Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Renč (* 1937)

• narozen 23. března 1937 v Praze

• otec Václav Renč byl významný katolický intelektuál, básník a dramatik

• v roce 1943 se rodina pod hrozbou otcova zatčení odstěhovala z Prahy do Fryštáku, kde zažila konec války

• v roce 1952 Václav Renč odsouzen v procesu s katolickými intelektuály, tzv. Zelenou internacionálou, na 25 let (propuštěn v roce 1962)

• v letech 1952 až 1954 se Ivan Renč vyučil fotografem

• v letech 1955 až 1957 studoval večerně gymnázium

• v letech 1957 až 1961 studoval kameru na FAMU

• od roku 1961 byl zaměstnancem Krátkého filmu, nejprve jako asistent kameramana, později jako režisér

• v roce 1966 odmítl spolupracovat s režisérem Otakarem Vávrou jako kameraman na jeho filmu Romance pro křídlovku

• v roce 1970 jeho celovečerní filmový debut Hlídač byl ještě před premiérou poslán do trezoru

• v Krátkém filmu směl pracovat pouze jako režisér Večerníčků

• po roce 1989 nadále působil jako režisér animovaných filmů

• je otcem bývalé dětské herečky Veroniky Renčové (1961), filmového režiséra Filipa Renče (1965), hudebního skladatele Dominika Renče (1978) a fotografa Benedikta Renče (1982)

Ivan Renč byl komunistickým režimem postižen hned dvakrát. V padesátých letech byl po vykonstruovaném procesu uvězněn jeho otec. Na prahu normalizace pak režim ukončil jeho počínající dráhu filmového režiséra, když ještě před premiérou poslal do trezoru jeho celovečerní debut Hlídač. Další velkou příležitost už Ivan Renč nikdy nedostal. 

Víra byla pro otce radost, a tou radostí žil

Narodil se 23. března 1937 v Praze jako nejstarší syn v rodině katolického intelektuála, básníka a dramatika Václava Renče. Jeho matka Alena, za svobodna Sedláková, pocházela z rodiny advokáta z Bystřice pod Hostýnem. Otec v době jeho narození pracoval jako redaktor kulturní rubriky Lidových novin. Podle slov Ivana Renče to byl veselý, společenský člověk, který se svými dětmi hrál loutkové divadlo a udržoval přátelské styky s mnoha lidmi z uměleckého prostředí. 

Pro otcovu tvorbu, duchovní život i politickou orientaci byla důležitá jeho víra. Pocházel z rodiny, která na začátku dvacátých let, jak tehdy bylo poměrně časté, přestoupila z katolické církve k církvi československé, ale Václav Renč v šestnácti letech konvertoval zpět ke katolictví: „Víra pro něj byla radost, a on tou radostí žil.“ Víru sdílela celá rodina, i když maminka ji podle vzpomínek Ivana Renče neprožívala tak intenzivně. 

V době pamětníkova narození Renčovi žili v Holešovicích, ale už za několik měsíců se přestěhovali do činžovní vily v Nuslích. Právě sem sahají jeho první dětské vzpomínky na toulky velkou zahradou u domu, kde si mohl chovat želvu a rodiče tam měli králíky.  V roce 1943 se tu narodila jeho mladší sestra Zuzana. 

Partyzáni i němečtí důstojníci pod jednou střechou

Václav Renč v té době žil v obavách z nacistické perzekuce. Německé úřady nechaly zavřít Národní divadlo a jeho ansámbl ještě nějakou dobu hrál v prostorách Obecního domu. Zde měla premiéru divadelní hra Císařův mim, odehrávající se v Římě na sklonku starověku. Příběh sleduje názorový přerod mima Genesia a jeho střet s císařem v době pronásledování křesťanů. „Byla v tom shledávána paralela s nacistickým pronásledováním českých lidí, zejména intelektuálů,“ říká Ivan Renč. Současně v té době docházelo k zatýkání a také Václav Renč se cítil ohrožen. Proto dal v Lidových novinách výpověď a rodina se přestěhovala do Fryštáku, nedaleko Zlína, kde matčini rodiče vlastnili dům. Václav Renč tam pracoval jako autor na volné noze, psal knihy pro děti, básně a divadelní hry. 

