Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Rejžek (* 1954)

• narodil se 21. června 1954 v Českých Budějovicích

• dětství v Českých Velenicích, gymnázium v Třeboni

• roku 1977 absolvoval Fakultu žurnalistiky UK

• od 15 let publikoval o sportu v regionálním tisku

• publicista a DJ (poslechové večery) na volné noze

• publikoval v Melodii, Gramorevui, Scéně aj.

• po listopadu 1989 v Kanceláři prezidenta republiky

• poté v ČST (ČT), tiskový mluvčí ODA, ČRo 6

• publikoval v Lidových novinách, Týdnu aj.

• vydal knihy fejetonů a poezie

• v roce 2024 žil v Praze

Už v raném věku přišel Jan Rejžek o svou matku, s otcem se nestýkal. Vychovávali ho tak jeho prarodiče, které dlouho považoval za rodiče. Otcovský vzor našel v hudebním kritikovi Jiřím Černém, který pro něj byl vzorem v mnoha ohledech. Díky němu se dostal v době normalizace do prostředí disentu a seznámil se například s Václavem Havlem. Přátelství obou publicistů přetrvávalo až do smrti Jiřího Černého.

Otce jsem viděl jednou, matka zemřela, když mi byly čtyři

Jan Rejžek se narodil 21. června 1954 v Českých Budějovicích Jiřině Tomášové, která byla svobodnou matkou. S jeho otcem, postarším mužem z Chebu, se setkala v lázních, jenže se ukázalo, že má doma svou rodinu. Svého biologického otce tak Jan Rejžek viděl jen jednou v životě a poté mu šel až na pohřeb. Příjmení přijal po manželovi své matky, který byl původem ze Slovenska. Když mu byly čtyři roky, matka předčasně zemřela. Péči o něj tehdy přebrali prarodiče.

Jan Rejžek se sice narodil v Českých Budějovicích, ale celé dětství a dospívání prožil v Českých Velenicích na hranicích s Rakouskem. Svobodný Západ tak měl na dosah ruky. Vzpomíná na to, jak jeho soused každý den hleděl směrem k hranicím, které byly sice blízko, ale zároveň na hony vzdálené. „Když přišel z práce, otevřel okno a zasněně koukal přes řeku Lužnici, která tvořila hranici, do blízkého městečka Gmünd,“ popisuje. Během dětství a mládí se v obci často rozeznívaly sirény, které oznamovaly, že se v okolí komunisty chráněných hranic někdo pohybuje. Železná opona vesnici izolovala od okolního světa. Neustále přítomná Pohraniční stráž kontrolovala každého příchozího, a to i z vnitrozemí. Do střetu s ní se dostal v raném věku i Jan Rejžek. „Naše milá sousedka nás, pětileté šestileté děti, vzala do lesa na borůvky a sebrala nás hlídka Pohraniční stráže. Ji pak vyslýchali, jestli nás snad nechce převést do Rakouska,“ vypráví, jak život u hranic ovlivňoval každodenní život tamních obyvatel.

V jihočeské obci prožil také invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Osudové ráno měl jít s babičkou do lesa sbírat borůvky. „Ráno přišla sousedka se zprávou, že nás okupují Rusové, tak jsem si pustil rádio, tam hráli nějakou divnou science fiction hru, že někdo sem přijel s tanky. Ale já jsem se vlastně velmi radoval, že když je okupace, tak nemusím do lesa na ty borůvky,“ popisuje a dodává: „Záhy jsem se přes rakouskou televizi ocitl v obraze. Ruská vojska byla nejblíž v Českých Budějovicích, tak jsem druhý třetí den vyrazil na průzkum do toho mého rodného města.“ Naděje, které místní provázely během uvolněného pražského jara na to, že se možná brzy budou moci podívat do blízkého Rakouska, s nastupující normalizací uhasly.

Jirka Černý byl můj náhradní táta se vším všudy

Na základní školu chodil Jan Rejžek do Českých Velenic. Sportoval, ale byl také humanitně založený. A tak začal už v 15 letech působit jako sportovní novinář deníku Jihočeská pravda. S jedním sousedem jezdil do Prahy na fotbal na Slavii, o čemž posléze psal. Pro deník psal pět let, při cestování po jižních Čechách využíval režijní jízdenky nebo jezdil stopem. Jelikož lásku ke psaní našel už jako náctiletý, rozhodl se nastoupit na humanitně zaměřenou střední školu. Roku 1969 nastoupil na gymnázium v Třeboni.

