Ivan Renč

„Tehdy [1943] měla být v Národním divadle premiéra jeho dramatu Císařův mim. To bylo zrovna v okamžiku, kdy nacisté zavřeli Národní divadlo a ansámbl Národního divadla si pronajal Obecní dům v Praze, takže než to nacisté definitivně zlikvidovali, Národní divadlo ještě pár měsíců hrálo svůj repertoár v Obecním domě. Ten tatínkův Císařův mim byl tedy prezentován v Obecním domě. A vzhledem k tomu, že je to drama z doby pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem, byla v tom shledávána paralela s nacistickým pronásledováním českých lidí a v té době také intelektuálů. Když to divadlo definitivně rozpustili, tatínek se cítil ohrožen. Spousta lidí už bylo zatčeno nebo aspoň vyhozeno z práce. Tak dal výpověď v Lidových novinách a prostě jsme se odstěhovali raději pryč z Prahy. Najednou taková atmosféra strachu vládla, to jsem i jako malé dítě pociťoval, i když samozřejmě pouze svým dětským způsobem.“

„To byla taková strašně bolestná věc pro tatínka. Byla amnestie a on byl taky jmenovaný, když se seřadili. On žil, já nevím, kolik dní, nějaký dlouhý čas, s vědomím, že bude propuštěný. A když už teda byli všichni seřazení, že odcházejí, tatínka vyvolali zpátky a ještě dva roky tam musel zůstat. Takže to jeho těšení, ta naděje, respektive už téměř jistota, že ho pustí… Dali mu to ještě takhle sežrat. ,Zpátky, Renči!‘“

„Bylo to utrpení pro nás pro všechny. Už jenom ta cesta. Muselo se dvakrát přestupovat, v Bratislavě, pak v Nitře. Ta samotná věznice, to je tvrz ze sedmnáctého století, která vypadala děsně. Stála v poli, k tomu vedl takový násep, taková cesta, a tam ta šílená brána ze sedmnáctého století, to bylo děsivé. Když došlo na tu návštěvu, to bylo taky utrpení. Tam byly mříže a sklo a nějaká síť, takže jsme se sotva viděli. Já jsem tatínka sotva poznával. V té hovorně navíc bylo málo světla, že jsme se skoro vůbec neviděli, to bylo hrozné. Já tatínka vídal jednou za rok nebo za dva, maminka o něco častěji. Taky si pamatuju, že jsem tam jednou nebo dvakrát jel s babičkou, s tatínkovou maminkou. Stalo se, že tatínek udělal nějaký přestupek. Protože on tam nesměl psát. A našli mu nějakou básničku. Tak měl trest, takže nás zase poslali domů a vůbec jsme ho neviděli. Pamatuji si, že jednou – ano, to byla tato návštěva – bylo strašné vedro a oni nechali babičku se mnou stát v té výhni, na tom slunci, nevím, kolik hodin. A pak nám řekli, že nám tatínka neukážou. To byla tahle návštěva.“

„To mě právě vždycky trošku zraňuje, že intelektuálové, kteří ,prohlédli‘ až v roce 1968, jsou teď frekventovaní jako hrdinové, protože prohlédli. Ale lidi, kteří měli svoje zásady už v roce 1948 nebo 1950, na ty se jako by zapomnělo. Protože ti jednali jako charaktery vždycky, za každých podmínek, a ne až když se obrátila situace a lidé v roce 1968 ,prohlédli‘. To mi připadá vůči těm charakterům z padesátých let takové trošku nespravedlivé.“