Šestiletý Ivan Renč tu nastoupil do školy. Vzpomíná, že již v první třídě musely děti na začátku vyučování zdravit nacistickým pozdravem se zdviženou pravicí. 

Ve Fryštáku Renčovi žili v sousedství tety Olgy Machačkové, manželky obchodníka se smíšeným zbožím. Pravidelně k ní přicházeli na návštěvu němečtí důstojníci, ale teta tajně hostila také partyzány. Ivanova matka pro partyzány šila z prostěradel bílé pláště na maskování ve sněhu. Několikrát se prý dokonce stalo, že němečtí vojáci a partyzáni se v domě ocitli současně. „Němci, kteří k tetě docházeli, se jí po letech ozvali. Prý věděli, že tam chodí také partyzáni, ale nechtěli udělat poprask, a tak předstírali, že nic nevidí.“ 

Jednoho z partyzánů nicméně Němci zastřelili, a místo aby byl řádně pohřben, nechali ho jen zahrabat u hřbitovní zdi. Václav Renč se spisovatelem Vojtěchem Gajou mu tajně zhotovili kříž z březových větví. 

V roce 1945 zažili Renčovi ve Fryštáku bombardování nedalekého Zlína a Ivan Renč vzpomíná, že při jednom náletu se utíkali schovat do polí. Jeho mladší sestra Zuzana se později schovávala před „bombardováním“, i když slyšela na ulici projíždět hlučné nákladní auto. 

Otec to nechával na vůli Boží, choval se podle svého svědomí

Po skončení války dostal Václav Renč místo dramaturga v olomouckém divadle, a celá rodina tak v roce 1945 přesídlila do Olomouce. Bydleli v Riegrově ulici nedaleko divadelní budovy a v jejich bytě se po představení často scházeli herci. „Byl mezi nimi Otomar Krejča, Josef Bek, Irena Kačírková… Tatínek s nimi do noci rozprávěl a mě to velice uklidňovalo.“ 

Poválečné levicové směřování československé politiky se ovšem rozcházelo s otcovými hodnotami. Když se ho Ivan Renč před volbami v roce 1946 ptal, koho bude volit, Václav Renč mu odpověděl: „Sociální demokraty ne, národní socialisty taky ne, komunisty už vůbec ne. Tak už zbývají jenom lidovci. Sice to není ideální, ale jsou jediní, koho můžu volit.“ 

V roce 1947 byl Václav Renč pozván do brněnského Mahenova divadla, takže následovalo další stěhování. V Brně rodinu zastihl komunistický převrat v únoru 1948. „A to teď budeme patřit k Rusku? Pošlou nás na Sibiř?“ ptal se tehdy jedenáctiletý Ivan Renč svého otce, který ho se smíchem uklidnil, že nic takového se nestane a všechno bude v pořádku. „Ale nebylo,“ konstatuje Ivan Renč. 

V Mahenově divadle totiž Václavu Renčovi po únoru 1948 nabídli ředitelský post, ovšem pod podmínkou, že vstoupí do KSČ. Když to odmítl, stal se terčem kritiky, přibývalo různých zákazů. Bylo mu dokonce zakázáno hrát loutkové divadlo pro děti v místním agitačním středisku. „Nedával na sobě znát strach. On to opravdu nechával na vůli Boží a jednal podle svého svědomí,“ říká Ivan Renč. Současně ovšem uvádí, že jeho otec po roce 1948 uvažoval o emigraci. Celá rodina měla přejít v šumavských lesích na Západ. „Ale než se k tomu odhodlal, ta převaděčská stezka byla prozrazena.“ 

Sám Ivan Renč na druhém stupni základní školy žádnou šikanu kvůli otci ani kvůli víře nepociťoval, přestože i po roce 1948 dál chodil ve škole na hodiny náboženství. 