Po čtyřech letech nastalo rozhodování o tom, kam půjde studovat. Ocitl se v nelehké situaci, neboť babička zemřela ještě během jeho studia na gymnáziu. Další blízké příbuzné neměl, a tak bylo jasné, že se bude muset při studiu živit psaním. Přesto se rozhodl vysokou školu studovat. Několikaletá zkušenost v místním tisku přispěla k tomu, že nakonec nastoupil na Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy, která sídlila na Smetanově nábřeží v Praze. Přijat byl bez problémů. „Neměl jsem rodiče, takže jsem měl oproti spolužákům, které z kádrových důvodů nepřijali, výhodu,“ vysvětluje. Studium ho ovšem zklamalo, profesoři přednášeli o tom, co už dávno znal z praxe. Jak sám říká, dostudoval v podstatě jen kvůli titulu.

Jan Rejžek pravidelně chodil na Antidiskotéky Jiřího Černého, což byly poslechové pořady, na nichž pouštěl své nahrávky a doprovázel je zasvěceným komentářem. Po jedné z těchto akcí oslovil Jiřího Černého, chtěl si od něj půjčit desky. Přátelství nakonec trvalo několik desítek let. Jiří Černý mu byl oporou, například když v druhém ročníku odmítal vstup do Komunistické strany Československa (KSČ). Tehdy mu poradil, ať řekne, že členství ve straně není hoden, což také učinil, a do strany nikdy nevstoupil. Jiří Černý mu také pomáhal zorientovat se v Praze, kde byl stále ještě nováčkem. „Jirka Černý byl můj náhradní táta se vším všudy,“ říká. Při škole přispíval jako sportovní novinář do časopisu Gól, později začal psát kritiky do hudebního měsíčníku Melodie. Tehdy dostal jako trest od vyučujícího za úkol napsat seminární práci na téma filmové hudby. „Někdo mi mylně poradil, že filmovou hudbu studuje na FAMU Pavel Chrastina, ten textař Olympiku. Našel jsem Pavla Chrastinu s tou prosbou, jestli by mi nekonzultoval práci o filmové hudbě, on se šíleně rozchechtal, říkal: ,Já studuju dokumentaristiku, jakou filmovou hudbu? Ty se zajímáš o muziku? Melodie teď shání nový autory.´ Takže jsem zase přišel jako student s rudýma ušima do tehdejší redakce Melodie,“ vypráví. Svůj první článek napsal o českobudějovické folkové skupině Minnesengři. Brzy začal působit jako publicista a jeho kolegy se stali například František Horáček, Čestmír Klos nebo Jan Burian. Spolupracoval také s časopisem Gramorevue.

Estébáci chtěli, abych donášel

Ještě při studiu se dostal do konfliktu s režimem, když ho poprvé vyslýchala Státní bezpečnost (StB). „Přišla mi obsílka na obvodní vojenskou správu do Jindřichova Hradce. Vůbec jsem nechápal, k čemu mě tam zvou. [...] Seděl tam typický tesilový tlusťoch, měl takhle takovou složku papíru a říkal: ,Vy teď studujete v té Praze? Víte, my bychom docela rádi, kdybyste nám občas přišel poreferovat, co ta mládež si tak myslí v Praze.´ Jsem říkal: ,No, tak já si to rozmyslím.´ ,No, dobře,  tak se nám ozvi.´ Naštěstí dali pokoj,“ popisuje. StB si na jeho jméno vedla svazek s archivním číslem KR-808375 MV. Jeho založení je zdůvodněno takto: „Ke jménu byly získány poznatky, jež nasvědčují tomu, že vzhledem ke svému povolání udržuje styky s řadou dalších novinářů, redaktorů a dalšími kulturními pracovníky, z nichž někteří se angažují v pravicových a nepřátelsky působících seskupení v oblasti naší kultury.“[1] Ze spisu mimo jiné vyplývá, že byl Jan Rejžek sledován a pravidelně o něm nejmenovaní spolupracovníci tajné policie referovali. Komunistickému režimu se Jan Rejžek znelíbil kvůli své činnosti v oblasti kultury, jak vyplývá ze svazku. „V časopisu GRAMMOREVUE jeho články negativně ovlivňují současnou mladou generaci, zejména oživováním tendencí obdivu k současné produkci západních hudebních a gramofonových společností a hudebních skupin.“ [1]  Svazek byl založen z důvodu, že „nebyly až do současné doby získány poznatky, které by upozorňovaly na negativní činnost Rejžka.“[1]  

Po absolvování vysoké školy byl odvelen, nastoupil do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde tři měsíce působil jako hudební dramaturg. Po pozdním návratu z výjezdu do Bratislavy se snažil vyhnout vojenskému vězení simulací, při lékařské prohlídce se zjistilo, že má vřed na dvanácterníku, a byl z vojny podmínečně propuštěn. Později ovšem zjistil, že žádný vřed neměl, nejspíš mu tak někdo chtěl pomoci.

