„Nejdřív jsem si pozval všechny kluky a řekl jsem jim: ‚Tak, pánové, jestli chcete být v manšaftě, tak budete muset uposlechnout mých pokynů. Budeme tvrdě trénovat, ne jako dřív. Budou to tvrdé tréninky, musíte je absolvovat. Jestli se někdo bude ulejvat, padá. Vy mi to tady slíbíte, že mě budete poslouchat a že budete trénovat, jak vám to předepíšu.‘ Všichni to schválili, začali makat, a taky se začaly ukazovat ty výsledky. Přišel jsem v roce 1960, řekl jsem: ‚Tak, pánové, v dvaašedesátém je mistrovství světa v Zakopaném, tam by už měl být někdo z nás kolem desátého místa.‘ No a dva nejlepší se mi zranili, Motejlek s Matoušem. Ale Doubek s Ing. Nevludem byli 10. a 11. Tam jsem si to potvrdil a kluci věděli, že to děláme dobře. A začali tvrdě makat, všichni. Na ně jsem měl spoleh. Věděl jsem, že nic neobkecali. Já bych to poznal na testech.“
„Já jsem jel poprvé do zahraničí. Seděl jsem s Jardou Droubným a se Zábrodským v jednom kupé, když jsme jeli na olympiádu. A vzpomínám si, když v Basileji zastavil vlak, já jsem takhle koukal z okna a tam vozili banány, pomeranče – měl jsem oči vyvalený. Oba kluci mi koupili banán a pomeranč. To bylo úžasný, to byl zážitek. Na to nezapomenu. A v Mořici to bylo zajímavý, poprvé venku, byl jsem bažant. Ale olympiáda to byla krásná, nezapomenutelná. Musím říct, že to bylo něco nádhernýho.“
„Říkali nám Tord Nothilfe, my jsme byli nejdřív na zákopech u Olomouce na Svatém Kopečku. Pak nás dali k Opavě a tam nás zařadili do transportů a nakládali jsme raněné do vlaků za frontou. A odtamtud jsme pak utekli, napsali jsme si takové potvrzení. Do hranic jsme šli spořádaně, za hranicema jsem řekl: ‚Hoši, nikoho nikdo nezná, nazdar.‘ A tak jsme ještě s jedním kamarádem ze Studence šli šourem domů.“
„To je podhůrská vesnička a já jsem bydlel v hájence, jmenovala se Židovna, kde byl děda hajnej. Měl první lyže od pana hraběte Harracha z Kristiánie [tehdejší název pro Oslo, pozn. ed.] a chodil na nich krmit zvěř do lesů. No a já jsem se na nich začal pohybovat taky jako malý dítě, spíš sporadicky.“
Zdeněk Remsa se narodil 29. prosince 1928 v Horní Branné v Podkrkonoší. Svůj život zasvětil skokům na lyžích, 50 let trénoval a přednášel o tomto sportu. Se dvěma mladšími bratry vyrůstal ve Studenci v rodině holiče a pracovnice v továrně. Během druhé světové války se účastnil prvních skokanských závodů. V roce 1944 byl povolán na sever Moravy, kde nakládal raněné do vlaku a kopal zákopy pro vracející se německé vojáky. Po válce se zúčastnil ZOH ve Svatém Mořici 1948, kde skončil na 20. místě ve skocích na lyžích, poté pracoval v generálním ředitelství Československých textilních závodů. V roce 1951 se stal mistrem republiky ve skoku na lyžích. O rok později se jim s manželkou Vlastou narodila dcera Eva. Kvůli častým zamítnutím zahraničních zájezdů se přihlásil do Ústředního domu armády v Praze a vstoupil do KSČ. V roce 1960 ukončil aktivní skokanskou kariéru a stal se trenérem československé reprezentace. S „Remsa Boys“ dosáhl během 10 let úžasných výsledků (např. zlatá a stříbrná medaile Jiřího Rašky na ZOH v Grenoblu 1968). V 70. letech trénoval jugoslávskou reprezentaci. V roce 1974 se stal ústředním trenérem Svazu lyžařů v Československu, do toho trénoval skokany. Léta 1981 až 1995 zasvětil skokanskému sportu ve Slovinsku, kde mimo jiné školil na tamní trenérské škole. Jako sedmdesátiletý trénoval mládež v Lomnici nad Popelkou. Trenérskou kariéru ukončil po roce 2010. V roce 1999 získal prestižní stříbrný olympijský řád. Zdeněk Remsa zemřel 22. června 2019 v Praze.
Letní příprava v Rožnově pod Radhoštěm, 1961, zleva nahoře: P. Berka, Z. Remsa, Z. Hubač, D. Motejlek, Sedlák, I. Divila, J. Raška; zleva dole: R. Doubek, F. Rydval, J. Metelka, R. Höhnl, P. Mikeska
Letní příprava v Rožnově pod Radhoštěm, 1961, zleva nahoře: P. Berka, Z. Remsa, Z. Hubač, D. Motejlek, Sedlák, I. Divila, J. Raška; zleva dole: R. Doubek, F. Rydval, J. Metelka, R. Höhnl, P. Mikeska