Návrat do Fryštáku nežádoucí

„Tatínka zavřeli na den Božího těla, 24. května 1951,“ říká Ivan Renč. Rodina tehdy žila v brněnské čtvrti Tábor. Ráno se vydal s otcem na mši a potom šel do školy. Když se vrátil domů, otevřel mu cizí muž v koženém kabátě – v bytě už probíhala domovní prohlídka. Maminka zrovna nebyla doma, takže prohlídce byla kromě otce přítomna ještě babička a mladší sestra Zuzana. „Tatínka hlídali dva estébáci v pracovně a další dva prohledávali byt. Dotklo se mě, když jsem viděl, jak ze skříní vytahují naše dětské oblečení a vyhazují ho na zem. Bylo to hnusné.“ 

Václav Renč se na celý rok ocitl ve vyšetřovací vazbě. Alena Renčová byla v době manželova zatčení krátce těhotná a v lednu 1952 se jim narodilo třetí dítě, syn Václav. „Maminka byla velice statečná, ale nevím, jak to zvládala vnitřně. Nevzpomínám si, že bych ji viděl plakat nebo že by nějak hořekovala,“ říká Ivan Renč. 

Celá rodina se musela vystěhovat z Brna. Aleně Renčové místní národní výbor nedovolil vrátit se do Fryštáku a byl jí nabídnut polorozbořený dům kdesi v pohraničí. Dva otcovi přátelé, architekt Friml a malíř Otto Stritzko, se však tehdy rozhodli rodině pomoci. Oba dva nezávisle na sobě se shodou okolností v tentýž den vydali za farářem v Kloboukách u Brna, který měl na faře volný byt. „Tihle dva pánové se navzájem neznali. Jeli stejným autobusem a jeden po druhém podezíravě koukali, protože si každý z nich o tom druhém myslel, že je to estébák. Oba zazvonili na faře a vstoupili dovnitř. Teprve tam se seznámili.“ Mladý farář tedy rodinu ubytoval. Alena Renčová pro něj pracovala jako hospodyně a zároveň chodila pracovat do místního JZD. 

Téměř po roce vyšetřovací vazby mohla rodina Václava Renče navštívit. „Tatínek byl vyhublý a celý šedivý. Začal nám vyprávět, že to JZD je vlastně dobrá věc, a pomrkával na nás, protože věděl, že policisté ho poslouchají,“ vzpomíná Ivan Renč na setkání. 

Tvrdé tresty „přisluhovačům Vatikánu“ 

Na jaře  1952 postavili Václava Renče před soud. Byl souzen společně s dalšími katolickými intelektuály v takzvaném procesu se Zelenou internacionálou. Před soudem stanul mimo jiné se spisovatelem Josefem Kostohryzem a profesorem Josefem Kepkou v pražské skupině, zatímco Jana Zahradníčka, Václava Prokůpka, Františka Křelinu, Josefa Knapa soudili později odděleně v brněnské skupině. Vinili je mimo jiné z velezrady, přisluhovačství Vatikánu a spiknutí proti lidově demokratickému zřízení. Obvinění byli mučením donuceni před soudem opakovat texty přiznání, které jim předložila Státní bezpečnost. Václav Renč byl odsouzen na pětadvacet let, další odsouzení v pražské skupině dostali doživotní tresty, Josef Kepka trest smrti. 

V následujících letech byl Václav Renč vězněn v Leopoldově, kde ho syn Ivan několikrát navštívil s maminkou nebo babičkou. Každá návštěva ve vězení obnášela strastiplnou cestu vlakem přes Bratislavu a Nitru a poté dlouhé čekání před vězeňskou bránou. „Pamatuji si, že při jedné návštěvě bylo strašné vedro. Mou babičku tam nechali stát v té výhni, na tom slunci, několik hodin. A potom nám řekli, že s tatínkem se neuvidíme, protože se dopustil nějakého přestupku.“ Václav Renč byl ve vězení několikrát trestán, nejčastěji za to, že porušil zákaz psaní. „A když už došlo na tu návštěvu, bylo to také utrpení. Přes mříže a síť, která vězně oddělovala, jsme se skoro neviděli. Sotva jsem tatínka poznával. Když ho zatkli, bylo mu čtyřicet let. A tam jsem viděl starého, sešlého člověka,“ vzpomíná Ivan Renč. „Ale on nenaříkal. Ještě nás povzbuzoval a vtipkoval.“ 

Klikatá cesta na FAMU

Alena Renčová se během manželova věznění několikrát stěhovala. Rok žila v Karlových Varech, kde pracovala jako prodavačka, později v podnájmu v Brně. Nejmladší syn Vašek v té době bydlel u babičky v Praze. Na začátku šedesátých let se matka konečně mohla vrátit  do Fryštáku. 

