Já jsem si vystačil s tim Šafránem hodně,“zajímal se spíše o Mišíka, Semafor – „to byli lidé mi bližší než třeba ti Plastici, kde to prostředí mi bylo sociálně dost daleko.“

Rejžek se ovšem seznámil s hudebníkem chartistou Petrem Formánkem, který mu „velmi nápadně“ nutil samizdat, nelegální nahrávky i Chartu. Instinkt však Jana Rejžka varoval správně – Formánek spolupracoval s StB. Od té doby byl vůči neznámým chartistům „pln nedůvěry“.

V diskusích s Jiřím Černým dospěl k názoru, že bude cennější, když se šedá zóna bude snažit v oficiálních tiskovinách publikovat něco kvalitního. „S postupem času mi to ale připadalo čím dál trapnější.“

Postupně se ale s některými disidenty seznámil – na festival v Pezinku jel např. v jednom autě s Petruškou Šustrovou. Více kontaktů bylo po roce 1986 a zvláště po folkovém festivalu v Lipnici, kde Rejžek pozval na pódium Václava Havla; během podzimu se seznámil se Sašou Vondrou, Jiřím Dienstbierem, Hanou Marvanovou aj.

Festival v Lipnici 1988

V září roku 1988 uváděl festival podruhé a přemýšlel, čím vyplnit pauzy mezi vystoupeními. Měl v plánu na pódiu udělat rozhovor s Helenou Třeštíkovou, která tam točila dokument. Pořadatelka Jarmila Poláková ovšem přišla s myšlenkou pozvat na pódium Václava Havla, který se akce účastnil jako divák. Po poradě s Burianem a Skoumalem v zákulisí tak učinili a Rejžek vedl s Václavem Havlem na pódiu krátký rozhovor. „Nejdřív to vypadalo, že všichni dostali infarkt, jako by se zjevil Lucifer.“ Po vystoupení ale propukla vřava a do zákulisí začaly proudit lidé pro podpisy, „jako by tam vystoupil Jagger“.

Rejžkově akci udělala reklamu i Svobodná Evropa, ale v podstatě nic moc se mu nestalo. Odpadlo několik poslechových pořadů, vyhodit ho nebylo odkud, v redakcích, kam psal, se věc povedlo „nějak okecat“.

„Krátce po Lipnici mě oslovil dnes již zesnulý Jirka Reichl s Karlem Kačírkem, kteří točili Originální videojournal. Napadlo je, že by natočili pořad o divadle, který bych moderoval.“ Rejžek se tak dostal do divadelního prostředí ke tvůrcům, které dosud osobně neznal. „Doba ale frčela, pak byl Palachův týden a pak už to jelo známou cestou.“

Období přestavby

Z gorbačovovské perestrojky si Rejžek dělal legraci, „ale musím říct, že když se objevil nějaký relativně odvážný článek sovětského autora, tak jsem to rád četl. Ale jinak mi to bylo opravdu jedno, protože já jsem byl samozřejmě fascinován, jak ta perestrojka vypadala tady, kdo ji tady představoval – Jakeš a podobně, to nikdo nemohl brát vážně.“

Listopad 1989

Jan Rejžek se zúčastnil demonstrace na pražském Albertově a na Vyšehradě, z průvodu poté odbočili a šli oklikou na Václavák. Tam se ovšem nic nedělo, tak zamířil pro informace nejdříve ke kamarádům, pak do Činoherního klubu. Až tam se dozvěděl o událostech na Národní třídě. „Sedmnáctého listopadu se pro mě změnilo všechno. A myslím, že i pro ostatní.“

Den nato měl Jan Rejžek v Dopravních podnicích na setkání Jonáš klubu dělat rozhovor s Milanem Kňažkem o tom, proč podepsal Několik vět. „Tam začala pro mě revoluce.“ Jan Rejžek líčí atmosféru z listopadových divadel, zakládání Občanského fóra. „No a tam jsem si začal šlapat po štěstí, protože Havel mi říká: ,Prosim tě, Honzo, kdybys tady stál u dveří a kontroloval, přece jenom je znáš.‘ Tak jsem řikal – jo, strašně rád, a najednou přiběhla Doubravka Svobodová, jestli bych nešel do Řeznické přečíst petici. Tak jsem opustil historické místo a šel jsem přečíst do Řeznické papíry, a když jsem se vrátil, tak už bylo narváno a viděl jsem to už jen jako divák.“ Ve vinárně Rokoko a v nočním podniku Družba „se piklilo“ o budoucích demonstracích.

„Zatímco z kamarádů se stávali ředitelé ČTK a primátoři, tak já blb jsem jel 7. ledna na měsíc do Anglie. A když jsem se vrátil, tak jsem měl naivní představu, že si budu dělat v klidu diskotéky. A když jsem se vrátil, tak mi vysvětlil Jirka Křižan, už v tý době poradce Havla, jestli jsem se nezbláznil, jezdit někde s deskama po republice.“ Před Havlovou volbou prezidentem moderoval dvě vystoupení na náměstí, poté pracoval dva roky „pod Křižanem“ v prezidentské kanceláři. Dál psal recenze, protekčně se dostal např. na rozhovor Micka Jaggera...

ČST a ODA

„Velice rychle se ale ukazovalo, že na můj vkus se to vyrovnání děje moc ledabyle. A byť to byla práce zajímavá, státním úředníkem jsem být nechtěl. Navíc to bylo dost časově náročné, blížil se rozpad federace, vypadalo to, že Havel skončí ve funkci.“ Jan Rejžek zvažoval návrat do novin, ale po setkání s Martinem Vadasem, šéfem zpravodajství ČST, nastoupil do televize. Po půl roce kývnul na nabídku dělat mluvčího ODA. „To bylo ale to nejhorší, co jsem moh udělat, protože to byla nuda. Teď jsem musel sedět na všech schůzích... Vypadalo to, že ta strana vyhrála navždycky. Ale byla to aliance fajn lidí, ale nepříliš praktických, kteří podcenili, že se tu objevila dynamická strana lidí, kteří na to jdou jinak – a to byla ODS.“ Po roce přijal nabídku Pavla Pecháčka do Svobodné Evropy.