Jan Rejžek začal od roku 1979 na popud Jiřího Černého také pořádat poslechové večery. Pouštěl hudbu, kterou doplňoval četbou různé zajímavé literatury. Po roce 1983 přibývalo udání na časopis Melodie, a to zejména kvůli podpoře nové hudební vlny. Šéfredaktorem se stal bývalý ředitel rozhlasové stanice Hvězda a alkoholik Miroslav Kratochvíl. Ten propustil většinu redaktorů, ostatní odešli sami, přestala přispívat i většina externistů, mezi nimi i Jan Rejžek. Do Melodie se vrátil až po odchodu Miroslava Kratochvíla.

Bylo jasné, že se něco děje

Když v roce 1986 slavil Jiří Černý padesáté narozeniny, Jan Rejžek s kamarádem při té příležitosti natočil kazetu s mnoha protirežimními vtipy. Na stejné oslavě se také seznámil s Václavem Havlem. Po této události následovala další série výslechů. Jan Rejžek ovšem jakoukoli nabízenou spolupráci znovu odmítl. Nadále působil v prostředí, ve kterém se vyskytovali disidenti a underground. Snažil se ovšem moc nezaplést, s Jiřím Černým se shodli, že je důležité, aby mohli publikovat v oficiálních tiskovinách, a tak se jejich mínění dostane mezi širokou veřejnost. Postupně se ale osobně seznámil s dalšími disidenty. Protože příležitostně uváděl rockové a folkové festivaly, při cestě na jeden z nich v Pezinku jel v jednom autě s Petruškou Šustrovou. Znal se také s Alexandrem Vondrou, Jiřím Dienstbierem nebo Hanou Marvanovou.

V září roku 1988 uváděl festival v Lipnici nad Sázavou. V pauzách mezi vystoupeními měl v plánu na pódiu udělat rozhovor s režisérkou Helenou Třeštíkovou. Pořadatelka Jarmila Poláková ovšem přišla s myšlenkou pozvat na pódium Václava Havla, který se akce účastnil jako divák. Jan Rejžek tak nakonec opravdu vedl s Václavem Havlem na pódiu krátký rozhovor. O události informovala i Svobodná Evropa, ale jeho čin v podstatě neměl následky. Jen někteří pořadatelé už nechtěli, aby uváděl jejich akce.

Jan Rejžek se aktivně se zapojil do vzniku petice Několik vět, pomáhal sbírat podpisy. Stejně tak šířil petice vyzývající k propuštění Václava Havla. Tehdy už vnímal pomalu změnu ve společnosti a doufal, že režim nakonec padne. To se mu splnilo v listopadu 1989. Jan Rejžek se 17. listopadu zúčastnil demonstrace na pražském Albertově a na Vyšehradě. Z průvodu poté ale odbočil a šel oklikou na Václavské náměstí, kde ale nebyla ani noha. Zamířil tak pro informace nejdříve ke kamarádům, pak do Činoherního klubu. Až tam se dozvěděl o událostech na Národní třídě. Následující den měl v Dopravních podnicích na setkání Jonáš klubu vést rozhovor s Milanem Kňažkem o tom, proč podepsal Několik vět. „Tam začala pro mě revoluce,“ říká.

V následujícím roce dostal nabídku od scénáristy Jiřího Křižana, tehdejšího poradce Václava Havla, aby se stal úředníkem v sekci vnitřní politiky v Kanceláři prezidenta republiky. Na konci června 1990 tak nastoupil na pozici vyššího odborného samostatného referenta. Na tomto místě setrval dva roky. Poté působil jako tiskový mluvčí politické strany ODA. Byl také redaktorem zpravodajství Československé televize a později redaktorem českého vysílání Rádia Svobodná Evropa. Pracoval také pro bývalý Český rozhlas 6, kde připravoval hudební pořad Kaleidoskop a také Kritický klub Jana Rejžka. Do ledna 2018 psal pravidelně sloupky do Lidových novin. Od roku 2019 pravidelně publikoval komentáře v deníku E15. V roce 2024 žil v Praze.

 

 

[1] Výňatek ze svazku dostupný v sekci Dodatečné materiály