Ivan Renč v době otcova procesu právě končil základní školu. „Mamince bylo řečeno, že na střední školu ať to ani nezkoušíme, že to nemá smysl, protože mě samozřejmě nevezmou,“ konstatuje. V Brně tedy nastoupil do učení na fotografa a dva roky žil na internátě. 

Ještě před dosažením plnoletosti, v lednu 1955, se potom přestěhoval do Prahy s cílem usilovat o přijetí na FAMU. Nejprve ovšem musel získat maturitu, a tak absolvoval večerní gymnázium, tříletou Střední školu pro pracující. 

V Praze zpočátku těžce sháněl zaměstnání, protože tam neměl trvalé bydliště. Nakonec díky jednomu otcovu známému, který intervenoval na pražském národním výboru, mu to bylo umožněno a našel práci ve Výzkumném ústavu fotografické chemie v Troje. Několik měsíců před přijímacími zkouškami byl také na praxi ve studiu Jiřího Trnky v rámci Krátkého filmu, kde se zrovna natáčel legendární loutkový Sen noci svatojánské. Jiří Trnka ho přijal díky dávnému přátelství s Václavem Renčem: „Tatínek s Trnkou často spolupracoval, ilustroval tatínkovi některé knihy, dělal scénografii na inscenacích jeho dramat, namaloval dokonce tatínkův portrét, který dosud visí doma u mé sestry.“ 

V roce 1957 skládal Ivan Renč přijímací zkoušky na FAMU, obor kamera. Z dvou set padesáti uchazečů se umístil jako třetí, přesto mu přišlo oznámení, že nebyl přijat z kádrových důvodů. Nakonec byl podmínečně přijat na odvolání; Ivan Renč se domnívá, že Jiří Trnka za něj intervenoval u tehdejšího rektora A. M. Brousila. 

Během studia se Ivan Renč setkal s řadou výrazných československých filmařů, mimo jiné s Otakarem Vávrou, který vyučoval režii. Ten byl znám jako tvůrce, který se prosazoval v každém politickém režimu, natáčel v době protektorátu i po válce a v padesátých letech vytvořil na tu dobu značně opulentní husitskou trilogii (Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem). „Bral jsem ho s rezervou, ale musel jsem ho respektovat,“ konstatuje Ivan Renč. 

Už během studia na FAMU založil rodinu a narodila se mu dcera Veronika, už ve čtvrtém ročníku se proto vrátil do studia Jiřího Trnky jako asistent kamery, protože potřeboval stálé zaměstnání. Bylo mu přislíbeno, že do budoucna by tam mohl pracovat jako kameraman. Školu ukončil v roce 1961. 

„Zpátky, Renči!“

Na jaře 1960 byla v Československu vyhlášena rozsáhlá amnestie, která se týkala mnoha politických vězňů. Václav Renč, který byl v té době vězněn ve Valdicích, dlouho žil v domnění, že také bude propuštěn, a bachaři ho v této domněnce podporovali. Pak ale přišla studená sprcha: „Když už byli všichni seřazení, že odcházejí domů, tatínka vyvolali zpátky. Ještě takhle mu to dali sežrat: ,Zpátky, Renči!‘“ 

Ve vězení zůstal ještě dva roky a propuštění se dočkal až v roce 1962. Ivan Renč vzpomíná, že celá rodina se ten den shromáždila v babiččině bytě v Holešovicích: „Otec řekl, že nám nebude nic vyprávět. Že to je, jako by přišel z Marsu do nového světa. Nechtěl se k tomu vracet a my jsme ho samozřejmě nenutili.“ Své pocity Václav Renč zachytil v divadelní hře Hoře z návratu, která byla uváděna v Brně na konci šedesátých let. 

