Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Remsa (* 1928  †︎ 2019)

• narozen 29. prosince 1928 v Horní Branné

• na sklonku války nuceně nasazen na kopání zákopů na sever Moravy

• absolvoval Střední průmyslovou školu textilní v Jilemnici

• na ZOH ve Svatém Mořici 1948 obsadil 20. místo ve skoku na lyžích

• v roce 1951 se stal mistrem republiky ve skoku na lyžích

• později vstoupil do ÚDA Praha a KSČ

• v roce 1960 se stál trenérem československé reprezentace

• „Remsa Boys“ dovedl k prvnímu československému zlatu na ZOH

• v 70. letech trénoval jugoslávskou reprezentaci

• mezi lety 1974 a 1980 pracoval jako ústřední trenér Svazu lyžařů v Československu a paralelně trénoval skokany

• mezi lety 1981 až 1995 trénoval ve Slovinsku a učil na tamní trenérské škole

• od roku 1995 vedl mládež v Lomnici nad Popelkou

• v roce 1999 získal prestižní stříbrný olympijský řád

• zemřel v červnu 2019 v Praze

Zdeněk Remsa se narodil 29. prosince 1928 v hájence hraběte Harracha v Horní Branné. Se dvěma mladšími bratry Jiřím a Oldřichem vyrůstali v rodině holiče a pracovnice v továrně. V hájence zvané „Židovna“ žili společně s dědou, který byl hajným a od hraběte Jana Harracha dostal údajně první lyže na našem území. Ty byly dovezené z Kristiánie (jak se tehdy říkalo Oslu) a děda na nich chodil krmit zvěř do lesů. Zdeněk se na nich začal pohybovat už od svých dvou let.

Rodina se brzy po pamětníkově narození přestěhovala do Studence, kde se malý Zdeněk začal lyžím věnovat více. „Lyže pro mě byly dopravní prostředek. Poněvadž jsem to měl tři kilometry do školy, tak jsem jezdil na nich. Vedle můstku jsme s klukama řádili po různých hrbečkách,“ vzpomíná na školní léta.

Koukej trénovat a závodit

Do Sudet to měl Zdeněk Remsa 500 metrů. „Když nás pak zabrali, zahrádka byla v Německu,“ vzpomíná a dodává, že jej matka posílala pro „mrkev do Německa“. Tomu, že se z Československa stal v roce 1939 protektorát Čechy a Morava, moc nerozuměl. Znamenalo to odříznutí Špindlerova mlýna a Harrachova, kam chodíval lyžovat. Zdeněk si pamatuje, že jim rodiče vysvětlovali, že jsou Češi. Otec dával pozor na to, aby se v jejich domě, kam se chodila stříhat a holit klientela včetně Němců, o politice nemluvilo. Zdeňka instruoval slovy: „S nikým se o ničem nebav. Nic nevíš, nazdar. Koukej začít závodit a skákat, to tě možná i uživí.“ Pamětník při vzpomínce poznamenává, že měl otec pravdu. Když přišel atentát na Heydricha, byl to znovu otec, kdo malému Zdeňkovi vysvětloval, co se děje.

Během druhé světové války se Zdeněk účastnil prvních skokanských závodů. Na běžkách se s kamarády dopravili do okolních měst a vesnic, skokanské lyže vozili na laně za sebou a po závodu zase odběžkovali domů. Jezdili do Nové Paky, Roztok i Jilemnice. Po základní škole zamířil na Střední průmyslovou školu textilní v Jilemnici, kam se ze Studence dopravoval v zimě na lyžích a v létě na kole. Chodíval také do Sokola, kde cvičil gymnastiku.

Nasazený na kopání zákopů

Konec války strávil šestnáctiletý Zdeněk Remsa na severu Moravy a ve Slezsku, kam byl poslán nakládat raněné do vlaku a kopat zákopy před blížící se frontou. U olomouckého Svatého Kopečku a u Opavy strávil zhruba sedm měsíců. Na sklonku války si s kamarády napsali falešné potvrzení, spořádaně přešli přes hranice, tam se rozdělili a každý utekl domů. „Ještě s jedním kamarádem ze Studence jsme šli šourem domů.“ Cesta zabrala asi týden, lidé na cestě jim dávali najíst a napít, a když pak přišel domů, za dva dny válka skončila. Vzpomíná také, jak se doma na hranicích započal divoký odsun Němců, kteří byli terčem agrese a zatýkání.

Bažant na olympiádě

„Po válce se otevřely Krkonoše, Harrachov, Špindlerův mlýn a my jsme lyžovali v okolních vesnicích. Byly to větší závody, už jsme měli trenéry, skokanské lyže. To byla nádhera.“ Zdeněk se dostal do výběru před zimními olympijskými hrami ve Svatém Mořici 1948, a protože vyhrál všechny kvalifikační závody, čekala ho první cesta do zahraničí. Byl z toho tehdy dost vyplašený, najednou se ocitl v kupé s hokejovými hvězdami Vladimírem Zábrodským a Jaroslavem Drobným. Ti mu na zastávce v Basileji koupili banán a pomeranč, z čehož měl pamětník velký zážitek. Před odjezdem neměl moc pojem o konkurenci a přemýšlel i o medaili, nakonec se umístil na 20. pozici, což hodnotí jako velmi dobrý výsledek. Během olympiády chodil i na hokej, kde československá reprezentace vybojovala (s jeho kolegy z kupé) stříbrnou medaili. Když svým bratrům přivezl banán jako dárek z cesty, mysleli si, že se jedná o nějakou zbraň. Starší lidé znali banány z první republiky. Pozitivní výsledek z olympiády Zdeňka motivoval k tomu, aby se do skákání ještě více opřel.

