MUDr. Prokop Remeš

“Ti kněží byli svěceni jako oficiálně, birituálně. To znamená: aby se ospravedlnilo – podle kodexu církevního práva –, že jsou ženatí, tak byli svěceni, jakoby řecko-katolická církev. S tím, že mohou sloužit i latinsky, to znamená jako římsko-katolické bohoslužby. Fakticky oni byli římskými katolíky, ale takto se to jakoby obcházelo. Když posléze po té revoluci se zjistilo – tuším, že se tehdy uvádělo, že tu máme zhruba sedmdesát ženatých kněží –, tak najednou nastal problém, co s nimi. A myslím si, že se to mohlo… že ideální by bylo tehdy to nechat, jak to je. To kněžství nezpochybňovat a nechat je dosloužit jako ženaté kněze. S tím, že by to mohlo fungovat opravdu jako pokus… živoucí pokus, co by to znamenalo – případné zrušení celibátu. Jak by to vlastně vypadalo, jak by to fungovalo, zda by to fungovalo, zda by to v církvi byla schopnost i od běžných věřících vzít, nebo nevzít. To se tedy bohužel nestalo. Řeklo se… svedlo se to na nejistotu toho jejich svěcení a že musí být tedy přesvěceni. V zásadě ti ženatí kněží mohli stejně fungovat maximálně… buď tedy se stát echt – přestoupit do řecko-katolické církve, anebo jako jáhnové, to znamená, no – diakoni.”

“Protože se začínala rozvíjet ta hagioterapie, to znamená způsob práce jednak s biblickým textem, kde ta Bible funguje jako projekční zrcadlo člověka, to znamená, že se vlastně pracuje nikoliv s tím, co ten text chce říct – řekněme, takhle bych to řekl –, ale s tím, jak to autenticky zažívá ten který člověk bez ohledu na to, co se tím chce říct. Samozřejmě čím specifičtěji někdo vnímá nějakou událost, tak tím to nějak je vypovídající o člověku. Já teď přemýšlím o nějakém příkladu – já nevím, čteme příběh o Sodomě a Lotových dcerách, jak ony tam svedou svého otce v tom incestu, a najednou tam prostě – to si vybavuji, četli jsme to s našimi pacientkami ze závislostního oddělení – jedna z nich neuvěřitelně rozhořčeně vybuchla: jak je to strašné, že si myslela, že přijde do kostela, že se tu budou číst nějaké spirituální knihy, a tady se čte něco hrozného. A samozřejmě v ten okamžik, na to asi není potřeba žádné velké zkušenosti, ale je jasné – tady ona nějak mluví o sobě.”

"Sluníčko svítilo, byla dost zima. Doma jsem si natáhl botasky, abych mohl když tak rychle prchat. A tehdy moje žena, jako kam jdu. Já jsem řekl, že jdu na demonstraci. A ona se hrozně naštvala, že místo toho, abych sbíral jablka na zahradě, tak jdu zase bořit socialismus. Tak jsem se urazil a zůstal jsem doma. Takže sedmnáctého listopadu jsem teda nebyl nikde, jsem trucoval doma, že nemůžu bořit socialismus. Ale samozřejmě hned se rozkřiklo, co se událo. Takže hned – zase to šlo přes tu kobyliskou farnost – už v neděli toho devatenáctého jsme začali organizovat, že by se mělo do škol se stávkami, nějak to zkusit podpořit. Takže už jsme se v tom točili."

"Jak jsem se dostal k víře? To je zajímavá otázka. Já jsem se narodil do takové zvláštní rodiny, protože tehdy v tom dvaapadesátém roce byli oba rodiče členy komunistické strany. Leč vím, že říkala moje maminka, že někdy v roce 1948 nebo 1949, když šla na Prvního máje a nesla nějakou vlajku (měla od ní modřinu na břichu), tak že tam nějak začali ti mladí skandovat: ‚S Vatikánem už je amen‘. A moji maminku, která byla věřící, to naštvalo. A od té doby zanevřela na komunistickou stranu. A přestože až do toho osmadevadesátého zůstávala členkou strany, tak už se tak vnitřně necítila. Takže já jsem vyrůstal v takové rozdělené rodině. Moje maminka byla věřící, katolička, posléze hrála na varhany ve starých Bohnicích, v Kobylisích. Můj otec zůstal věrný té komunistické ideologii. On pracoval na Vysoké škole ekonomické. Když přišla v roce 1968 taková krizová období, jak se tomu říkalo, ta liberalizace, demokratizace, tak on se v tom velmi angažoval. Ale protože měl takovou velmi dobrou vyřídilku, tak se mu podařilo potom projít těmi takzvanými prověrkami, co tehdy byly. Zůstal v komunistické straně a stal se z něj takový kovaný komunista. Takže já jsem vlastně vyrůstal v polokomunistické, polokatolické rodině."