Po propuštění žil s Alenou Renčovou a nejmladším synem Václavem ve Fryštáku. Zprvu těžko sháněl zaměstnání, ve Zlíně mu jako jedinou práci nabídli prodej cigaret na autobusovém nádraží. Intelektuálně byl ale brzy opět velmi činorodý, psal divadelní hry i básně, překládal z několika jazyků a působil opět jako dramaturg v olomouckém divadle. 

Z vězení se ovšem vrátil s podlomeným zdravím a v roce 1973 zemřel na rakovinu. „Lékaři konstatovali, že už se nedalo nic dělat, všechny vnitřnosti byly napadeny a zničeny tím utrpením,“ dodává Ivan Renč. 

V Trnkově studiu i ve frontě na bytovém odboru

V roce 1963 nastoupil Ivan Renč na vojenskou službu. U útvaru radistů strávil ale pouhé dva týdny, další půlrok pak ze zdravotních důvodů pobýval v nemocnicích, až nakonec byl z vojny ze zdravotních důvodů propuštěn. 

Protože do práce v Trnkově studiu se vrátil dřív, než vedení očekávalo, nedostal slíbenou práci kameramana a byl zařazen mezi režiséry, což bylo finančně méně výhodné: „Získávat práci bylo velice krušné. Sice jsem dostával základní plat, ale ten byl bez honorářů za natáčení pouze minimální.“  

Práce v animovaném filmu mu však jako introvertovi vyhovovala víc než ruch natáčení s živými herci a k tvorbě Jiřího Trnky měl díky otci blízko už od dětství. Český animovaný film navíc v té době prožíval výjimečně úspěšné období: „Naše tvorba byla pestřejší, výtvarně náročnější, poetičtější a obsahově bohatší než americké disneyovky. Vnímali jsme ji jako vážnou filmovou tvorbu, která musela být na vysoké výtvarné úrovni.“ 

Ivan Renč se ovšem zároveň potýkal s tíživými existenčními starostmi. Se svou rodinou bydlel v jednopokojovém bytě, který sdíleli ještě s rodinou manželčiny sestry a s manželčiným otcem. „Z koupelny se udělala společná kuchyň, v původní kuchyni jsme bydleli my – vešly se tam jen tři postele vedle sebe. A ve vedlejším pokoji bydlela švagrová s manželem, dítětem a psem.“ 

Dvakrát týdně vstával pamětník ve čtyři hodiny ráno, aby vystál frontu na bytovém odboru národního výboru. Zapsal se také do tří bytových družstev, ale zahájení stavby družstevních domů bylo v nedohlednu. „Bylo to vyčerpávající a beznadějné. Tak jsem spoléhal na milosrdenství těch bytových úředníků.“ 

V roce 1965 se jejich rodina znovu rozrostla, narodil se syn Filip, a zhruba v té době se jim konečně podařilo získat samostatný byt v ulici Politických vězňů. 

Ti, kteří v roce 1968 „prohlédli“, byli oslavováni

V době politického uvolňování před Pražským jarem Ivana Renče oslovil jeho bývalý pedagog z FAMU Otakar Vávra a nabídl mu, aby dělal kameramana na jeho připravované adaptaci Hrubínovy Romance pro křídlovku. Pro začátečníka šlo o velmi lákavou příležitost, Ivan Renč ale váhal. Otakar Vávra měl pověst prorežimního tvůrce, který si budoval kariéru i v době nacismu a nejtvrdšího stalinismu. „Nikdo s ním nechtěl jít do spolupráce, takže nemohl sehnat kameramana. Byl to zprofanovaný straník a nikdo si s ním nechtěl špinit prsty. Zkoušel kdekoho a každý mu to odmítl. Proto si vybral mě.“ 

Ivan Renč věděl, že by mu to otevřelo nové možnosti u hraného filmu. V té době ale dostal nabídku natočit si vlastní animovaný film v rakouském studiu v Linci, kde předtím pracoval i Jan Švankmajer. I to byla velká příležitost. „Takže jsem jeho nabídku odmítl. Vávra vůbec nedovedl pochopit, že budu raději dělat desetiminutový animovaný film.“ 

Autorský snímek, který Ivan Renč v Linci vytvořil, se jmenoval Bezvětří a byl pozitivně přijat na festivalu ve francouzském Tours. 