Zajímaly mě lyže a nic jiného

Necelé tři týdny po olympiádě nastal v Československu komunistický státní převrat. Na detaily si pamětník už ale moc nevzpomíná, svůj tehdejší pohled na situaci shrnul větou: „Zajímaly mě lyže a nic jiného.“ Po absolvování průmyslovky se přestěhoval do Prahy a práci získal v Generálním ředitelství československých textilních závodů. Dostal se tam na doporučení strýce, bydlel v podnájmu u Vinohradské vodárny a do toho závodil. Chtěl se znovu dostat na olympiádu.

V roce 1951 se stal mistrem republiky ve skoku. S družstvem skokanů jezdili do Itálie, Kanady a USA, Sovětského svazu, Rakouska a Německa. Tajní policisté byli součástí výprav, nebyl problém je poznat. Byli uvedeni jako vedoucí výpravy, přestože nikdy předtím tato pozice na zájezdech neexistovala. O emigraci nepřemýšlel: „Nemohl bych naši zem opustit. Jsem Čechoslovák tělem i duší. Česko je můj domov.“ Po návratu domů musel psát zprávy o tom, s kým se stýkali, kde byli a jaké byly výsledky. Vzpomíná, že za československou výpravou emigranti chodili, zejména ti ze Sudetenlandu.

Přesun do ÚDY

Vysněnou olympiádu roku 1952 musel bohužel kvůli zranění kolene oželet. Vyhnul se tak vojenské službě, v létě jej však čekala tvrdá příprava, aby se dostal zpět do formy. Cítil, že má i trochu větší strach skákat a že to ovlivňuje jeho výsledky. V témže roce spolu s manželkou Vlastou přivedli na svět dceru Evu. O dva roky později na mistrovství světa 1954 ve Falunu obsadil 37. místo. Zimních olympijských her roku 1956 v italské Cortině se nechtěl účastnit, neměl naskákáno. Navíc popisuje, že měl tehdy i problémy v práci.

Na Turné čtyř můstků, kterého se pravidelně účastnil, zaznamenal největší úspěch v sezoně 1956 a 1957, pohyboval se kolem 10. místa. Pamětník však popisuje, že měl i na víc. Ministr průmyslu jej ale nechtěl na zahraniční závody pouštět, a tak se Zdeněk Remsa rozhodl provozovat svůj sport přes vojenskou službu. Přihlásil se v Ústředním domě armády v Praze, mohl tak jezdit i nadále do zahraničí a později se zde stát i trenérem. „Bylo nám doporučováno vstoupit do strany, jinak bychom nemohli jezdit na zájezdy, spíš to bylo takové nepovinné povinné. Přihlásil jsem se tam, jinak bych se nikam nedostal.“

Remsa Boys

V roce 1960 ukončil aktivní skokanskou kariéru a stal se trenérem československé reprezentace. Začal tak, že si pozval všechny členy týmu a promluvil jim do duše. „Tak, pánové, jestli chcete být v manšaftě, tak budete muset uposlechnout mých pokynů. Budeme tvrdě trénovat, ne jako dřív. Musíte to absolvovat, a jestli se někdo bude ulívat, padá,“ načež si vyžádal od členů slib. Zdeněk Remsa to nemyslel v legraci, nastala doba celoročních tréninků a bylo obvyklé, aby každý jeho svěřenec absolvoval za jeden trénink 1400 skoků – „do svahu ze svahu, z pařezu na pařez“.

Během deseti let se Zdeňku Remsovi podařilo vybudovat tým, který naháněl strach soupeřům na těch nejdůležitějších závodech. Partě kolem přísného trenéra se začalo říkat Remsa Boys. Všichni svěřenci byli sportovní profesionálové, nemuseli chodit do práce a plně se soustředili na přípravu. První úspěch přišel na zimních olympijských hrách 1964 v Innsbrucku. Josef Matouš zde skočil rekord můstku a nakonec obsadil čtvrté místo. „Kdyby Matouš uměl doskok, tak měl medaili stoprocentně.“

Úspěchy slavili i na Turné čtyř můstků, skokani jako Zbyněk Hubač a Dalibor Motejlek se pravidelně objevovali na stupních vítězů a Jiří Raška na konci 60. let třikrát za sebou vyhrál závod v Bischofshofenu.

