Artuš Rektorys

„S Otou Ševčíkem jsem začal spolupracovat poprvé na komedii Charleyova teta, kdy mě Ota požádal, jestli bych k tomu napsal muziku a nějakou písničku. Vynikajícím způsobem to interpretoval Tomáš Šolc, ten tady byl dlouhá léta v činohře, a protože snad byl Ševčík spokojen s tím výsledkem, tak mě hned… Totiž ta Charleyova teta se hrála více než padesátkrát, což byl zázrak, protože v té době se většina činoher odehrála dvacetkrát na předplatné a šlo to do archivu a Charleyova teta se hrála v Malém divadle, ve Velkém divadle, prostě byl to kasaštyk, vděk panu Šolcovi a jiným, pan Pavlovský tam hrál, bylo to velmi veselé představení, na které Plzeňáci chodili. Další potom byla Sklenice vody od Eugèna Sriba, to byl taky hit, který se hrál hodně. A myslím, že největší příležitost jsem dostal v Dostojevského Idiotu, ne snad kvůli tomu názvu, jako že by to ke mně patřilo, možná že jo, nevím. Ale fakt je, že jsme vymysleli s Otou to, že se tam odehrávala pravoslavná bohoslužba, já jsem byl tady v Bezručově ulici, jak je ten kostel, to je pravoslavnej kostel, jedinej barokní kostel v Plzni vlastně. Tak jsem tam byl na návštěvě u toho popa, ten mi dal materiály a já jsem je zpracoval. To byla pocta, že jsem mohl tyhle věci dělat. Došlo to tak daleko, že jsem pro Otu napsal pětatřicet scénických hudeb k činohrám.“

„Přišel rok osmačtyřicet, přišli jsme o byt, o auto a dům na Vinohradech, který stavěl můj pradědeček, který ho stavěl víceméně jako rodinný dům, přes to, že to byl třípatrový činžák, tak ho obsadila celá rodina. Matčin bratr byl lékař a měl v prvním patře ordinaci, čekárnu a byt, my jsme bydleli v druhém patře a nahoře byly kanceláře Svazu soudních znalců. Dneska to vypadá tak, že je tam šest partají, protože ty byty jsou rozdělené na půl. A náš byt potkalo snad to nejhorší, že ho rozdělili tak, že zadní dva pokoje tam byl nájemník, normálně na dekret, takže chodili přes náš byt do svého bytu, tam si z jednoho pokoje udělali kuchyň, kde se vařilo. Prostě rodiče byli třídní nepřátelé.“

„Z otcovy strany můj dědeček byl také bankovní ředitel a jako hobby měl hudební historii. Setkával se s vynikajícími hudebníky té doby, dokonce mi vyprávěl, že seděl v sousední lóži v Národním divadle, jak seděl Fibich, protože se se všemi těmito lidmi znal, znal se se Sukem, znal se s Ostrčilem. Dokonce Ostrčil zasáhl do naší rodiny ještě tak, že vyučoval mého otce na obchodní akademii, protože on byl původně profesor matematiky, a pak toho nechal a přesídlil do Národního divadla jako šéf opery.“