Atmosféru nastupujícího Pražského jara vnímal Ivan Renč do určité míry s odstupem, protože uvolnění bylo opět dílem komunistů. „Příliš jsem to neprožíval. Vnímal jsem to jako dohadování mezi dvěma skupinami komunistů. Ti jedni byli sice reformní, ale pořád komunisti. Takže jsem se od toho trochu myšlenkově distancoval.“ 

Dodnes vnímá jako křivdu, že jako bojovníci proti komunismu bývají často oslavováni lidé, kteří v padesátých letech podporovali totalitní režim: „Trošku mě zraňuje, že nejvíc oceňováni jsou intelektuálové, kteří prohlédli až v roce 1968. Ti jsou zmiňováni jako hrdinové, protože prohlédli. Ale lidé, kteří měli svoje zásady už v roce 1948, na ty se jaksi zapomnělo. Přitom ti osmašedesátníci si svou kariéru vybudovali právě v padesátých letech.“ 

V srpnu 1968, ve dnech invaze vojsk Varšavské smlouvy, jeho žena s dětmi trávila dovolenou na Šumavě, poblíž německých hranic. Urychleně je přivezl do Prahy, ale v bytě v ulici Politických vězňů, pár kroků od Václavského náměstí a budovy rozhlasu, prožívali řádění okupačních vojáků z první ruky: „Hodně se tam střílelo, v noci nám stříleli přímo pod okny.“ 

Ivan Renč o emigraci neuvažoval, protože podle svých slov neměl kontakty v zahraničí a nevěděl, jak by tam rodinu uživil. Jeho otec dostal nabídku pracovat jako dramaturg ve vídeňském Burgtheateru, ale nakonec do exilu neodešel ani on, protože nechtěl, aby zbytek rodiny byl kvůli němu perzekvován. 

Hlídač putoval rovnou do trezoru

Uvolnění cenzury coby důsledek Pražského jara přetrvalo do jisté míry i během roku 1969. Ivan Renč v té době dostal nabídku od barrandovské tvůrčí skupiny Kubala – Novotný, aby si natočil vlastní celovečerní film. Nechal se inspirovat povídkou Karla Schulze Hlídač, jejímž hlavním hrdinou je krutý vězeňský dozorce. „Ta povídka mě velice zasáhla. Pořád mi ležela v hlavě, nedovedl jsem pochopit, že existují lidé, kteří mají jako povolání mučení a trápení bezbranných vězňů.“ Jeho rozhodnutí samozřejmě ovlivnilo věznění jeho otce. Hrdina filmu, ztvárněný Jiřím Hrzánem, je podle slov Ivana Renče „úchyl, kterého baví trápit lidi. Když pak tu svou zvláštní nenávist přenese na psa, začne se k lidem chovat líp. Prostě má potřebu vybíjet si agresi na nevinných tvorech.“ 

Na začátku roku 1970 měl Hlídač schvalovací projekci pro Ludvíka Tomana, čerstvě jmenovaného hlavního dramaturga barrandovských studií. Vzápětí poté film putoval do trezoru, aniž by se dočkal veřejné premiéry. Ivanu Renčovi nikdo nic oficiálně nesdělil. Další celovečerní film, jehož scénář měl Ivan Renč v té době už hotový, baladický příběh Dcera ptáčníkova, se už ani nezačal natáčet. Tvůrčí skupina, ve které se měl realizovat, byla rozpuštěna. 

„Vedení Krátkého filmu se mnou potom udělalo takovou dohodu, že mě tedy nevyhodí, ale smím točit jenom v ostravském studiu Večerníčky pro Bratislavu,“ konstatuje Ivan Renč. „Měl jsem na vybranou, jestli budu točit slovenské Večerníčky, nebo půjdu k lopatě, takže jsem byl rád, že mohu zůstat u filmu a nějak uživím rodinu.“ 

Ředitelem Krátkého filmu byl v době normalizace obávaný Kamil Pixa, bývalý vysoký důstojník Státní bezpečnosti. Podle slov Ivana Renče vedl „válku“ s barrandovským šéfdramaturgem Ludvíkem Tomanem, a aby mu ukázal svou moc, nechával v Krátkém filmu točit i některé filmaře v nemilosti režimu, například Věru Chytilovou. „On byl velice autoritativní a já jsem byl naprosto závislý na jeho vůli, takže náš vztah byl dost nerovný,“ říká Ivan Renč. Opakovaně Pixu žádal, aby dostal k realizaci nějaký scénář, ale nebylo mu vyhověno. 