První zlato pro Československo

Triumf slavili Remsa Boys na zimní olympiádě v Grenoblu v roce změn 1968, Jiří Raška si odtamtud přivezl dvě medaile. „Rašoun po prvním kole vedl a teď tam byly dvě stopy. Jedna kluzká, rychlá a druhá pomalejší, ale krásně klidnější. Nevěděl jsem, co mám udělat, po který stopě ho mám pustit. Pak jsem mu řekl: ‚Jeď tou rychlou.‘ A vyplatilo se,“ vzpomíná na zisk prvního zlata pro Československo ze zimních olympijských her a dodává, že se musel omýt sněhem, aby zchladil emoce. Ke zlatu přidal Raška ještě stříbro z velkého můstku, a to ještě podle Zdeňka Remsy bylo neoprávněné, protože vítězi „přimazali“. Italský rozhodčí mu k tomu tehdy řekl: „Přece nemůže vyhrát dva závody. Taky může vyhrát někdo jiný.“ Přesto si však úspěchem potvrdil, že tvrdý trénink, který po svých skokanech vyžadoval, stojí za to.

Skákali jsme dál, peníze jsme dostávali

Vliv pražského jara vnímal pozitivně, osobně se ale do politiky nezapojoval. „Člověk musel být opatrnej, nemohl všude vlízt.“ Do politiky se nezapojoval, aby jeho svěřenci nepřišli o trenéra. O několik měsíců později se v Československu objevily tanky vojsk Varšavské smlouvy. „To víte, že jedno mi to nebylo, ale co jsem mohl dělat? Musel jsem držet manšaft dohromady, abychom mohli reprezentovat naši republiku, náš skokanský sport,“ popisuje Zdeněk Remsa, jak tehdy situaci prožíval. „Pro mě se zas tak moc nezměnilo. Museli jsme trénovat dál, skákali jsme dál, peníze jsme na to dostávali, takže dobrý.“

V sezoně 1970/1971 se na Turné čtyř můstků stal Jiří Raška absolutním vítězem. „Moc jsem mu to přál, on měl vždycky smůlu. Tentokrát to skákal velmi dobře a zasloužil si to.“ Zdeněk Remsa ale tou dobou už národní mužstvo netrénoval. 

Trenérem v Jugoslávii

Oficiální cestou získal místo trenéra jugoslávské skokanské reprezentace. S Jugoslávií odcestoval na ZOH v japonském Sapporu v roce 1972. Zde se jeho svěřenci Peteru Štefančićovi podařilo dosáhnout skvělého 10. místa. Po návratu do Československa se stal ústředním trenérem Svazu lyžování a do toho trénoval skokany. Musel tak skloubit manažerskou práci, kdy pod sebou měl všechny trenéry zimních sportů, a do toho trénovat.

Začátek 80. let strávil pamětník ve Slovinsku a výrazně se podílel na vzestupu této země, která tehdy ještě byla součástí jugoslávské federace, ve skokanském sportu. Celkem zde strávil 15 let. Pracoval jako metodik jugoslávského lyžařského svazu a trenér klubu Ilirija Ljubljana. Zásadní bylo ale jeho angažmá na trenérské škole, kde z bývalých slovinských závodníků dělal trenéry. „Vychovali jsme 56 trenérů a taky se dokázaly výsledky,“ vzpomíná na období předcházející úspěchům na zimní olympiádě roku 1988 v Calgary. Z malé země pomohl vytvořit budoucí skokanskou velmoc.

Sametovou revoluci vnímal také skrze sport a svobodu cestovat: „Havlovi jsem fandil a byl jsem rád, že se to trochu uvolnilo pro zájezdy do zahraničí, že jsme furt nemuseli prosit.“ Do Česka se vrátil v roce 1995. Trénoval mládež v Lomnici nad Popelkou a poté zde působil jako šéftrenér klubu. Trenérskou kariéru ukončil v 83 letech. Zdeněk Remsa zasvětil život svému sportu a v roce 1999 získal prestižní stříbrný olympijský řád. Tuto cenu od Mezinárodního olympijského výboru u nás získalo pouze 11 osob a z toho pět sportovců.

Mám pas a nazdar

Zdeněk Remsa za svůj život zažil první republiku, druhou světovou válku, komunistický státní převrat, invazi vojsk Varšavské smlouvy i sametovou revoluci. Na otázku, jak se ohlíží za životem plným politických změn a převratů, odpovídá: „Myslím, že v dobrém. Na hodně věcí si vzpomínám. Některé mě mrzely, některé byly zase vynikající. Takže se to tak nějak nulovalo.“ Vývoj od listopadu 1989 vnímá také pozitivně: „Myslím, že [jsme dospěli] hodně daleko. Máme se daleko líp, všechno je uvolněnější.“ K tématu cestování ještě dodává: „Dneska jedu, mám pas a nazdar. Jedu si, kam chci. Volnost pohybu a vyjadřování je jiná.“

Zdeněk Remsa zemřel 22. června 2019.

 

Redakční poznámka: Autor článku čerpal některé historické detaily (zejména ty ze 70. až 90. let) z článku „Zemřel trenér nejlepších českých skokanů Zdeněk Remsa“ od Stanislava Dlouhého, publikovaného na webu nasepojizeri.cz.