Stojaté vody 70. let 

Obě starší děti Ivana Renče začaly v sedmdesátých let účinkovat jako dětští herci ve filmech. Veronika se zúčastnila konkurzu do seriálu Pan Tau a byla vybrána, přestože on jako otec s tím nesouhlasil: „Vím, jak je to pro děti mentálně nezdravé. Dítě, které hraje ve filmu, cítí svou výjimečnost a ovlivní to jeho charakter.“ 

V roce 1977 sledoval dění kolem Charty 77, sám se ale nijak politicky neangažoval: „Člověk pořád žil pod tíhou toho, co se naší rodině stalo s tatínkovým vězněním. Takže nějaký odboj jsem nevyhledával.“ Na druhou stranu nebyl v rámci Krátkého filmu nucen k podpisu Anticharty. 

Dvakrát nebo třikrát byl předvolán k výslechu na Státní bezpečnost: „V jednom případě šlo o to, že někdo odvezl přes hranice kopii nějakého mého animovaného filmu. A podruhé to bylo kvůli kamarádovi, který se nějak angažoval ve Vatikánu. Nešlo o nic důležitého ani podstatného.“ 

V sedmdesátých letech se Ivan Renč podruhé oženil. V druhém manželství se mu narodili synové Dominik (1978), který je hudebním skladatelem, a Benedikt (1982), jenž pracuje jako módní fotograf. 

Dřív jsme poslouchali Krátký film, teď jsme poslouchali zbohatlíky

Pád komunistického režimu prožíval Ivan Renč s radostí, ale také s obavami, zda se naděje na svobodu nezhroutí s dalším zásahem ze Sovětského svazu. 

Brzy se vynořily i další obavy, tentokrát existenčního charakteru. Státem financovaná kinematografie se totiž měla stát minulostí. „Věděli jsme, že všechno bude jinak, že se člověk bude muset postavit na vlastní nohy.“ Krátký film byl rozpuštěn a každý z tvůrců od té doby dělal jen práci, kterou si sám sehnal. Tvůrčí svoboda byla relativizována nutností na každý projekt získat peníze ze soukromých zdrojů: „Mohl jsem mít sebegeniálnější scénáře, ale když jsem nesehnal sponzora, nemohl jsem točit.“ Krátké filmy, na rozdíl od filmů celovečerních, navíc stály stranou zájmu soukromých investorů. 

Tvůrci bývalého Krátkého filmu natáčeli na zakázku pro toho, kdo si u nich práci objednal, a museli mu vyhovět i v uměleckých aspektech, například ve volbě výtvarníka. „Dřív jsme poslouchali Krátký film, teď jsme poslouchali milionáře a zbohatlíky.“

Ivan Renč byl znevýhodněn i tím, že si nestihl jako režisér udělat jméno před rokem 1968. Jeho Hlídače téměř nikdo neznal, protože byl ještě před premiérou zakázán, a v době normalizace směl točit pouze slovenské Večerníčky. „Byl jsem jen takový ocásek na samém konci nové vlny šedesátých let, takže se se mnou nepočítalo. Nikdo mě nepostrádal.“ Cítil, že na rozjezd režisérské tvůrčí kariéry je v devadesátých letech už pozdě. 

V roce 1997 odešel do důchodu, ale i nadále pracoval jako režisér Večerníčků pro Českou televizi. Věnoval se péči o rodinnou chalupu v Křižánkách.  

„Myslím, že jsem zdaleka nenaplnil tátovo očekávání, pokud jde, řekněme, o moje intelektuální postavení,“ uvažuje Ivan Renč. „Když mi bylo asi jedenáct, přiznal, že by byl nejraději, kdybych se stal literárním nakladatelem.“ Otcovo přání podle jeho slov zčásti naplnila jeho mladší sestra Zuzana, která se provdala za spisovatele a nakladatelského redaktora Jaroslava Nováka.